Jako kočka mám i já rád nezávislost, říká režisér oceňovaného filmu Kočičí odysea Gints Zilbalodis
Animovaný film Kočičí odysea vzbudil obdivné pozdvižení už při premiéře loni na festivalu v Cannes: mladý lotyšský režisér Gints Zilbalodis v něm bez jediného slova vypráví dojemný příběh o samotářském černém kocourkovi. Bezstarostný život v ruinách dávné civilizace mu převrátí vzhůru nohama obří povodeň. Malá šelma, která sama mokro moc nemusí, teď nasazuje veškerý um, aby ve vodním světě přežila. Rozhovor proběhl ještě v Cannes, Kočičí odysea později vyhrála Evropskou filmovou cenu pro nejlepší animovaný film a před pár dny dokonce Zlatý glóbus. Předpokládám, že jí neunikne ani oscarová nominace.
Jste na kočky?
Já mám radši psy! Kdysi jsem jednu kočku měl a nebyla moc milá. Žádná přítulnost, žádné velké city. Řekl bych ovšem, že se občas chovám podobně. Stejně jako kočka mám i já radši nezávislost, dělám si věci po svém.
Proto jste si tedy kočku zvolil za hrdinku svého filmu?
Ten příběh k tomu vybízel: měla to být nezávislá, samotářská postava, která se ocitá na člunu s množstvím dalších cizích zvířat. V tom jsem se opravdu dost poznával, protože svůj předchozí film Daleko jsem vlastně udělal celý sám.
Vím, v tomhle animáku o klukovi na útěku před záhadným obrem z roku 2019 jste podepsaný pod každou profesí!
Právě. U Kočičí odysey už jsem měl okolo sebe velký tým snad padesáti lidí. Hudbu nahrál třicetičlenný orchestr, a tak dále. Připadal jsem si fakt jako kapitán, který musí ten projekt, čili tu loď, nějak ukormidlovat po proudu dolů. V tomhle ohledu se toho mám ještě dost co učit. Jak spolupracovat, jak přistupovat ke kompromisům, jak překonat strach a obavy.
Co vám vzalo nejvíc sil?
Ty jo, toho bylo moc. Scénář se mi psal ztěžka, ale to byl klasicky můj vlastní boj se sebou samým, jak tomu příběhu přijít na kloub. A potom právě jak zvládnout ten tým. Nikdy předtím jsem to nedělal. V animaci to obvykle bývá tak, že začnete na menší pozici a postupně se propracujete na předáka. Jenže já doposavad pracoval vždycky sám. A najednou bác, a je tu tým, který musím vést. Nezbylo, než se učit za pochodu, každý den. Naštěstí všichni byli hrozně zapálení, nepřipadalo mi, že by to pro ně byl jenom další kšeft.
Jak dlouho vám to trvalo?
Pět let. Každý den, včetně nedělí. Docela šílenost. Naštěstí to nebylo monotónní, protože jeden den píšu, další pak kreslím, nebo dělám muziku. Hodně jsem se nacestoval po produkčních fórech, kde jsem to v různých stádiích prezentoval. No, nenudil jsem se.
Takhle z dálky mi připadá, že animace je hodně o trpělivosti, co myslíte?
Raději bych použil výraz „výdrž“. Trpělivost mi totiž zavání nějakým čekáním, zatímco v mé profesi pořád něco dělám, ve vysoké intenzitě. Jde o to, že ve finále můžu mít všechno pod kontrolou. Absolutně nic ve filmu není náhodně. Všechno tam má svůj význam. Na jednu stranu je parádní, že si takhle můžu vymalovat svůj vlastní svět, tak jak se to zrovna mně líbí. Zároveň to ale taky musím všechno vymyslet, nakreslit, rozhýbat. Nic z toho nemůžu někde objevit a využít, jako u hraného filmu. všechno je od první čárky vymyšlené jen pro tuhle příležitost, pro tenhle film.
Je to pro vás i zábava?
Veliká! Mě to takhle moc baví a uvědomuju si, že řešit takovéhle problémy je velké štěstí.
