Tereza Horváthová se svým mužem Jurajem a s pomocí přátel i těch starších ze svých osmi dětí vydává v táborském nakladatelství Baobab především dětské obrázkové knížky současných českých i zahraničních autorů. S organizátorkou deseti ročníků táborských kulturních festivalů Tabook a Baoléto vám přinášíme rozhovor v Reflexu č. 47. Zde najdete několik bonusových otázek.
Kolik vás vlastně v nakladatelství Baobab je?
Dlouhodobě vydáváme mezi dvanácti a dvaceti tituly do roka a jsme na to tři: já se starám o texty, můj muž Juraj dělá grafiku, je technický redaktor a editor a Bára Čermáková má na starosti finanční stránku věci včetně grantů a různé produkční práce. Pak máme v naší prodejně na pražských Vinohradech knihkupce Míru Pudila, který to skvěle umí s lidmi, tudíž řeší distribuci a e-shop. A také existuje přátelský kruh lidí kolem Baobabu, od grafika Honzy Čumlivského přes Jurajovy bývalé studenty z Umprumky po tým Tabooku.
Když jsme u studentů Juraje Horvátha, jedním z nich je český ilustrátor, komiksový tvůrce a spolumajitel nakladatelství Take Take Take Jindřich Janíček. Všestranně nadaní mladí manželé Janíčkovi, grafička a ilustrátor i baobabích knížek, ho založili před osmi lety a zdá se mi, že jdou vaší cestou. Sledujete je a jejich produkci?
Jindřich Janíček má kromě ilustrátorského i nakladatelský talent a podnikavého ducha. Take Take Take máme moc rádi stejně jako malé nakladatelství, galerii a knihkupectví Xao, které založili Jurajovi bývalí studenti a sídlí v Krymské ve Vršovicích. Pro malé nakladatele, neřkuli knihkupce, není snadné se udržet – dáváte do práce spoustu práce a energie a kromě radosti z knihy z toho často nic moc dalšího nemáte. Důležité je přežít.
Jedna z nejvýraznějších vámi vydávaných autorek, Tereza Říčanová, říkala, že její kniha To je Istanbul, navazující na myšlenku populárních průvodců metropolemi Miroslava Šaška To je..., které léta vydáváte, byla co do prodejů propadák…
To je Istanbul je jedna z nejkrásnějších Tereziných knih, je nádherná, živá, úplně vás vtáhne dovnitř jiné kultury, aniž by něco idealizovala, a opravdu se prodává málo. Vůbec přitom není jasné proč, většina jejích dalších knih se prodává skvěle. Ale úspěchy knih se nedají příliš předpokládat: Kráva Říčanová mně osobně připadala daleko čtenářsky náročnější než Istanbul a je po dvou letech vyprodaná, Kočička z kávové pěny, drobná vyšívaná diplomová práce Evy Volfové, jednu dobu vedla v prodejích před naším Timothéem de Fombellem, dobře se prodávají knihy učitele a průkopníka přírodní pedagogiky Františka Tichého, knihy Daisy Mrázkové, ale i čistě autorská Já, chobotnice od Magdaleny Rutové... Je toho rozhodně víc.
Bývali jste jako Baobab vždy velmi aktivní. Teď se mi zdá, že Baobab slovo přenechává jiným – ať pokud jde o aktivity Asociace spisovatelů, tak i o jiné profesní organizace, Překladatele Severu, festival Knihex…
To je přece ideální – líbí se nám, že na zkypřeném území něco začalo růst, i když toho kvalitního je ještě pořád málo. Ale jsou tu nová nakladatelství, různé malé spolky a uskupení, nové a výrazné ilustrátorské osobnosti, nové festivaly... Postupně se nabalili další lidi a rozvíjejí, co jsme začali. Například profesní témata, kterým jsme se na prvním Tabooku věnovali, začínají být normální součástí odborné debaty. Když jsme s Anežkou Charvátovou a Jovankou Šotolovou na prvním Tabooku tematizovaly otřesné podmínky překladatelů, zdálo se, že je nemožné s tím něco udělat. Dnes se pro překladatele situace sice pomalu, ale přece jen malinko lepší... Ale nemám dojem, že bychom byli méně aktivní: pořád děláme výstavy, naposled hned šest na Baolétě, festival, spolupracujeme s knihovnami, angažujeme se systematicky na různých frontách v oblasti dětské knihy… A že o tom málokdo ví? Ani o Tabooku se moc nepsalo.
Velmi tristní je situace překladatelů, z jejich zaměstnání se stává koníček, který nikoho neuživí. Vy pracujete s těmi nejlepšími – dobrodružství ježčího detektiva Jeffersona pro vás překládá Helena Beguivinová, de Fombella Hana Zahradníčková, další knížky Ladislav Nagy. Dokážete jim zaplatit?
Jak už jsem říkala, tohle je naše téma od prvního Tabooku, od roku 2012. Překladatelé jsou v některých nakladatelství honorovaní opravdu bídně, i když se situace malinko vylepšila. My platíme 250–270 korun za normostranu beletrie: snažíme se shánět granty a podpory, bez nich by to samozřejmě nešlo. Překlad i redakční práce jsou pro kvalitu výsledného díla naprosto zásadní a velmi podceňované. Zdá se mi lepší vydávat méně knih, ale ohlídat si, aby byli všichni dobře zaplacení a motivovaní k dobré práci.
Asociace spisovatelů a oborové překladatelské, nakladatelské a ilustrátorské organizace by si možná měly sednout a dohodnout se, co je důstojná mzda a kolik platit minimálně za stránku nebo za obrázek. Všude jinde ve světě to funguje a je to asi důležitější než status umělce. Vyškolit nového dobrého překladatele je ale zároveň strašně těžké; mnozí starší překladatelé pracovali léta v Odeonu a získali tam jakousi školu života, ale dnes jsou zkušení, prověření překladatelé na volné noze, roztříštění, zavalení prací. Je těžké je přemluvit, aby za mrzký peníz mimo své běžné zaměstnání redigovali překlady mladších kolegů a učili je řemeslu, pomáhali je vést. Proto je třeba nepodceňovat ani redaktorskou práci.
