Houdek: Kolik dospělých je ochotných hrát si hodiny soustředěně s dítětem jeho hry? Pro pedofila to je naplnění vztahu
Některé knihy mají potenciál úplně změnit váš pohled na nějaké téma. Mezi ně patří i Mlčení od publicisty, umělce a aktivisty Lukáše Houdka. Obsahuje velmi otevřené rozhovory s pedofily a jejich blízkými. Autor, sám v dětství zneužitý, ukazuje, že o věcech, kolem nichž panují předsudky, je lepší nemlčet. Jak čtenář zjistí, pedofil nerovná se delikvent. Takový dojem vzbuzují jen titulky v médiích. A odhadem více než 80 % sexuálního násilí na dětech páchají lidé, kteří pedofily nejsou. Pedofilové většinou hranice jejich intimity respektují.
Lukáši, pedofilie je jedno z nejtabuizovanějších témat. Měl jste obavu o něčem takovém psát?
Trochu ano. Celé to vzniklo tak, že mě jeden pedofil oslovil, jestli bych to téma nechtěl zpracovat. Já se třaskavých témat nebojím, ale řešil jsem, jestli se do toho chci pouštět vzhledem k vlastní zkušenosti z dětství. Nakonec jsem si řekl, že když to ke mně přišlo, udělat to mám.
Kniha je venku. Přicházejí vám nějaké hejty?
Až mne překvapuje, že zatím ne. Dokonce když se na titulce Seznamu objevil můj rozhovor s pedofilkou, vydaný v časopisu Heroine, a jeden člověk se v komentářích do respondentky pustil, ostatní se té ženy zastávali. To jsem nečekal, připravoval jsem se na shitstorm. Zrovna hledání pedofilky pro mne bylo nejnáročnější, nikdo z ostatních pedofilů žádnou neznal. Také sexuologové říkají, že je jich zřejmě v populaci méně. V čem jsem opravdu neměl štěstí, bylo hledání nějakého staršího pedofila, který by byl ochotný se mnou mluvit. Také jsem cíleně hledal někoho, kdo spáchal nějaký delikt. I když jsem věděl, že se jen malá část pedofilů něčeho dopustí, cítil jsem, že by tam takový člověk měl být. Hodně mi v těch kontaktech pomohl Spolek ČEPEK (Československá pedofilní komunita), protože sami pedofilové cítili potřebu o tom mluvit. Aby lidi poznali, kdo jsou a co prožívají.
Co vás při těch rozhovorech nejvíc překvapilo?
Vlastně úplně nejvíc mne překvapilo to, co mi neříkali ti pedofilové, ale jejich blízcí, s nimiž jsem také hovořil. Jak snadno to přijali a že sami pedofilové se s odsudky svého okolí spíš nesetkávají. Nejvíc mne překvapil skautský vedoucí, kterému nevadilo, že jeden ze zpovídaných pedofilů povede oddíl.
Vůbec mi bylo nepochopitelné, kolika rodičům nevadí, že jejich dítě chodí přespávat k cizímu chlapovi. Dřív než se informaci dozvědí, ale i po ní. Neumím si představit, že by mně moji rodiče svěřovali jednou týdně na noc nějakému sousedovi a neměli by žádné podezření. Taková absence předsudků může být sympatická, může být ale zároveň nebezpečná. Také mi přišlo zvláštní, když mi většina z nich říkala, že jsou v pohodě. Já jim to totiž moc nevěřil. Jeden dokonce řekl, že je na svou orientaci hrdý. Myslí to jako zajištění nějaké sebeúcty, prostě to deklaruje navenek. I moji vydavatelku ten výrok zarazil. Já jí vysvětloval, že to není míněno jako nějaká pýcha, ale spíš věc aktivismu nebo sebehodnoty. Je to boj za vlastní důstojnost. Ale pedofilové na sebe opravdu mohou být i hrdí – třeba za to, že to s dětmi umějí jako nikdo jiný.
Dá se říct, že pedofilové pomáhají rozšířit pohled, že společnost obohacují, podobně jako třeba gayové?
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
