Katerina Demetrashvili: Před volbami jsem se obávala nechutných komentářů na internetu. A děje se to

„Kauza Feri pro mě byla zklamáním, ale i motivací ukázat, jak to dělat jinak.“

Žijete od dětství v Česku, ale máte gruzínské kořeny. Ovlivnil vás váš původ v zájmu o politiku? Bylo to u vás doma téma?

Tatínek je Gruzín, mamka Ruska, která vyrůstala v Gruzii. Takže já jsem vyrůstala spíš v rusky mluvícím prostředí. Vždy nám doma na pozadí hrála centrální ruská televize, neustále v mém dětství běžela propaganda. Řekla bych, že vliv rodiny byl minimální, až nulový. Maminka českou politiku nesleduje vůbec, ani táta ji nesledoval. Doma jsme neřešili ani tamní politiku. Takže jsem informace čerpala nej­prve čistě z prostředí školy. Až s pubertou jsem si začala postupně sama utvářet názory a přestala jsem automaticky přebírat jen názory rodičů. A začala jsem vnímat veřejné dění. Nejvíc se to u mě změnilo, když byly poslední sněmovní volby v roce 2021. Sledovala jsem kampaně, začala si zjišťovat programy stran. Nejvíc mě oslovila koalice Pirátů a Starostů. Řekla jsem si, že taky musím přiložit ruku k dílu, a rozhodla se dobrovolničit na stáncích a pomáhat v kampani. Přidala jsem se zároveň do Mladého Pirátstva i do Mladých starostů. Po volbách ale poslanci STAN podle mě nenaplňovali společný program a zůstala jsem jen u Pirátů.

Čím si vás Pirátská strana získala?

Tím, že je to podle mě jediná skutečně liberální strana. Od Starostů jsem odešla proto, že jsem viděla rozpor mezí tím, co je v programu, a jak poslanci potom hlasovali. Piráti si za svým stojí.

Zajímat se o politiku je jedna věc, aktivně do ní vstoupit druhá. Byla jste takto aktivní třeba už na škole?

Mě nenapadlo o tom přemýšlet, ale vlastně ano. Byla jsem ve školním parlamentu, nějakou dobu jsem ho i vedla, založila jsem školní časopis, účastnila se simulací různých rozhodovacích orgánů, třeba zastupitelstva městské části, využívala jsem možnosti, které se naskytly. Ale nikdy mě nenapadlo, že dojdu až do sněmovny.

Váš otec teď působí na Ukrajině, kde se za­pojil do obrany země proti ruské invazi. ­Říkala jste, že neví o vaší kandidatuře – jste teď spolu v kontaktu? Ví o vašem vo­lebním úspěchu?

V kontaktu nejsme. Já na něj netlačím, on se mi ozve, když může. Takže to stále neví. A myslím, že ani nemá čas číst zprávy.

Jak u vás vlastně ze zájmu došlo až na aktivní vstup do politiky – byl to pro vás nějaký moment, nebo spíš postupný vývoj? A co vás u toho nejvíc ovlivnilo?

Myslím, že to bylo takové přirozené a postupné. Nejdřív mi šlo o to, přiložit nějak ruku k dílu dobrovolnictvím. Potom jsem v rámci Mladého Pirátstva chtěla vytvářet komunitu, zapojovat mladé lidi, takže jsem se rozhodla, že budu kandidovat do vedení Mladého Pirátstva. A co mě ovlivnilo – jsem generace Z, takže určitě i sociální sítě. Tehdy byl velice populární Dominik Feri, který se snažil komunikovat politiku srozumitelně mladým lidem. A myslím, že to chybí stále, že jsme se na to v politice pořád dost neadaptovali. Sněmovna stále mladým lidem přijde vzdálená, nikdo z poslanců z ní nedělá vlogy. Musíme se adaptovat na to, že je potřeba i politiku komunikovat zábavně a zároveň udržovat edukativní obsah.

U Dominika Feriho ale potom přišel velký pád a byl odsouzen. Jak jste to vnímala?

Bylo to pro mě obrovské zklamání. Já jsem ho vnímala jako mladého člověka, který udělá změnu, naruší ten cyklus, že mladé politika nezajímá. Byla to rána. Už když se začaly rojit první informace, spíš ještě drby, tak u nás na gymnáziu měla stáž studentka právnické fakulty, která mluvila o tom, že se o tom ví a že je to nevyřčený fakt. Ale v motivaci mě to neodradilo. Já si tehdy řekla, že musí být nějaká nová naděje, když se vzor pro tolik voličů rozplynul. Byla to pro mě motivace ukázat, že to jde dělat jinak. Tento případ navíc otevřel diskusi o definici znásilnění a vedlo to ke spoustě skvělých změn.