Ben Cristovao: Jednodušší lidi potřebují nepřítele, kterému pošlou svoji nenávist. Rasismus je dnes skrytější

N apadlo vás, když jste se v roce 2009 přihlásil do Česko Slovenské SuperStar, že budete jednou stát na vlastním koncertu v Edenu před pětatřiceti tisíci lidmi?

Nenapadly by mě ani daleko menší projekty. Aby ne, když mi v polovičce SuperStar došlo, že jsem asi jediný mezi 40 zpěváky, kdo do té doby nevěděl, co je to bránice. Člověk si najednou začal uvědomovat svoje možnosti a zjistil, že na tom není tak dobře, jak si myslel. Uvažoval jsem, jestli tam vůbec mám být. Přemýšlel jsem, jak to uchopit, jak to vypreparovat, ale nic konkrétního mě nenapadalo. Takže rozhodně nebyly vize sta­diónů, arén nebo velkých hal. Spíš jsem přemýšlel o tom, že to není ztracený, že zpívat se dá naučit.

Kdy poprvé jste začal přemýšlet o tom, že byste mohl vyprodat Forum Karlín?

Když se lidi začali objevovat na mých vystoupeních na základě mých songů, a ne proto, že znali můj obličej ze SuperStar – ­první řada byla opravdu velikánská show. Takže lidi přišli, chtěli vás vidět, bylo jim skoro šumák, co z vás vyleze. Ale tahle fáze rychle opadne. Nikdo už nepřijde znova, aby zaplatil jenom za váš obličej. Aby přicházeli znovu, musíte vytvořit alespoň hodinu programu, který jim bude stát za to, aby za vámi přijeli. A jakmile se začalo dařit, bylo víc songů, které si se mnou lidi chtěli zazpívat a měly přes milión zhlédnutí na You­Tube – v době před Spotify –, řekli jsme si, že je načase udělat větší koncert.

Dřív bývala pro muzikanty metou vyprodaná Velká Lucerna – vy jste se jí vyhnul, proč?

Já měl s Velkým sálem Lucerny problém. Nemám rád vysoké stropy, mám tam pocit jakési opačné klaustrofobie, radši vystupuju venku nebo v klubech. V Lucerně jako by ta energie odcházela někam nahoru, necítil jsem, že bych tam dokázal vytvořit atmosféru, která mi vyhovuje. Přitom já Lucernu znal z plesů, hodně mě bavila, už kvůli tomu, že se člověk oblíknul a s kámošema tam vyrazil za ženskými. Párkrát mě tam pozvali, abych zahrál v rámci nějakých akcí, ale vždycky mi to přišlo divný. Zvukově se mi tam zkrátka nelíbí. Proto to pro mě nebyla meta a rovnou jsem se rozhodl pro Forum Karlín.

Následovala O2 arena, nakonec fotbalový Eden – nikdy vás nenapadlo, že by mohl přijít komerční průšvih?

Mezi Forem Karlín (2015) a O2 (2019) jsme měli ještě Žluté lázně, kam přišlo sedm až osm tisíc diváků, což byla taky skvělá zkušenost. To nám ukázalo, že na minimálně půlku kapacity v O2 areně mít budu, že úplný průser to nebude. Stejné to bylo i s Edenem, říkal jsem si: „Minimálně půlku maximální kapacity stadiónu budu mít. Zbytek bude pořádná práce. Ale mám na to dvoje Vánoce, tedy spoustu času vymyslet, jak show prodávat.“ Marketing podobných akcí se během posledních let úplně proměnil. Vidím to i u dalších lidí, kteří dělají větší eventy. Opravdu koncentrovaně makáme. To nejsou jenom reklamní polepy, metro nebo billboardy. Ty dnes představují, pokud jde o zásah, už jen doplněk. Lidi jsou on-line, je to o kontinuálním vytváření obsahu.

S kolika lidmi něco takového vzniká? A dá se to srovnat s produkcí například desetkrát menšího koncertu v Karlíně?

Lidí, kteří ve finále pracují na celém kontentu, od ledek počínaje, i obecně třeba na kompletním dění na scéně, těch je nakonec „nesmysl“. To se s Forem Karlín vůbec nedá srovnávat, už jen proto, že pár dní před koncertem vedle stadiónu v Edenu vzniklo celé městečko z kamiónů, jež tam musely všechno přivézt. Ale narůstalo to postupně, ze začátku nás bylo pár. Přípravy prvních videí, jako v tom­hle případě přes první Vánoce, si zpravidla řeším sám s mým labelem Championship Records. Až pak stavíme produkční tým, který postupem času nabobtnává. Vedle videí a jejich nekonečného renderování jde třeba o outfity, ale i o design a volbu správné barevnosti. Jsem rád, že styling mi dělá Liz Ovcharenko.

Jak intenzívně jí do toho ­vstupujete?

Liz má samozřejmě svoji vizi, já taky, protože za ty skoro dva roky příprav jsem nasbíral fůru nápadů. Takhle jsem jednou na focení viděl krásný stříbrný kabát slovenského návrháře Dominičeka. Hned mě napadlo, že ta lesklost, ta stříbrná, připomínající Jacksona v roce 1996 na Stalinu, je skvělá, že tím musí show začít. Oslovili jsme ho, nechali dodělat ještě kalhoty a další a další věci – a měli jsme první outfit! Liz si to pohlídala a pak se svou kámoškou Dianou dělaly outfity a do toho se nabalovaly další a další věci, jako jsou tanečníci. Myslím, že jsem zase měl čich a kliku na slovenského tanečníka a choreografa Simona Šinku, kterého jsem znal z předchozích vystoupení, ale i z momentů na internetu. Seznámili jsme se přede dvěma lety, kdy mi k albu Zvíře (2023) udělal na Slovensku choreografie s 20 tanečníky – krásnej vibe. Věděl jsem, že nechci choreografa, který půjde moc do detailů, že ten obrovský prostor spíš potřebuje někoho, kdo dokáže i z malého člověka udělat veliký divadelní prvek. Proto jsem ho oslovil, aby sám nacastoval 16 profi tanečníků z Čech a ze Slovenska. Výběr byl absolutně na něm, i z toho důvodu, aby se tam primárně neobjevovali mí kámoši a známí, ale aby to jemu hrálo do choreografie.

Čím vás koncert v Edenu nejvíc překvapil?