K vítěznému návrhu soutěžního dialogu Šťastný Hlavák se vyjadřuje kde kdo. Od pejskařů po developery, od liberálů po krajní levičáky. Na týden, jak je u nás zvykem, jsme se stali urbanisty. Reflex se proto raději rozhodl oslovit profesionály – architekty, teoretiky architektury a vizuální umělce, aby se s námi podělili o své názory na zásadní dostavbu jednoho z největších dopravních uzlů hlavního města.
Když byl vloni vyhlášen vítězný návrh mezinárodní soutěže na podobu Vltavské filharmonie a mezi zúčastněnými architekty opravdu světových jmen byl za nejlepší prohlášen projekt kodaňského studia Bjarne Ingels Group (BIG), oddechli jsme si. I když někdo byl toho názoru, že by budoucí vstupní brána do nové čtvrti – nových Holešovic – mohla vypadat jinak. Hodně se hovořilo například o návrhu CMC architekti… Ale soutěž je soutěž a fakt, že je reálné, že Praze se snad konečně dostane nové ikonické veřejné budovy, na kterou bude pyšná, převážil nad věčným furiantstvím. Zdálo se, že se blýská na lepší časy. Že už nebudeme zažívat věčné trapasy typu Kaplického knihovny. Proto je škoda, že Šťastným Hlavákem se tak trochu vracíme do doby před Vltavskou filharmonií. Rád bych se pletl. A co si o tom myslí profesionálové? Požádali jsme je o odpověď na následující otázku:
Jste spokojeni s průběhem soutěžního dialogu na úpravy území kolem hlavního nádraží v Praze? Líbí se vám vítězný Šťastný Hlavák, případně jaké námitky k němu máte?
Proč musíme pokácet les, abychom vyrobili dřevěné „stromy“?
Eva Jiřičná (84), architektka a designérka
Byla jsem členem mnoha porot, proto dobře vím, že rozhodnutí jsou vždy založená na mnohem více aspektech, než se představí veřejnosti. Je tudíž skoro nezodpovědné posuzovat návrh, o kterém toho mnoho nevíme. Nicméně hlavní nádraží je budova, na které nám všem záleží, proto je debata na místě. A já si na základě krátké prezentace, kterou jsem viděla v ČT24, dovolím přiložit pár otázek a krátký komentář:
Vizualizace dánské firmy Larsen jsou na první pohled velmi působivé a přitažlivé, ale po chvilce prohlížení jsem se musela sama sebe zeptat: Proč musíme pokácet les, abychom vyrobili ty ohromné dřevěné „stromy“, když jsme v parku a rozšiřujeme park?
Nevím, jaké bylo zadání, co vybraný projekt mění, nevidím ani změny v budově uvnitř betonového, pro mě depresívního objektu. Bourání části té betonové hrůzy by mě potěšilo, kdybych věděla, že se vytvoří úžasné nádraží, kterých jsem ve světě i v zemi, kde žiji, viděla tolik. Jenže jde jen o malé zredukování původní plochy, snad i omezení zbytné komerce, ale kolik že CO2 vyletí při všech těch pracích do vzduchu, včetně ubrání třetiny původní masívní konstrukce? Stromy s tím nic neudělají. Všude na mě vyplazuje jazyk to množství dřeva překvapivě obřího měřítka. Ekologie má ráda dřevo, ale všeho s mírou. Když chci zbourat takový kus těžkého betonu, z hlediska ekologie nula od nuly pojde.
Slyším, že památkáři v průběhu soutěže budovu nádraží prohlásili za památku. Pokud je to pravda, byla by to velká ostuda. Asi mě budou všichni nenávidět, řeknou, že stará bába jako já nemá žádný sentimentální přístup k budovám komunistické éry, k takzvanému brutalismu, tak specifickému pro tuto zemi. Podle mého názoru se budovy mají upravovat a přizpůsobovat měnícímu se životu. Normální by bylo v okamžiku, kdy přestávají sloužit, změnit je. Aby, jak se říká, zrcadlily současnou dobu. Jejich polidštění už dávno mělo proběhnout, například tak, aby se funkční část zachovala a depresívní a zastaralá vyměnila.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
