Tono Stano: Pracovat jen se ženským tělem by bylo málo. Pro komplexnější fotky si potřebuješ získat její duši
Tono Stano (65) je fotograf z generace nové slovenské vlny: Před pětačtyřiceti lety se na FAMU zjevili první dva – Tono a Rudo (Prekop). Pak už se pomalu roztáčela kola života a slávy: Potkal Fárovy (Annu, Libora, Isabelu a Gabinu), později v osmdesátkách i Irvinga Penna nebo Helmuta Newtona, je autorem ceny pro MFF KV. V jeho šlépějích kráčí dcera Antonie (30) – absolventka Ateliéru multimediální komunikace na UMPRUM – i syn Samuel (25), který aktuálně dokončil studium malby na AVU. Osobně jsem si Tona jako nejmladšího zařadil mezi Svatou trojici – ještě s Josefem Koudelkou a Antonínem Kratochvílem – české fotografie. Galerie hlavního města Prahy (GHMP) aktuálně oznámila, že jeho skvělou výstavu v Městské knihovně, kterou připravily Magdalena Juříková s Helenou Musilovou, prodlužuje až do 5. října.
Už v 80. letech, kdy Tono studoval na FAMU, vyzařovaly jeho fotografie něco výjimečného. Krátce po svém přijetí na školu se seznámil s nejvýznačnější historičkou české fotografie Annou Fárovou, aby se stal jedním z jejich chráněnců. Tykáme si, známe se dlouhá léta. Doma si hýčkám třicet pět let starou Tonovu fotku mne ležícího v rakvi, původně zaplněné banány pro dekadentní warholovský večírek v nacpané Velké Lucerně, v lednu roku 1990. Už tehdy byl třicetiletý Tono Stano vycházející hvězdou světové fotografie.
Proč si galerijní prostory druhého patra Městské knihovny získaly pověst svatého grálu výstavnictví v Praze?
Je to kus krásné architektury; odlehčený prostor, kde máš pocit, že nad hlavou už je jen nebe – nádherná iluze! Chodím tam už od FAMU a často mě napadlo, že až někdy budu dělat velkou výstavu, měla by být tam.
Říká se o tobě, že jsi dítětem štěstěny.
Já bych se tak nenazval. Opravdu si myslím, že když o něco bytostně usiluješ, mluvíš o tom, přemýšlíš, jsi tomu oddanej, tak to i můžeš realizovat. Pokud vydržíš a to tvé je v něčem jednotné, nabaluje se to, tvoří se ti budoucnost: Získáš na přitažlivosti, a tak za tebou – nebo ty za nimi – přicházejí ti správní lidé. Tomu ovšem musí předcházet zájem, chuť a uvědomění i, co a jak chceš dělat. To není náhoda. Krátce po tom, co jsem nastoupil na FAMU, já, tehdy vášnivý posluchač jazzu, šel do Lucerny na festival, myslím, že se jmenoval Jazzové dny. Sejdu dolů, stojím pod jedním z těch oblouků v přízemí Velkého sálu a na druhé straně vidím sedět zajímavou dívku s výrazným obličejem. Říkal jsem si: „Ta by byla super na moje – myslím vůbec první – školní cvičení.“ Koncert skončil, šel jsem za ní, kolem dva evidentně starší pánové, sbírám odvahu, ale pak jsem si všiml, že nějak tahala jednu nohu za sebou. Nechal jsem toho, napadlo mě, že by si mohla myslet, že jsem takovej debil, že chci udělat modelku z invalidní dívky. Druhý den ta včera invalidní dívka kolem mě protančila sálem. Koncert skončil, běžela na tramvaj na Václavák, dohonil jsem ji a ukázalo se, že ta dívka, co měla včera přesezenou nohu, je Isabela Fárová: Že vůbec první dívka, kterou jsem v Čechách oslovil, je dcera té úžasné kurátorky a historičky fotografie, Anny Fárové…
… a malíře Libora Fáry a že má ségru Gabinu Fárovou. Tobě to, mimo jiné, otevřelo dveře ke světovým fotografům, jako Irving Penn a Helmut Newton, s nimiž ses v Praze v 80. letech potkal.
Nejen k nim, ale i k dalším lidem. Anna Fárová se znala například s významným německým sběratelem fotografií a fotografických publikací Manfredem Heitingem, který měl blízké kontakty na mnoho lidí po světě. To přes něj šly kontakty na Irvinga Penna i Helmuta Newtona.
Ještě na FAMU jsi začal jezdit do zahraničí. Jak to, že se o tebe moc nezajímala StB?
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
