Bylo těžké se na ty hrůzy dívat znovu, říká Dita Krausová o dětství v koncentráku

Britské vojáky šokovalo, co v Bergen-Belsenu spatřili – třináct tisíc mrtvých a šedesát tisíc zubožených lidí. Kdo jen na okamžik zahlédl filmové záběry, které tam spojenečtí kameramani natočili, nemůže o nacistických zločinech pochybovat. Přesto popíračů holocaustu přibývá. Jak je to možné?

To, že se nacistická zvěrstva jednou začnou zpochybňovat, tušil už generál Eisenhower. Na začátku dubna 1945 americká armáda osvobodila koncentrák v Ohrdurfu a Eisenhower si tábor pro­hlédl v doprovodu generálů Pattona a Bradleyho. Při pohledu na pozabíjené vězně a ohořelá těla si uvědomil, že se vše musí zdokumentovat, nafilmovat, aby nikdo nikdy nemohl tvrdit, že se to nestalo. Chtěl, aby se novináři i američtí vojáci na vlastní oči přesvědčili, co nacisté spáchali. Obával se, že jinak – za jednu dvě generace – už tomu lidé nebudou věřit a začnou holocaust popírat. Už se to děje… Znáte knížky Tuvii Tenenboma? Mimo jiné v nich v plném znění zveřejňuje názory lidí z různých zemí. Kromě hebrejštiny totiž výtečně ovládá arabštinu, němčinu i angličtinu, takže se před ním dotyční nezdráhají mluvit. Tenenbom by vám řekl, že antisemitismus ze světa nevymizel. Naopak. Nabírá na síle.

V Bergen-Belsenu se s kamerou pohybovali například Mike Lewis, Harry Oakes, Bill Lawrie. Britský důstojník Richard Crossman pak s australským válečným reportérem Colinem Willsem napsali scénář k dokumentu, na jehož finální tvar dohlížel Alfred Hitchcock. Premiéru měl ale až před jedenácti lety. Po válce se nepromítal, byl příliš drastický…

Záběry, které v Bergen-Belsenu nafilmovali, jsou uložené v muzeu v Londýně. Před čtyřiceti lety jsem se na ně jela podívat.

Proč?

Po osvobození tábora Angličané hledali někoho, kdo by jim překládal. Drze jsem se přihlásila, německy jsem sice uměla jako česky, s angličtinou jsem na tom byla hůř. Přidělili mě k důstojníkovi, jenž vedl předběžné výslechy esesaček, které nestačily zmizet. Manželova sestřenice Eva Krausová zase tlumočila důstojníkovi, jenž dohlížel na pohřbívání, do obrovských jam nejdřív museli házet mrtvoly místní Němci a zadržení dozorci, pak už mrtvá těla do jam hrnuly bagry. Britští kameramani zaznamenávali všechno dění. Když jsem jednou vyšla z kanceláře, kde probíhaly výslechy, anglický voják, jenž stál venku před džípem, mi nabídl cigaretu. Všimla jsem si, že kousek od nás natáčí nějaký filmař. Utkvělo mi to v paměti a po letech jsem se o tom zmínila synovi. „To musíš najít,“ řekl Ronny. Zjistil, kde filmové materiály jsou, a přiměl mě, abych se do Londýna vydala. Přinesli mi štos plechových krabic s filmy. Promítání trvalo den a půl, bylo těžké dívat se na ty hrůzy znovu. Nejdřív jsem poznala Evu, nosily jsme stejný šátek a pásku pro tlumočníky na rukávu. Po dalších hodinách jsem zahlédla sebe, jak stojím u džípu, anglický voják mi podává cigaretu a zapálí mi ji. Záběr trvá pár vteřin.

Jak dlouho jste pro Brity pře­kládala?

Asi dva týdny. Pak jsem onemocněla tyfem.

Poznala jste při výslechu ně­jakou dozorkyni?

Přivedli tam jednu, která nás hlídala už v táboře Neugraben, odkud nás na začátku dubna poslali do Bergen-Belsenu. Bubi, tak se jí říkalo, nás na rozdíl od jiných dozorkyň nemlátila. Bylo jí něco přes dvacet a vzala si pod ochranu nejhezčí dívku z naší skupiny, chodila za ní pak i na barák. Když skoro všichni dozorci zdrhli, předtím nám v táboře zavřeli vodu, Bubi se v civilních šatech vrátila a sedla si k ní. V kanceláři mě hned poznala a já ji taky. Jakmile důstojník na moment odběhl, zeptala se mě, jestli nemám cigarety. Dala jsem jí krabičku. Nevím, jestli to bylo správné, ale myslím, že je lepší zachovat se lidsky. Až dlouho po válce jsem se dozvěděla její jméno a také to, že byla odsouzena na dva roky.

Pronásledují vás vzpomínky na lágr?