Oba vaše filmy jsou bez dialogů, vystačíte si s výrazy postav a střihem. Jde vám to tak snáz?
Jinak to zkrátka neumím. Vlastně bych si ten dialog moc rád vyzkoušel, ale jsem zvyklý obejít se bez něj. A zrovna Kočičí odysea je příběhem bez lidí, jsou tam jenom zvířata. Čili to má reálný důvod, že se tam nemluví. Není tam s kým mluvit. Ale jasně, můžu se pak víc odvázat v mimice, být expresivnější i co se týče záběrování, hudby a zvuků.
Chtěl byste si vyzkoušet i práci s herci?
Kdybych tam měl nějakou hvězdu, tak s tou kamerou asi tak nekvedlám. Soustředil bych se na herce, nevymýšlel bych si ten expresivní střih, kdy se snažím o dynamický rytmus. Herec by to nepotřeboval, protože se budete chtít dívat na něj. Taky bych vypnul muziku, mohla by působit až rušivě.
Vychází to z vaší povahy?
Ano, mám raději obrazové, vizuální filmy, než ty, které stojí na dialozích.
Jak se díváte na vpád AI do animace a umění vůbec?
Nikterak optimisticky. Mám dojem, že se to bude používat v nižších formách umění, bude to levné, rychlé řešení. Pokud jde o jemnější, rukodělnou práci, ta bude pořád v lidské režii. Cílem AI je totiž jednoduchost. A když se v tom budete chtít rýpat, zlepšovat, ladit? To už je snazší vyřešit to ručně, tam AI ztrácí smysl. Zároveň se nabízí otázka, proč bych se na taková díla měl dívat? Když je tak snadné je vytvořit? Vlastně mě to vůbec nezajímá. Nepřipadá mi, že mě animace vygenerovaná AI může citově zasáhnout. Slyším na otisk konkrétního autora, na osobitý, originální příběh a estetiku.
Když mluvíme o estetice, co vás vedlo k tomu zařadit do Kočičí odysey všechny možné, a vlastně i nemožné tvory? Kde se ten film vlastně odehrává?
Mám tam kapybaru, viďte, tak by to mohla být Jižní Amerika. Jenže spousta dalších prvků jihoamericky vůbec nevypadá. Je to svět fantazie, ve kterém mi záleží především na tom, aby věci působily skutečně, aby textury a povrchy měly zdání reality. Vše ostatní je podružné, a podřizuje se postavě a příběhu. Mám tedy tu kočku, samostatnou bytost, a pak řeším, z jakého prostředí nejlépe dostanu emoci, kterou chci vyjádřit. A to pak skutečně míchám vlivy z nejrůznějších kultur, dob a kontinentů.
Dokážete to rozvést?
Na začátku filmu vidíme množství kočičích soch. Viděl jsem nejprve ten výjev, žádnou story. Mám ten obraz, chci ho ukázat. A hrůzu, kterou ta hrdinka cítí, jak se blíží povodeň. Takže mám v hlavě obraz zatopených kočičích soch, docela silný. Bez vysvětlení vidíme povodeň, je to docela jasné. Až pak se pokusím o vysvětlení – proč je ten les plný těch kočičích soch? Tak třeba tam žil sochař, který je dělal. A některé by mohly být nedokončené. A pak vidíme, jaké měl nástroje, jaké si dělal skici. Možná by ten kocour mohl žít s ním. A možná ten sochař ztvárňoval právě toho kocoura. Takhle se to pak vrství od obrazů k významu.
Ten kocour se navíc hýbe fakt realisticky!
Měli jsme štěstí, že na internetu je množství kočičích videí, takřka v každé situaci, odkud jsme mohli čerpat inspiraci. Náš zvukař potom nahrával svoji vlastní kočku. Vtipné bylo, jak ty kočky mají svoji hlavu, že ona si s ním tak jako pořád povídala, dokud nevytáhl mikrofon. Jakmile začal nahrávat, ani nepípla. Tak ho musel porůznu schovávat, aby ji oblafnul.
