Pracovat s mladými herci znamená dostat na plátno energii, říká režisér Barev času Cédric Klapisch
V roce 2025 se třicet členů rozvětvené rodiny musí rozhodnout, jak naloží s nemovitostí. Čtyři z příbuzných usedlost prozkoumají, vedeni zpočátku jen jménem jisté Adèle Meunier... V roce 1895 tato Adèle odjíždí do Paříže najít svou matku: je jí jednadvacet a mámu neviděla dvacet let. Půvabný film Barvy času, který měl premiéru v Cannes, zahajoval nedávný Festival francouzského filmu a nyní běží v kinech, natočil Cédric Klapisch, autor mimo jiné oblíbené komedie Erasmus a spol. a jejích dalších částí.
Ve svých filmech, například v Rizicích mládí, Chacun cherche son chat, trilogii Erasmus nebo teď v Barvách času, často vyprávíte příběhy mladých lidí. Jak se udržujete v kontaktu s mladou generací?
Je to čím dál těžší, co vám mám povídat, je mi 64! Ale když vyprávíte o mladých lidech, znamená to, že vyprávíte o nadšení. A to se mi na tom líbí. Taky je to tím, že rád pracuju s mladými herci, protože mají energii a entuziasmus, které se tak dostanou na plátno.
Jak jste pro Barvy času našel Suzanne Lindon, pro niž jde o první velkou roli ve filmu?
Hrála předtím ve dvou ve třech filmech, aby jen vedlejší role. Na castingu jsem mluvil se spoustou mladých hereček, Suzanne tehdy bylo myslím 23. Když si vybíráte v téhle věkové skupině, nemůžete se moc odpíchnout od toho, co mají za sebou, vycházíte z toho, co vidíte tváří v tvář. A já viděl, že Suzanne je úžasná. Těžko se říká proč, protože je dítětem slavných rodičů: nevíte, jestli to jde z toho, že ví, jak to na natáčení chodí, nebo jestli je prostě opravdu tak talentovaná. Ale myslím, že se rodičům moc nepodobá. Je prostě skvělá herečka sama za sebe.
Jak těžké bylo natáčet na exponovaných místech, třeba s Notre-Dame v pozadí nebo v Giverny v domě Clauda Moneta?
V Paříži je hodně míst, která stále vypadají dost stejně jako na konci 19. století. Lešení a jeřáby kolem opravované Notre-Dame jsme museli digitálně odmazat, ale třeba v Giverny nebo u Gare de Lyon je to z 95 procent to samé jako před 130 lety. Ve filmu je třeba scéna, kde Adèle v roce 1895 vystupuje po schodech na nábřeží a proti ní pak běží jogger ze současnosti; nic jsme tam nemuseli měnit. A i o tom ten film je, kolik nám toho z 19. století zůstalo. Vím, že v Praze to máte podobně. V Evropě je minulost stále přítomná, mísí se se současností.
Z čeho jste udělal tu koláž fotografických portrétů pod závěrečnými titulky?
Herci z filmu nám dali svoje fotky z dětství, pak spousta lidí ze štábu, rodiny producentů, střihače i moje... Myšlenka byla rekonstruovat tu rozvětvenou rodinu z filmu od roku 1895 doteď. Nejdřív jsou snímky černobílé, v 50. letech začne přibývat barva a na konci jde o fotky z mobilu. Takže ukazujeme rodinnou historii spolu s dějinami fotografie.
Nápad poslat postavy filmu ze současnosti do minulosti a nechat je setkat se se slavnými osobnostmi té doby není úplně nový, použil ho třeba Woody Allen ve filmu Půlnoc v Paříži, kde se hrdinové propadnou do Paříže 20. let 20. století...
To je asi jediný příklad, který znám. Jasně, že jsme na to se scenáristou Santiagem Amigorenou mysleli. Ale ty filmy jsou dost odlišné: Půlnoc v Paříži je o Američanech a 20. letech a v minulosti se tam odehrává asi jen desetina stopáže, kdežto v Barvách času je to půl napůl. Nicméně ten Allenův snímek mám moc rád a v době, kdy vznikl, jsem žárlil, že jsem s tím nápadem nepřišel já.
Jaká je vaše oblíbená historická epocha? Kam byste se chtěl přenést?
