Ve filmu na sebe Jan Hájek (45) upozornil v roce 2015 Kobrami a užovkami, následně seriálem Ordinace v růžové zahradě a v populární minisérii Božena (2021) hrál Josefa Němce, manžela slavné spisovatelky. Letos v lednu se objevil v další velké záporné roli, v šestidílném seriálu o drogách Adikts. Teď spolu s herečkou Lucií Žáčkovou ztvárňují hlavní pár sériových vrahů v temném filmu Manželé Stodolovi. Milostný true crime ze začátku 21. století režiséra Petra Hátleho měl světovou premiéru na festivalu v Tallinnu v sekci First Feature Competition, věnované debutům, teď vstupuje do českých kin.
V poslední dekádě se roztrhl pytel s českými true crime příběhy, Já, Olga Hepnarová, Metanol, Případ Roubal, Gangster Ka, nejnověji úspěšná minisérie platformy Voyo Metoda Markovič: Hojer. V čem je nový film Manželé Stodolovi, který zobrazuje události sériových vražd z let 2001–2002, jiný?
Nevím, jestli je jiný. To ať posoudí divák. Pro mě je jiný v tom, že hraji hlavní mužskou postavu. A to u mě vyvolalo otázky, jak se s tím porovnat. Jak čelit otázkám na to, že hraji postavu napsanou podle skutečného člověka, jenž ublížil tolika lidem. Hodně jsem o tom přemýšlel už v době, kdy jsem poprvé četl scénář, před pár lety. Od příběhu, podle kterého jsou Manželé Stodolovi natočeni, uplynulo přes dvacet let. Myslím, že stejně jako u titulů, jež jste vyjmenovala, je určitá umělecká reflexe už možná. Můžeme si při poznání těchto případů něco uvědomit o sobě samých, době, ve které se děly.
Je dvacet let dostatečně dlouhá doba?
Kdyby se podobný film měl točit třeba dva roky po uzavření případu, rozhodně bych jej nepřijal a nemyslím si ani, že by to jakéhokoli tvůrce vůbec napadlo. Časový odstup nám umožnil přistupovat k událostem racionálněji a bavit se o tom jako o historické kriminální kauze.
Jak náročná to byla výzva, hrát muže, který vraždí vlastně z toxické lásky ke své manželce?
Bylo náročné si vše, co jeho postavu charakterizuje a čím se projevuje, udržet po celou dobu natáčení. Nemyslet a nepřemýšlet, být oddaný, poslušný, hloupý člověk bez vlastní vůle či názoru, k tomu patologicky zamilovaný. Samozřejmě, záporná role podobného typu je herecky zajímavá. Když k tomu přidáte nebezpečnou izolaci toxického vztahu… Bylo to náročné natáčení.
Jak jste se od něj snažil odreagovat?
Tehdy nijak. Bohužel. Dnes by mi ale moje žena tento přístup nedovolila. Dostávám úkoly a musím fungovat. Venčit psa, sekat dřevo, uklízet. Hraju šachy. A plavu: tam mám teda závislost velikou. Když se do toho pustím a vydržím první kilák, jsem úplně nadšen. Zvlášť když má člověk úplně volnou padesátku, jako třeba v bazénu ve Velkém Meziříčí. Když trošku prší, je tam prázdno: můžete plavat krásně sám, jak dlouho chcete. Čas i prostor přestanou existovat. To není už ani terapie, ale prostě bytí.
Možná je dnes zásadní i otázka, jak je možné, že Stodolovi, vraždící manželé, nebyli odhaleni podstatně dříve. To je ale linka, která ve filmu úplně chybí. Proč?
