nahoru

Jiří Sopko: Malování není otázkou zručnosti, ta je podmínkou. Záleží na tom, co je mozek schopen vyplodit

Marek Gregor 31. května 2022 • 18:15
Jiří Sopko: Malování není otázkou zručnosti, ta je podmínkou. Záleží na tom, co je mozek schopen vyplodit
foto: Nguyen Phuong Thao

Jiří Sopko (80), malíř, občasný autor grafik a plastik, za normalizace restaurátor, dvanáctý člen skupiny 12/15, Pozdě, ale přece a také čtvrt století vedoucí ateliéru malby na pražské Akademii výtvarných umění, na níž byl v letech 2002 až 2010 rektorem. Do 29. května vystavuje v Museu Kampa, kde mu připravili jednoduše pojmenovanou výstavu Jiří Sopko: Retrospektiva.

Narodil jste se 20. února 1942 v Dubovém, na území tehdejší Podkarpatské Rusi, dnes Ukrajiny. Jak vám bylo, když krátce po vašich osmdesátinách Ukrajinu napadla Putinova armáda?

Z války jsem pořád v totálním šoku. Vůbec jsem ji nebyl schopen vstřebat, i když moje vazby na Podkarpatskou Rus nejsou moc silné. Sice jsem se tam narodil, ale tátovi se s námi z Dubového podařilo odjet ještě před příchodem Rusů začátkem roku 1945. Léta jsme pak žili v Dunajské Stredě na Žitném ostrově na Slovensku. Konfliktů se během mého života odehrálo hodně, ale všechny měly počátek před společenskou změnou v roce 1989 a zpravidla se odehrávaly mnohem dál od nás. Tohle se člověka hluboce dotýká, vždyť Zakarpatská Ukrajina sousedí se Slovenskem.

Bavili jste se s rodiči o tragédiích spojených se zabráním Podkarpatské Rusi Sovětským svazem?

V otcově rodině byli luteráni augšpurského vyznání a působili jako kněží na Spiši. Můj otec Bruno se na Zakarpatské Ukrajině narodil v roce 1908. Byl právník, který se po tom, co všechno zažil, totálně stáhl a s matkou se o svých zážitcích před námi nikdy nebavili. Začátkem padesátých let za ním (otec od roku 1945 pracoval jako tajemník okresního úřadu, pod který spadal celý Žitný ostrov; pozn. red.) přišli komunisti a dali mu na vybranou: Buď do dolů, nebo do těžkého provozu do hutí. A tak jsme se odstěhovali na Kladno, odkud pocházela matka. Člověk si to v tu dobu moc neuvědomoval, ale bydleli jsme – rodiče se čtyřmi dětmi, s babičkou a tetou s roztroušenou sklerózou – v jedna plus jedna. Táta se pak v padesáti vyučil zámečníkem, ale to, co se stalo po válce, ho totálně zdevastovalo. Sice se dal zdravotně dohromady, ale až do smrti trpěl silnou nespavostí. Zemřel v 77 letech.

V Museu Kampa právě končí vaše retrospektivní výstava. Říká se o vás, že rád malujete, ale nerad vystavujete. Proč?

Přiznám se, že ani nyní se mi moc nechtělo, opravdu strašně nerad vystavuju, zvláště to, co už jsem jednou vystavil, ale teď není vyhnutí. Na Kampě pro mé obrazy vyklidili tři patra.

Jak si malíř po osmdesátce pamatuje, kde všude má své ­obrazy?

To ani nevím, i když mám silné podezření, že jsou po celém světě. V muzeích ve Spojených státech, ve Švýcarsku, v Německu…

Premium

Přečtěte si článek s předplatným Premium Plus

Získejte neomezený přístup na devět různých služeb včetně Reflex.cz




Diskuse ke článku
Diskuze se zobrazují pouze uživatelům, kteří jsou přihlášeni na Facebooku a odsouhlasili cookies. Pokud pod články nevidíte diskuze, zkontrolujte prosím toto nastavení.