Na to se mě v souvislosti s Barvami času ptají často, ale já jsem spokojený tady a teď! Měl jsem velké štěstí, že jsem dospíval v 70. letech, i když jsem si to tehdy neuvědomoval. Když žijete v určité době, málokdy jste schopni ji zhodnotit. Kromě extrémních případů: moji rodiče byli dětmi za druhé světové války. Takže jsem byl šťastný, že zrovna tohle mě minulo, a užíval jsem si, že žiju v lepší době. Měl jsem už tehdy k dispozici určitý technologický komfort, ale zároveň jsem ještě nemusel nést jeho následky – zničenou planetu a tak. Takže jsem žil ve šťastné době.
Často ve svých filmech taky ukazujete, jak jedinci fungují v rámci kolektivu a jeho dynamiku, třeba v trilogii Erasmus. Děláte to záměrně?
Na filmování mě zajímá vyprávět o vztahu mezi intimními psychologickými příběhy a tím, jak vzniká skupina lidí. O tom, jak z přátel, kolegů nebo studentů roste kolektiv. Rád sleduju, jak se k sobě lidé vztahují navzájem, jak si vytvářejí hranice, jak vzniká sounáležitost, kamarádství, láska. To mi přijde zároveň přitažlivé a tajemné.
První díl trilogie, Erasmus a spol., vznikl napůl náhodou, s nízkým rozpočtem při čekání na začátek natáčení filmu Kontra. Stal se z něj pak váš první kasovní hit...
Ano, to je pravda. Scénář jsem napsal asi za tři týdny a i natáčení šlo velmi rychle. Všechno se stihlo za čtyři měsíce. Bylo to bláznivé, nikdo nevěřil, že by to mohl být takový úspěch.
Myslel jste si už od začátku na trilogii?
Ne, celé to byla improvizace. Všechno šlo velmi spontánně, nic jsem neplánoval. Pár let po prvním filmu se mě lidé ptali, jestli bude pokračování. U mých předchozích snímků se na tohle nikdy nikdo neptal, tak jsem si říkal, že tenhle je možná něčím zvláštní. A taky jsem toužil pracovat znovu s těmi herci v čele s Romainem Durisem, tak jsem se rozhodl natočit Erasmus 2. Při natáčení jsem jim řekl, že by bylo fajn potkat se před kamerou zase za deset let. A to se i stalo. A pak jsem udělal i seriál Řecký salát, je k viděné na Prime Video. Hraje tam dokonce česká herečka, Anna Kameníková, tu mám strašně rád. A to už je o dětech hlavních postav z Erasmus a spol.
V Erasmus 2 se dvě vaše postavy rozejdou u stanice metra, v Barvách času se tam zase začnou dávat dohromady. Je to náhoda?
Asi je to tím, že moje filmy se hodně týkají mobility. To je klíčové slovo pro svět po roce 2000. Lidé více cestují, mají mobily, i milostné příběhy jsou mobilní. Polovina manželství se rozpadá, a tak lidé za jeden život stihnou víc dlouhodobých vztahů, což před sto lety neplatilo... Takže mobilita je zásadní rys modernity.
Jaké bylo uvedení Barev času na festivalu v Cannes?
Natočil jsem patnáct celovečerních filmů, ale tohle byl první, který vybrali do Cannes. Takže to pro mě byla velká věc. Na konci projekce byl obrovský aplaus, lidé reagovali neuvěřitelně, tak jsem byl naměkko.
Magisterský stupeň jste vystudoval na Université Paris VIII, kam jezdí v rámci Erasmu i studenti z FF UK a FAMU. Bývala to velmi levicová, volnomyšlenkářská univerzita. Jak na ni vzpomínáte?
Studoval jsem tam dějiny filmu, analyzoval filmy a diplomku napsal o filmařích, které jsem měl rád – o bratrech Marxových, Texu Averym a právě Woody Allenovi. Bavil mě jejich absurdní humor. Taky jsem tam měl skvělého učitele, který se v dějinách filmu fakt vyznal. Rok na to jsem odjel do New Yorku na filmovou školu na NYU a tam to byl pravý opak: učil jsem se, jak udělat film, a natáčel krátké snímky, bylo to výhradně praktické. A dalším z mých oblíbených režisérů je Miloš Forman, hodně o něm v poslední době mluvím. Myslím, že jsem se od něj naučil, jak míchat komedii s věcmi, které vás rozbrečí. Forman je pro mě zásadní, těžko uvěřit, že dokázal udělat tak odlišné věci jako své československé snímky a Přelet nad kukaččím hnízdem. Mám pocit, že i v Barvách času je něco od něj, třeba to střídání humoru a emocionálních scén. Taky jsem nedlouho před natáčením Barev času viděl Amadea. Když děláte historický film, vyprávíte zároveň i o své době. Amadeus tak vypráví i o 80. letech, je svým způsobem punkový.
