Architekt Radek Šíma: Dvorecký most na Vltavě? Splněné sny mnoha generací českých architektů

Architekt Radek Šíma, jeden ze zakladatelů Atelieru 6, před 21 lety získal Grand Prix Obce architektů za novostavbu Smuteční obřadní síně v Turnově, v roce 2010 byl vyhlášen architektem roku, koncem minulého desetiletí se podílel na úpravách Anežského kláštera, aktuálně se dokončuje jeho životní dílo – Dvorecký most na Vltavě s výhledem na pražský Vyšehrad. 

Probírali jsme spolu východiska, kolem kterých vznikal vítězný návrh mostu v soutěži, ve které mimochodem o jediný bod vyhrál nad Santiagem Calatravou, autorem posledního čtvrtého mostu na Canale Grande v Benátkách. I proč se rozhodl pro jeho kubistické vyznění, a také, že od začátku mu bylo jasné, že most musí obsahovat umělecké prvky. Po neúspěšných pokusech oslovit zahraniční tvůrce, například Olafura Eliassona, se autorem výtvarné koncepce stal Krištof Kintera. A jak se k němu dostal, si můžete přečíst v ukázce rozhovoru, který vychází v dnešním vydání tištěného Reflexu.

Dvorecký most se měl původně jmenovat Madeleine Albright?

Místopisná komise Magistrátu hlavního města Prahy zastává v současné době názor, že názvy by se neměly dublovat (Karlův most, Karlovo náměstí, Karlova ulice). A protože byla po Madeleine Albrightové pojmenována hlavní pěší osa od Ženských domovů v rámci výstavby nového Smíchova, kde všechny ulice v okolí nesou jména po dámách, je tenhle nápad už pryč. Pak se ještě ve hře objevil návrh Místopisné komise Most Anežky České, což mně se hodně líbí. Podle posledního vývoje, to mám jen z médií, se Místopisná komise přiklání k původně pracovnímu názvu Dvorecký most, i když přímo na Dvorcích nestojí.

Pokud se nepletu, dělali jste souběžně s přípravou finálního projektu také na úpravách Anežského kláštera?

Tehdejší ředitel Národní galerie Praha Jiří Fajt přišel s nápadem, že by každá z budov v jejich správě měla mít svého hlavního architekta. Náš atelier pracoval na revitalizaci Anežského kláštera, kde se nachází jedna z nejvýznamnějších sbírek gotického umění na celém světě. Ideou bylo dostat tento skvost více do povědomí, všichni chodí především na Hrad, na Orloj a Anežský klášter tak trochu zůstává stranou zájmu. Jedním z důvodů je i to, že není úplně snadné najít vstup, přitom Anežský klášter sousedí s nábřežím a to je adresa mimořádná. Naší myšlenkou bylo změnit mu adresu, vstupovat do areálu od Vltavy, přes klášterní zahrady. K tomu záměru jsme hodlali využít stávající čapadlo pod nábřežní komunikací. Pak ovšem přišel rok 2019, Jiří byl odejit a my odvoláni. Zůstala z toho naše diskuze ohledně autora výtvarné instalace před vstupem. Neměli jsme malé cíle – komunikovali jsme například s Olafurem Eliassonem. To byla také naše první představa o výtvarníkovi pro most, bohužel to nevyšlo. Po prvním kole jsme pak oslovili Václava Cíglera. S velikou noblesou nás přijal doma, v ateliéru na Ořechovce – jeden z mých životních zážitků – a pronesl větu: „Pane kolego, pokud v té komisi nesedí samí blbci, vy to musíte vyhrát. Hrozně rád bych na tom s vámi spolupracoval, ale už se na to necítím.“ My pak vyhráli i druhé kolo, a pořád jsme neměli výtvarníka.

Až se objevil Krištof Kintera?

Mám kamaráda, Ondru Kalaše, sedíme na pivu, už ani nevím, po kolikáté se bavíme o mostu a on se ptá, jestli už mám výtvarníka? Já že ne, ale že se začínám přiklánět k názoru, že když most vzniká pod Vyšehradem, měla by to být česká práce, výpověď současné generace. Ondřej zareagoval: „Víš co, na hokejíčku na Františku s námi hraje Krištof Kintera. Já se ho zeptám, jo?“ Na což navazuje krásná Krištofova historka, kterou rád vypráví: „Když jsme si sundávali štulpny, povídá mi Ondřej, že má jednoho kamaráda, co vyhrál most a shání výtvarníka. Já na to, zase nějaká lávka někde v Horní Dolní. Ale dobře, že seš to ty, já se s ním sejdu.“ Paradoxně navrhl jako místo schůzky hospodu U Suché dásně, což byla léta moje nejoblíbenější, až domovská restaurace. Potkáme se, z tašky vytahuji krásně graficky zpracovaný návrh stavby – knížku, a Krištof, hned jak jsem jí otevřel, říká: „To samozřejmě dělat chci.“ Nedostal žádné zadání, jen ať s něčím přijde, že má volnou ruku. Už na tom pracuje více než pět let.

Jak to pokračovalo?

