Hynek Martinec: Underground se poslední dobou stává kyslíkem uměleckého světa
Domovinu malíř HYNEK MARTINEC (44) opustil po absolvování Akademie výtvarných umění před dvaceti lety. Od té doby žije, s krátkou zastávkou v Paříži, v Londýně. Občas se vrací, vystavoval jak v rodném Broumově, tak v Národní galerii Praha. Aktuálně mu byla v DOX do 7. září prodloužena výstava Cyber Lemon. Citrón v jeho podání je symbolem první globalizace z dob renesance, později sběratelský předmět a nyní také ústřední motiv instalace, kde plod nese na ramenou sám Atlás jakožto průvodce monumentální kresbou, která tvoří středobod výstavy.
Věděl jste od začátku, že v DOX budete pracovat s citróny?
Na začátku jsem neměl úplně konkrétní plán, ale věděl jsem, že chci do výstavy zapojit něco, co nevznikne mou rukou, ale rukou přírody. Citrón se ukázal jako ideální médium. Když je čerstvý, září barvou a leskem, ale pak začne stárnout, sesychat, hnědnout, měnit se. Fascinuje mě, jak je každý jiný. Začal jsem citróny vnímat skoro jako portréty lidí. Když se rozhlédnete po výstavě, vidíte ten proces: jeden citrón zestárl a ztvrdl skoro na kámen, jiný je pořád šťavnatý, třetí už podlehl zkáze. Je to taková tichá metafora života – i rozpadu.
Citrus jako výsostná malířská disciplína?
V určitých obdobích tomu tak skutečně bylo. V renesanci nebo baroku byl citrón považován za luxusní zboží, symbol exotiky a bohatství – říkalo se mu „zlaté ovoce“. Dnes ho vnímáme jako běžný produkt ze supermarketu. A právě tahle proměna v čase mě zajímá. Citrón má navíc zvláštní vizuální i symbolický potenciál. Jeho kůra může evokovat ochranu nebo obranu, uvnitř je kyselý, někdy až nepříjemně. Ale taky může být očistný nebo léčivý. V Cyber Lemonu jsem ho nechtěl jen vystavit, ale dát mu roli. Udělal jsem z něj průvodce instalací, už to není ovoce k prodeji, ale bytost, která vypráví příběh.
Nadrozměrný citrón na ramenou boha Atlanta v monumentální (27 × 8 metrů) kresbě páruje elektromobil Tesla. Jak se vám kreslil, když Elon Musk krátce před vznikem výstavy začal světu nadělovat své „pravdy“?
Už když jsem si prohlížel věž DOX, měl jsem pocit, že ústřední kresba by měla nést atmosféru Neapole 16. a 17. století, tedy doby první globalizace. Jako podklady jsem použil grafiky z archívu Britského muzea. Proto tam jsou Vesuv, pasáček ovcí, lodě, které rozvážejí citróny do světa. A právě do této krajiny jsem zasadil Teslu, která je symbolem současnosti a možná i budoucnosti. Nešlo mi ale o oslavu pokroku. Výjev jsem rozdělil do tří rovin: technologie, mytologie a válka. Nebo spíš touha po dobývání. Pak ale začal rok 2025 a s ním i podivný mix hysterie a absurdity. Politika se začala zvrhávat rychleji, než jsem stíhal číst zprávy. Trump nazval Zelenského diktátorem a britský premiér Starmer ho vzápětí pozval na státní návštěvu ke králi. Najednou se zdálo, že Británie zachraňuje demokracii, ale hned v pátek přišel další brutální zvrat. Kvůli všudypřítomnému napojení na síť se ten strach rychle šířil a nabýval na síle. A já mezitím přijel do Prahy, seděl ve věži a říkal si, co když ta Tesla, původně zamýšlená jako chladný symbol moderní éry, začne v této situaci působit jako nekritická oslava. Co když tím říkám, že všechno je v pořádku? A to jsem nechtěl. Proto jsem ji nakonec zahalil do kouře.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
