nahoru

Spisovatelka Pavla Horáková: Naši zemi jsem mylně považovala za poškoláka sedícího v oslovské lavici

Kateřina Kadlecová 12. ledna 2023 • 13:00
Spisovatelka Pavla Horáková: Naši zemi jsem mylně považovala za poškoláka sedícího v oslovské lavici
foto: Nguyen Phuong Thao

V pomyslném šuplíku jí už deset let leží dva rozpracované romány a k tomu divadelní hra, přesto z tohoto stavu není nijak nervózní: bestseller Teorie podivnosti, oceněný Magnesií Literou, měla prozaička Pavla Horáková (48) rozepsaný celé dvě dekády. Jedna z nejpopulárnějších českých spisovatelek se nedávno vrátila z prestižního amerického stipendijního pobytu, který kdysi absolvovali třeba nositelé Nobelovy ceny Orhan Pamuk a Mo Jen.

Pro iowský International Writing Program byla Pavla Horáková vybrána ze 118 aspirantů z více než stovky zemí; za 55 let existence této literární rezidence ji absolvovalo přes 1600 účastníků ze 150 států světa. Na šesti stránkách v aktuálním Reflexu č. 2/2023 zjistíte třeba to, jak se autorka dětské románové trilogie o bratrstvu Hrobaříků s odstupem dívá na iowské dobrodružství nebo na svůj předloňský „vídeňský“ román Srdce Evropy. Rozhovor ilustrují snímky naší portrétistky Thao, pořízené ve spisovatelčině oblíbené pražské městské knihovně. Zde vám nabízíme otázky a odpovědi, které v tištěném Reflexu nenajdete.

Od půli srpna do konce října jste pobývala na prestižním stipendijním pobytu na Iowské univerzitě. Čím je tahle rezidence výjimečná?

Mezinárodní program tvůrčího psaní na University of Iowa existuje už pětapadesát let, je součástí tamější katedry tvůrčího psaní a vede jej básník a kulturní diplomat Christopher Merrill. Založili jej básník Paul Engle a jeho brzy stoletá manželka Hualing Nieh Engleová, spisovatelka původem z Tchaj-wanu, kteří spisovatelské katedře toužili dodat mezinárodní rozměr. Prostřednictvím Arga, tedy mého nakladatele, mě s nabídkou účasti oslovilo americké velvyslanectví v Praze. Dnes pobyt trvá dva a půl měsíce, před hospodářskou krizí to bývalo ještě déle. Každoročně na podzim se, snad s výjimkou jednoho covidového roku, do Iowy sjíždí z celého světa několik desítek spisovatelů a básníků. V rámci naší skupiny dorazili prozaici, básníci, scenáristé, dramatici, ale třeba taky multimediální tvůrci.

Vinou nabitého programu jste za těch deset amerických týdnů nedokázala napsat nic svého, nic pro sebe. Co vám tedy váš vůbec první americký pobyt přinesl?

Obohacující bylo především setkání s kolegy ze světa a poznání, jak obrovsky se máme v Česku dobře. Jen hrstka z třiatřiceti stipendistů pochází ze zemí, kde je mír a kde se momentálně neodehrává žádný průšvih. Vždyť si vezměte i sousední Polsko – básnířka Krystyna Dąbrowská ve svém eseji i příspěvcích do diskuse ventilovala velkou frustraci z politiky své země, třeba nezměrný stud ohledně rok starého zacházení s válečnými uprchlíky v Bělověžském pralese u běloruské hranice, kde podchlazení běženci včetně dětí dlouhé týdny trpěli hladem a mrazem… Naši zemi jsem zcela mylně považovala za poškoláka sedícího v oslovské lavici, a přitom máme třeba absolutní svobodu projevu a považujeme ji za samozřejmou, dodržují se práva žen, oproti drtivé většině států máme skvělý systém zdravotního pojištění a zdravotnictví vůbec. Nemůže se stát, že nám tu vykrvácí těhotná dětská nevěsta před branou nemocnice jen proto, že nemá jako příslušnice chudší vrstvy dokumenty, tudíž ji špitál v Libanonu, kde se tohle skutečně děje, nemůže přijmout… Já si Bejrút představovala jako Paříž východu, ale libanonský účastník Mohamad Nassereddine nám vysvětlil, že je dnešní Libanon je zkorumpovaná země, kde obyvatelé nemají přístup ani ke svým vlastním úsporám.

