Je napůl Američanka, napůl Norka a neváhá tenhle osobitý znak využít ve svých krimi thrillerech, které zkoumají podstatu mateřství a vrhají ženy a děti do situací, v nichž bychom se nechtěli ocitnout, ale o to raději o nich čteme. ALEX DAHLOVÁ (* 1982) má na kontě sedm románů, sklízí úspěchy nejen v anglofonním prostředí a ve Skandinávii a s Reflexem si povídala o psaní, rodičovství, o pocitech outsidera i o svých chystaných seriálech.
Za debut Chlapec mezi dveřmi (česky jej roku 2018 vydalo nakladatelství Motto) byla Alex Dahlová nominována na cenu Asociace autorů detektivní literatury a její dosud nejúspěšnější román Playdate získal v roce 2020 ocenění Thriller měsíce deníku Guardian. Kanál Disney+ uvede seriálovou adaptaci Playdate v druhé polovině roku 2024, na červen pak připravuje jeho české vydání i nakladatelství Metafora. To právě vydalo krimi thriller Alex Dahlové s názvem Když zmizela. Podmanivá kniha vypravuje o zmizení osamělé, možná hluchoněmé ženy se záhadnou minulostí a autistickým synkem, které z norského Sandefjordu někdo unesl neznámo kam. Druhá narativní linie zavede čtenáře do Milána, do navrch nablýskaného, vespod prohnilého světa modelingu, kde se podobně ztrácí Ruska Anastasija… Oba příběhy zkoumá švédská novinářka Selma z deníku Dagposten. Kam až se dostane a kolik lidí bude muset umřít?
Co bylo inspirací románu Když zmizela?
Věděla jsem, že chci použít obraz, který mě strašil v hlavě: matku, která kráčí v temnotě po břehu, mluví se svým synem přes FaceTime a najednou na ni někdo zaútočí a spojení se ztrácí. Malý syn je jediným svědkem toho útoku. Od téhle scény jsem se odrazila. Až pak jsem se začala ptát, kdo by ta žena mohla být a proč by ji někdo měl napadat. Musí to mít co do činění s její minulostí, řekla jsem si. Jenže proč ten chlapec nejde a někomu o mámině napadení neřekne? Musí tam být nějaká překážka, říkala jsem si, a přišla jsem na to. Až potom jsem do příběhu zakomponovala tematiku, z níž vzešlo hnutí MeToo, a modelingový byznys.
Částečně žijete v norském Sandelfjordu jako vaše protagonistka Liv se synem Adrianem a své romány obvykle zasazujete do Norska. Také se v nich často objevují cizinci, lidé jiných národností. Proč tomu tak je?
Mám sama dost mezinárodní život, a to odmala: moje maminka je Američanka, tatínek byl Nor. Vyrůstala jsem v Norsku s pocitem outsidera, ale ani ve Státech se necítím jako Američanka. Snažím se svým postavám dát něco zajímavého ze sebe samé a tohle „cizinectví“ mě definovalo. Moji čtenáři, jak jsem si všimla, mají rádi, když je zavedu do cizích zemí nebo jim zprostředkuju prvek jinakosti. Když jste český nebo německý čtenář, těch mám hodně, a všechny postavy románu, co čtete, jsou Norové žijící v Norsku, jistě narazíte na nějaké kulturní bariéry, drobnosti, kterým není snadné rozumět nebo vám při četbě trochu překážejí. Doufám, že mé knihy jsou právě pro ten mezinárodní, kulturně pestrý aspekt všeobecně přístupnější. Moje hrdinka Liv tak sice žije v Norsku, ale má za sebou pestrou minulost v mnoha jiných státech – narodila se v jednom, žila v jiném, pak přesídlila do jiného…
V mnoha vašich románech – Když zmizela, Heart Keeper nebo Playdate, je pod drobnohledem zkušenost mateřství a ztráty potomka. Co je pro vás na tomto konkrétním vztahu, na vztahu mezi matkou a dítětem, tak zajímavé?
