
Cyril Höschl: Hranice dobra a zla prochází srdcem každého člověka
Profesor Höschl zemřel v pondělí 21. dubna ve věku 75 let. Kromě svých pravidelných článků poskytl Reflexu i několik velkých interview. Přinášíme výběr z rozhovorů, které s Cyrilem Höschlem v letech 2010 až 2023 vedli Viliam Buchert (2010), Marek Stoniš (2017) a Jana Bendová (2023).
O vztahu k druhým lidem:
Jsou takoví, co znají jedenáct jazyků, ale na pivo byste s nimi nešel. Pocit o druhém člověku si utváříme na základě mnoha indicií a kupodivu často rozhodující jsou ty emoční a iracionální. Hodnotíme spíše, jak se dotyčný prezentuje, jak jste spolu naladěni na společnou strunu. Někdo vás naštve, jen co se na něj podíváte. Ani nemusí promluvit. Současná věda to sice zkoumá a dokáže to popsat, ale na běžné úrovni to nevíte. Prostě se vám ten člověk zdá nesympatický a divný a vy ho neprávem odepíšete.
O typických Češích, existují-li:
Mám dvě odpovědi, ale nejsou v souladu. Cosi jako národní povaha neexistuje, protože národ není subjekt, tím jsou jednotlivci. To, že my si myslíme, že Švýcaři jsou pořádkumilovnější a ušlechtilejší, že Němci jsou přesnější, že Francouzi jsou bordeláři, jsou často pravdy vznikající na základě nedostatku informací. Při podrobnějším zkoumání zjistíte, že u Němců a Švýcarů je také nevraživost a závist. A že by se v určitých situacích chovali jako my, jen jim připravit podmínky. Je ale pravda, že my Češi jsme tak trochu „Před pány stýská si, za vraty výská si“. Navenek skuhráme, ale doma pod polštářem máme sto tisíc, a přesto si chodí někdo pro podporu. Na druhou stranu se každá populace nachází v určitém prostředí, například geografickém. Časem si vyselektujete zcela rozdílné vlastnosti výhodné pro život. To se projevuje v povaze. Dále jsou národy ovlivněny svými sousedy a historickou zkušeností soužití s nimi. Na rozdíl od Švýcarů nás tady ti Němci či Rusové občas převálcovali. A tím už je dán první geneticky rozdíl mezi námi a Švýcary, přestože biologicky jsme si blízcí. Definoval bych ten rozdíl jako selekci jiných strategií chování. Jiné strategie se u národů osvědčují tam, kde se přes vás valí vojska, jiné tam, kde stačí chytat ryby, a jiné tam, kde jednou za čas ulovíte velké zvíře a pak půl roku téměř hladovíte.
Proč neradi bojujeme:
Protože se nám v české kotlině osvědčilo se v těch válkách moc neangažovat. Nechme teď stranou, zda je to dobře, či špatně. Byla to ale strategie chování, která se nám osvědčila. Díky ní jsme tu. Co my víme, jak bychom dopadli, kdybychom s Hitlerem bojovali. Morálně to můžeme odsuzovat, a ačkoli se to příčí představě o nějakých zásadách, o cti, lásce k pravdě a ke svobodě, tak se to v historii tohoto národa ukázalo jako adaptivní. Kdybychom žili v jiných podmínkách, kde se ani rakouská, ani německá, ani ruská armáda nevalila, kdybychom žili v nějakém švýcarském údolí nebo v Andách, tak bychom se chovali jinak, měli bychom jiné strategie chování.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!