Pákistánská spisovatelka Safinah Danish Elahi si zase stěžovala na obrovské rozdíly mezi společenskými vrstvami v její zemi, následkem čehož jsou nejnižší vrstvy nuceny sloužit prakticky zadarmo bohatým. Každá pákistánská středostavovská rodina tak má šoféra, kuchaře a spoustu dalších zaměstnanců, kteří by jinak žili v naprosté bídě. Kromě toho Pákistán v té době zrovna zasáhly katastrofální povodně. Joaquín Ortega z Venezuely musel přes hranice utéct na motorce, aby se na náš stipendijní program dostal, Mexičance Judith Santopietrové zase mizejí sousedi kvůli drogovým válkám. Izraelka Noa Suzanna Moragová žije ve stínu tragické minulosti svého národa a s pocitem, že ji všichni nenávidí kvůli vztahu její vlasti s Palestinou; palestinský básník pro změnu vyrostl v písku a troskách Gazy a nemůže si koupit ani ortopedické boty, které by potřeboval, nýbrž jen ty, co Izrael povolí dovézt. Nad hlavou jim ustavičně drnčí drony, občas jim bagr zničí pole…

Číňanka Qi Jin Nian se musela přes covidové restrikce probojovat za hranice své země, o níž raději moc nemluvila; druhá Číňanka, Chun Sue, radši z Číny utekla a bydlí v Německu. Kazaška Ajnur Karimová si žije pěkně, její země je plná ropy, ale nedávno v hlavním městě proběhly protesty, takže byli týden bez proudu a střílelo se tam. Snadné to není ani ve vlasti Gruzínky Nany Abuladzeové.

A co reprezentanti afrických literatur, nám prakticky neznámých?

O účastnících z Afriky a tamní cenzuře, úpadku venkova, nedořešených záležitostech postkolonialismu a tak dále radši nemluvím. Oni právě prožívají svá národní obrození a rádi by používali jen své národní jazyky, ale já bych jim tak moc chtěla doporučit, aby se angličtiny nezbavovali a nedělali tu chybu, jaké jsme se dopustili my v případě němčiny… Je sice krásné mít názvosloví chemických prvků v češtině, jenže k čemu nám to je? Ale jinak jsme, my Češi, kolektivně zdánlivě bez problémů. Bylo to ještě před nejhorší vlnou zdražování, takže když jsem poslouchala výčet nesnází, jakým některé země čelí, nebyla jsem schopná uvést jediný zásadní problém naší země, který by se tomu vyrovnal. U nás se poslední skutečně důležitá věc stala před třiceti lety. I revoluce se tu jmenují sametové, se Slováky jsme se rozešli v míru, máme jednu z nejrovnostářštějších společností vůbec a převážně řešíme jen problémy prvního světa… Čím mám jako spisovatelka konkurovat lidem, kteří mohou psát o systémových problémech života a smrti, co zažili na vlastní kůži?

Dostál iowský pobyt vašim očekáváním?

Nepřijeli jsme tam jakožto studenti, ale naopak jako ti, kteří mají ze svých zemí přinést pro americké studenty i pro sebe navzájem zkušenosti s tvorbou, vydavatelským průmyslem, s grantovou podporou spisovatelů, s překládáním a tak dále. Takže bude zklamaný každý, kdo čeká, že se dozví, jak se vlastně má psát nebo jak psát takzvaně poamericku, tedy jak se tvoří bestseller. To se učí tamní studenti, budoucí spisovatelé a novináři. Iowská katedra produkuje kromě komerčně úspěšných autorů i nositele Pulitzerovy ceny a jiných ocenění.

University of Iowa je podle šanghajského rankingu světových univerzit ve třetí stovce, stejně jako pražská Univerzita Karlova, na které jste studovala. Lišili se její studenti, systém studia a vůbec všechno od toho, co znáte?

No, Iowští by se na žebříčcích rádi viděli výš. Spisovatelská katedra je ovšem odlišuje a vylepšuje jim po celém světě renomé – pokud jde o kvalitu výuky tvůrčího psaní, má tato univerzita v rámci Spojených států pořadové číslo jedna a prezentuje se sloganem University of Iowa – The Writing University. V těch několika vyučovacích hodinách, kde jsem mohla pozorovat interakci přednášejícího a studentů, jsem byla nadšená akademickými kvalitami pedagogů, jejich osobnostmi a autoritou. Studenti tam za své peníze, ač je to státní, a tudíž lacinější univerzita než školy Ivy League a jiné soukromé vzdělávací instituce, dostávají skutečně špičkovou úroveň výuky. Se svou alma mater to ale srovnat nedokážu – vždyť já na filozofickou fakultu Univerzity Karlovy chodila už dávno, to se na naší katedře ještě topilo v kamnech.