Krištofovi od začátku přišlo nepatřičné zasahovat do siluety mostu. O to víc ho zajímaly ty partie, které se většinou při výstavbě neřeší a přitom jsou zásadní – body kde se most dotýká břehů. Vytipoval místa pro environmentální sochařsko – sociální instalace na obou březích mostu: ze strany Podolí-Dvorce v prostoru pod prvním mostním obloukem a z protější Smíchovsko – Zlíchovské části v okolí nájezdové rampy pro cyklisty. Mostní oblouk na Podolské straně vytváří velký zaklenutý prostor nad zpevněnou plochu, prostor, který se obecně příliš neřeší a přirozeně a oprávněně se stává přirozeným krytem před povětrnostními vlivy. Poté chřadne a časem začíná smrdět. Základní myšlenkou je plynule navázat na kubistické tvarování mostu a vytvořit jakousi urbánní krajinu, která přirozeně naváže na již nyní frekventovanou cyklostezku na nábřeží. Místo zastřešené mostem se stane prostorem pro celou škálu aktivit. Hlavní náplní je aréna – fórum, rovná plocha obklopená hledištěm pro pořádání nejrůznějších akcí, jako divadlo, přednášky, filmové projekce nebo sportovní akce. Šikmo tvarovaná krajina, přímo vybízí ke skateboardingu, schody do vody jsou doplněné převlékací kabinou – krásným dynamickým prvkem z vlnitého plechu, boulder zóna je přímo na opěře mostu. Sochařské objekty pak často rozvíjejí Kinterova témata a dotvářejí charakter místa – industriální lustr, public juke box, dětské hřiště s prolézačkami, piknik zóna, pítko. Zázemí, včetně toalet se podařilo umístit do opěry mostu. Celému prostoru podmostí dominuje socha Heavy Head Boy – figurální skulptura volně parafrázující dílo Myslitel Augusta Rodina. V lehce nadživotní velikosti si osvojuje celkovou estetiku mostu – převléká se do ní. Na její očividně zvětšenou hlavu bude v nepravidelných intervalech kapat, někdy z mostního oblouku poteče voda. Proud bude ovládat počítačem řízený ventil.

Na Zlíchovské straně, kde Krištof staví les lamp – muzeum venkovních svítidel – jde o dost složitější prostor k řešení. A povede zóna až k Musoleu Davida Černého?

Je to složitý pozemek, které má charakter křovím nepropustné zarostlé zapáchající džungle. sevřený vlakovou tratí, sítí silnic v několika úrovních, tramvajovou tratí, nově vzniklým mostem s nájezdovou smyčkou pro cyklisty, lávkou pro pěší a stávající benzinovou pumpou. Místo, kde na levém břehu končí metropole, kde není místo pro chodce. Právě tam vzniká nové, zcela odlišné prostředí – Light Removes Darkness – instalace lamp veřejného osvětlení z celého světa, které doplní sadové úpravy dvojice zahradních architektů Zdeňka Sendlera a Lucie Radilové. K Musoleu, které je na severní straně, povede v rámci předpolí mostu jednoduché trojúhelníkové náměstí s rastrem platanů. David a Krištof tak budou sice blízko, ale bezpečně odděleni.

Krištof Kintera s Davidem Černým spolu kdysi intenzivně spolupracovali.

Ještě spolu dělali na Entropě, já jsem měl to štěstí, že jsem spolupracoval s nimi oběma. David dokonce kdysi navrhl skvělou sochu pro náš kulturní dům v Turnově, která se bohužel nerealizovala. U „Krištofových“ lamp je úžasný už ten příběh jejich shánění, ta vlastní sbírková činnost. Máme výbornou produkční, Janu Ptáčkovou, která mimochodem také pracuje pro MFF KV, to ona kontaktovala všechny ambasády a zastupitelství po celém světě. To díky ní nám přišly dopis jako, že Svatý otec souhlasí s vaší žádostí instalace Vatikánské lampy na Dvoreckém mostě. Máme i rozstřílenou lampu z Buče, krásnou historickou lampu z Jeruzaléma, lampu z Champs-Élysées z Paříže, mohl bych pokračovat dál. Opravdu snad z většiny zemí světa – přibližně 120 kusů stožárů a kolem 180 jednotlivých svítidel. Projekt krásný, ale technicky a logisticky náročný, území je v současnosti silně zasíťované, bylo nutné vyvinout vlastní certifikované LED stmívatelné zdroje, právě probíhají jednání s budoucím správcem. Vedle toho se snažíme i rehabilitovat stávající benzinovou pumpu, spojili se s nájemcem PKN Orlen, a dokázali je přesvědčit, že na náš záměr kývli. Orlen bude provozovat venkovní stojany doplněné o nabíječky, pro provoz nového dvoupatrového objektu s venkovní terasou na střeše jsme oslovili Ambiente. Najednou v rámci návrhu mostu řešíme gastro koncept – skutečný gesamtkunstwerk.

Je pro českého architekta most v Praze na Vltavě ten pomyslný Svatý grál?

Myslím si, že o tom snily generace architektů, takže asi ano.

Velký rozhovor s Radkem Šímou si přečtete v novém Reflexu >>>