Když píšete příběh, musíte do něj nutně zakomponovat něco, o co se čtenář, nebo v případě filmů a seriálů divák, niterně zajímá, co je mu enormně blízké. V opačném případě prostě nemáte příběh. A co nás jako lidi bere za srdce nejvíc? Děti. Bez ohledu na to, jestli je sami máte, nebo nemáte. Všichni jsme přece byli dětmi a máme s dětstvím spojenou spoustu asociací, zároveň každý máme nějakou tu drobotinu kolem sebe, představa dětské nevinnosti je archetypální… Nesnáším, když se dětské postavy zneužívají, když jsou oběťmi násilí. To nechci psát a nechci o tom číst, sama mám tři děti. V Playdate jsem vznesla otázku po tom, co pro dítě znamená dobrý život. Může tu být alternativní příběh, jiné vysvětlení v případě něčeho, co vypadá jako únos devítileté holčičky z dokonale bezpečného prostředí, při naprosto běžné situaci, kdy prostě přespí u své nové nejlepší kamarádky? Ano, dítě utrpí trauma, ale co když se dostane do prostředí plného lásky, kde se o něj skvěle starají? Chtěla jsem se vyhnout otřepanému narativu zneužívání a přímému popisu fyzického i psychického násilí na dětech.
Playdate bude mít na Disney+ zhruba za půl roku premiéru jako minisérie o pěti dílech; režie se ujala Eva Hussonová, nominovaná za své válečné drama Bojovnice slunce na Zlatou palmu. Jak moc jste byl přítomna natáčení, případně rozhodovala o scénáři nebo hercích v čele s Holiday Graingerovou?
Jsem výkonnou producentkou toho seriálu, což může znamenat velký vliv, nebo taky absolutně žádný; to závisí na konkrétním projektu a na vaší smlouvě. Já se ovšem dost angažovala ve vývoji, protože producenti chtěli, abych román sama nějak rozdělila na pět seriálových dílů. Nemusela jsem psát scénář, s čímž ostatně nemám žádnou zkušenost; najali skvělou scenáristku Catherine Moultonovou, která napsala třeba scénář loňského seriálu Únos letadla s Idrisem Elbou. Četla jsem scénáře všech dílů Playdate a ke všemu něco řekla, a když se natáčelo ve Francii, zajela jsem se podívat na plac.
Mám pocit, že většina autorů zoufale touží po tom, aby byl podle jejich knihy natočen film nebo seriál. Jak velké to pro vás bylo?
Ohromné! Máte pravdu, je to milník. Vždycky jsem chtěla mít filmovou nebo seriálovou adaptaci. Hodně jsem se teď z toho procesu naučila a doufám, že budeme mít úspěch a bude se adaptovat dál. Plus bych se sama chtěla vrhnout na psaní scénářů – konečně totiž vím, jak má vlastně scénář napsaný podle knihy vypadat.
Vraťme se ještě k tomu, že ve vašich knihách je dítě v nebezpečí poměrně často; jako rodička se o vaše postavy permanentně bojím. Čerpáte hodně z vlastní zkušenosti svobodné matky s v jednu chvíli velmi nemocným dítětem?