Oblíbila jsem si a tuzemským studentům bych moc přála hlavně dokonalou iowskou univerzitní knihovnu, která zavírá v jednu v noci a můžete si tam půjčit třeba notebook i jakoukoli knihu z celých Spojených států klidně na celý semestr, rychle vám ji odkudkoli doručí díky skvělému systému meziknihovních výpůjček. A ty jejich úžasné sbírkové fondy a rozsáhlý katalog elektronických knih, restaurátorské a knihvazačské dílny… Ukazovali nám hliněné babylonské destičky i první vydání Whitmanových Stébel trávy – ta univerzita opravdu miluje a sbírá vše, co souvisí se psaním a čtením. Jako student tam máte nárok na přístup do veškerých médií za paywall, na vysokorychlostní wi-fi zdarma i na odhlučněnou komůrku na solitérní učení. Jejich menzy i možnosti sportovního a rekreačního vyžití jsou oproti našim neskutečné, mají třeba velkou, do deseti hodin do večera otevřenou sportovně-rekreační halu s posilovnou, bazény a vířivkou. Právní, finanční a další služby pro studenty… darmo mluvit.

Navštívila jste jeden region, o kterém jsem v rámci svých studií bohemistiky ustavičně slýchala na přednáškách, totiž české krajany v Cedar Rapids. Tam žije na patnáct tisíc potomků, přesněji třetí čtvrtá generace, českých emigrantů. Když postihly Děčín, kde žiju, v červnu roku 2013 velké povodně, dobří lidé v Cedar Rapids mezi sebou vybrali přes 50 000 dolarů a poslali je na obnovu poničené děčínské knihovny.

Ano, jsou to velcí patrioti. Dostala jsem se k nim díky tomu, že v Iowa Writerʼs Workshop pracuje jako editorka Slovenka Nataša Ďurovičová z rodiny věhlasného slovenského lingvisty Ľubomíra Ďuroviče, žijícího od roku 1968 ve Švédsku. Ta se mě tam mateřsky ujala a odvezla mě do Cedar Rapids do parádního, obrovského českého muzea s expozicemi o přistěhovalectví i sametové revoluci, ale i s největší zahraniční sbírkou českých krojů. Projít se českou čtvrtí a po místním hřbitově pro mě byl zážitek. Do Cedar Rapids zajíždějí tuzemští stážisté a jedna má kolegyně z Českého rozhlasu, v Praze žijící Skotka Rosie Johnsonová, v tom muzeu léta pracovala.

Máte povinnost publikovat z iowské stáže dílo zasazené do onoho prostředí? Jistě jste si všimla, jak se díky tamním rezidenčním pobytům pro literáty zmnožily v literatuře zmínky o krásách Krakova nebo o mystice broumovského kláštera…

Tu povinnost nemám, ale díla nepochybně vzniknou a již vznikla – mnoho z mých kolegů stipendistů Iowa inspirovala k básním. Občas literární ztvárnění místa pobytu povinné je, kolikrát jsem strávila příliš času plozením jalového textu kvůli poptávce zřizovatele, na úkor vlastní tvorby.

Jen hrstka lidí se v Česku literaturou uživí, vy mezi ně patříte. Kdy jste se rozhodla výhradně psát? Jste svobodnější a píše se vám líp, než když jste byla zaměstnaná?

No jéje! Zrovna tenhle týden jsem měla zlý sen, ve kterém jsem nerozumně kývla na to, že se vrátím do práce… Odešla jsem z plného úvazku v roce 2007, už jsem v rozhlase nedokázala za podmínek, které tam tehdy byly, dál pracovat. Říkala jsem si, že si dám měsíc pauzu a pak půjdu třeba do PR, prohlížela jsem si inzeráty na pozice tiskové mluvčí a podobně. Během toho měsíce mě oslovili kolegové překladatelé s projektem překladů článků z Economistu pro týdeník Respekt, měla jsem melouch v České televizi a v rozhlase jeden pořad… Zjistila jsem, že tak budu mít víc peněz, času i svobody, než jsem měla na svém stálém místě.