Ano. Můj dnes už skoro sedmnáctiletý syn, nejstarší z mých tří dětí, jako maličký málem zemřel na meningitidu a sepsi. Několik týdnů strávil na jednotce intenzivní péče na přístrojích a v jednu chvíli se ani neočekávalo, že to zvládne. Jeho zdravotní stav byl poté několik let velmi špatný, ale nyní je zcela, jako zázrakem, bez úhony. Když jsem psala román Heart Keeper o dvou mámách, dvou dcerách a jediném funkčním dětském srdci, ani jsem si neuvědomovala, že je to pro mě terapeutické psaní. Je to moje vůbec nejoblíbenější kniha z těch, co jsem napsala, a přitom pro mě bylo tak těžké nad ní sedět. V mém případě to, na rozdíl od protagonistčina osudu, dopadlo dobře, syn je stále mezi námi a těší se dobrému zdraví. Dostat se takhle blízko pocitu, že svoje milované dítě můžete ztratit, je zdrcující a navždy vám to změní život i vztah k potomkům. Většina z příběhů mých knih rozhodně není o mně ani o mém životě, ale jisté podobnosti a zkušenosti, hlavně ale pocity, tam jsou. A detaily: mám třeba dcerku jménem Anastasija, tak se jmenuje i jedna z tragických hrdinek románu Když zmizela. Jako máma bych ráda měla jistotu, že holky, co jdou jako teenagerky dělat modelky, budou v pořádku – všechny jsou něčími dcerami. Příběh Anastasije a jejích spolubydlících a kamarádek mě vlastně dost ničil.
Jde o docela stereotypní popis světa modelingu z doby tak před dvaceti lety. Mohlo by to tak ještě fungovat? Dnešní modelky už nejspíš nefetují a neničí se na večírcích…
Zaplaťbůh se poměry v modelingu velmi změnily, jak jsem si ověřila při rešeršování. Moje sestra byla dlouho modelkou v Paříži, dodnes předvádí, a říká mi: „Alex, takhle to chodilo, když bylo sedmnáct tobě, šňupající Kate Moss na titulkách novin a opilé manekýny u barů.“ Je mi čtyřicet jedna a vím, že moje generace, o té ještě starší nemluvě, byla mnohem víc rokenrolová než ta dnešní. Mlaďasové jsou v klídku, chovají se slušně, jsou vegetariáni, abstinují a do postele chodí před devátou. Pokud se tedy v životě chtějí někam dostat. Taky hnutí MeToo modelingový průmysl a další podobná odvětví hodně změnilo, dřívější predátoři se bojí, dnes by jejich oběti okamžitě mluvily, soudy i média jsou transparentní… Když zmizela je ozvěnou dávných časů; i když možná ne zas tak dávných. Překvapilo mě, jak u anglických čtenářů rezonoval ten aspekt modelingu, zatímco norští mu vůbec nevěřili, přišel jim trochu přes čáru jen proto, že v Norsku by se to prostě nikdy stát nemohlo. Zajímalo by mě, jak se na knihu bude tvářit arabský svět – na příslušném překladu už se pracuje.
Před jedenácti lety jste vydala román Before I Leave You, Než tě opustím. Jak moc se od té doby věci v literatuře změnily?
Docela dost se změnilo to, že dnes jako autor, zvláště pak začínající, musíte být být mnohem víc v kontaktu se svými čtenáři – tím myslím mimo svět knih, na sociálních sítích. Lidé očekávají, že s jejich oblíbeným autorem bude možné, ba dokonce snadné navázat kontakt. Chtějí vidět detaily z jeho soukromého života, spoustu fotek z cest, třeba i s rodinou, seznámit se s jeho zdroji inspirace. Tohle je největší změna a bude se myslím ještě prohlubovat. Mně osobně to nijak nevadí, jsem společenská a je mi milé, když mě čtenáři oslovují, jsem moc ráda, když vidím, že na Instagramu jmenovali a označili moji knihu. Spousta mých čtenářů je podstatně lepšími fotografy, než kdy budu já, tak jsem ráda, když knihy fotí v různých zemích, s různými jazyky na přebalu, v různých prostředích, rozličnými styly. Samozřejmě tu musí být rovnováha a spisovatel by se měl víc soustředit na psaní knih než instagramových postů a facebookových statusů. A budu ráda, když mé čtenáře budou víc zajímat moje knihy než moje osoba.
Jste bilingvní, ale píšete anglicky. Proč vaše prvotina Než tě opustím vyšla nejprve v norštině?
Napsala jsem ji anglicky a pak jsem potkala díky kamarádům muže, Nora, který nakonec mou knihu redigoval. Líbil se mu anglickojazyčný rukopis a požádal mě, abych ji přeložila do norštiny. Byl to pro mě tou dobou příslib toho, že bude vydána, tak jsem to udělala. A pak ještě u Když zmizela. Ostatní knihy přeložili do norštiny jiní. Jenže když do norštiny přeložili Heart Keepera, nebyla jsem s tím spokojená – překladatelka za to nemůže, prostě to jen nebyl můj jazyk a mně to vadilo. Pročetla jsem to a něco změnila a rozhodla jsem se, že napříště si nad norštinou ponechám kontrolu sama, když to zvládám a mám na to čas. Myslela jsem, že to bude lehké, když jsem rodilým mluvčím obou jazyků, a taky bylo.
To mi velmi připomíná situaci kolem neexistence českých překladů francouzsky psaných děl Milana Kundery, který nad nimi také chtěl mít kontrolu, ale čas na rozdíl od vás neměl… Mimochodem, cítíte se být součástí subžánru Nordic noir?
Docela jsem nad tím přemýšlela. Spíš ne, v rámci subžánrů krimi jsem ve škatulce domácí noir se severským podtónem, soustředím se spíš na rodinu než na typické severské kulisy a charakteristiky. Ne tedy že bych o tu přináležitost k Nordic noir nestála, však jsem Norka a zasazuju tam svoje děje, ale nebylo by to přesné. Označení Nordic noir sice prodává, ale nerada bych nesla tu nálepku a pak zklamávala čtenáře, kteří by od knížek čekali něco, co v nich není. Můj agent mě zaškatulkoval do přihrádky Glam noir: v knihách ráda pracuju s prostředím, které vypadá krásně, perfektně, vytvořili ho bohatí a vysoce postavení lidé, ale pod pozlátkem jsou tajemství a temnota. Ráda si hraju s kontrastem mezi načechranou, naleštěnou fasádou a tím, co je za ní.
Koho sama čtete, pro pobavení nebo pro inspiraci? Vím, že máte tendenci číst poměrně odlišné knihy, než jaké píšete...
V posledních letech čtu z profesních důvodů víc krimi thrillerů než kdy dřív, abych byla v obraze, měla povědomí o konkurenci, našla nové impulzy a učila se od jiných, třeba jakými prostředky udržovat napětí nebo v jakém momentě nechat čtenáře malinko potrápit. Ale pořád platí, že mými oblíbenými autory jsou Rachel Cusk, jejíž Obrys je prostě fantastický román, David Mitchell, Maggie O'Farrellová, Amy Bloomová, Marilynne Robinsonová a Jonathan Safran Foer. Ráda si přečtu cokoli, co nese silný příběh a dokáže vás vtáhnout. Ačkoli teď momentálně nic nečtu, protože píšu a snažím se myslet jen na to; při dokončování se snažím, aby mě nic neovlivňovalo a neodvádělo mou pozornost.
A na čem teď pracujete?
V dubnu v Británii vychází moje novinka, Girlfriends (Přítelkyně), o dvou cizinkách usazených v Londýně, z nichž jedna odjede se skupinkou přátel na dovolenou na Ibizu a tam se stanou opravdu nehezké věci. Chtěla jsem napsat něco odlehčeného, něco vysloveně na čtení na lehátku u bazénu. Nic závažného, ale s takovým tím temným podtónem. Tahle kniha je rozhodně Glam noir. A teď pracuju na románu psaném z dětské perspektivy, o mateřství, bude to moje osmá kniha. Napsat první čtyři bylo strašně snadné, ale pak se po mně najednou chtělo hodně marketingových akcí, cest spojených s knihami, aktivita v momentě, kdy se kniha číslo tři překládá, kvůli knize číslo čtyři cestujete na festival, o knize číslo pět děláte rozhovor, protože právě vychází, a zrovna píšete knihu číslo šest… Nehledě k tomu, že řešíte televizní adaptace dvou jiných.
Dvou?
Moje první kniha, Chlapec mezi dveřmi, se taky bude točit, bude z ní seriál. Doufejme!