Zářijový sjezd Asociace spisovatelů, teprve druhý porevoluční, se pokusil popsat situaci současných spisovatelů a pozici literatury obecně v dnešním světě. Účastnila jste se ho? Jaký máte na činnost asociace názor?

Nejsem spolkový člověk, nikdy mě nelákalo se sdružovat. Oceňuju však, že ta organizace existuje a zasazuje se, že se její členové schází a brainstormují… Z jejich projektů hodnotím jako velmi dobré vyjednání covidové podpory pro literáty a překladatele nebo pět ročníků projektu Spisovatelé do knihoven. Výjezdy takzvaně na venkov ale jako autor stejně vždycky dotujete, ačkoli asociace za ně platívala tuším tři tisíce korun. Někam jedete, často tam přespáváte, v ten den nebo dva dny nic plnohodnotného neuděláte… Pro mě to vždycky znamenalo energetickou ztrátu. Ale samozřejmě je zásadní, aby všichni v republice měli dobrý přístup k živé kultuře, aby všude byly alternativní koncerty a artová kina.

Už pár let se mluví a píše o tom, že literáti nedostávají plat a že by možná měli. Vypsání programů COVID-kultura I–III pro pomoc autorům během pandemie a po ní ukázalo, že ani úředníci ministerstva kultury tak úplně netuší, z čeho autoři žijí… Jak vnímáte podporu pro lidi vaší profese ze strany státu? A jsou subvence třeba?

V tomhle jsem rozpolcená. Vyrostla jsem v devadesátkovém étosu, který bych stále ráda hlásala, že je kniha zboží jako každé jiné, ale na druhou stranu umělci vždycky měli mecenáše, podporovatele, a na literaturu jdou ze strany státu víceméně drobáky… Pravda je někde uprostřed. Ostatně sama jsem za svůj spisovatelský život pobrala docela dost státních peněz, aniž bych o ně musela nějak extra škemrat. Odvedla jsem ale, jako asi každý spisovatel, spoustu neplacené práce, než se mi začaly vracet peníze za tvorbu. Nejde jen o to, že musíte román vysedět. Vy o něm přemýšlíte, pokud psaní berete vážně, celé dny. 

Tohle neplacené přemýšlení dobře znají překladatelé, kteří jsou placeni od normostrany, ale vymýšlením adekvátního převodu jediné věty dokážou strávit hodiny. Sama jste léta překládala z angličtiny a srbštiny, převedla jste romány Saula Bellowa, Kurta Vonneguta, Iaina Bankse, Thomase Pynchona a dalších literárních titánů, sesbírala pár překladatelských cen a prémií. Umíte si představit, že se k překladu vrátíte?

Zatím ne, najednou jsem k překládání pocítila nepřekonatelný odpor. Výraz vyhoření není adekvátní, jsou mnohem pracovitější překladatelé, než jsem kdy byla já. Mě to prostě přestalo těšit. Dlouho jsem měla pocit, že se nezlepšuju a že je to pořád stejná dřina, jako když jsem překládala za studií – jenže tehdy jsem měla čas chodit po lese a tři hodiny přemýšlet o jediné větě, než se vyloupla, dokonale zvonivá. Pak už to tak dělat nešlo.

Pokus o návrat k překladu po nějakých sedmi letech mě nijak netěšil. Napsat knížku je pro mě menší a nesrovnatelně příjemnější práce a neskonale větší radost než přeložit knihu někoho jiného. A zpětná vazba, tam už se to vůbec nedá srovnat. Když jste překladatelka, stojíte vzadu, zapomenutá, i s druhou půlí velmi nízkého honoráře si možná v nakladatelství vzpomenou až půl roku po vydání knihy. Když jste redaktorka, taky občas cítíte despekt, a můžete být sebechytřejší a sebevzdělanější. A pak se stanete spisovatelkou, nijak se nezměníte, ale nesmírně, vlastně až legračně, se změní vztah okolí vůči vám. Zatím si to užívám.





Diskuse ke článku
Diskuze se zobrazují pouze uživatelům, kteří jsou přihlášeni na Facebooku a odsouhlasili cookies. Pokud pod články nevidíte diskuze, zkontrolujte prosím toto nastavení.