Mladík Ansis se chce stát malířem a žít s Židovkou Zisele nebo Lotyškou Naigou, na národnost nehledí. Jenže v Lotyšsku na začátku druhé světové války se ho nikdo neptá, co chce. Ansis má nakonec doma ženy obě a jako malíř cedulí přepisuje názvy ulic podle toho, jestli jsou zrovna u moci nacisté nebo sověti... Absurdní tragikomedie o životech „malých“ lidí na pozadí „velkých“ dějin běží v kinech od 7. dubna 2022. Snímek, který po ruském vpádu na Ukrajinu bolestně získal na aktuálnosti, natočil lotyšský filmový a divadelní režisér Viesturs Kairišs.
Město na řece mělo premiéru v roce 2020. Od té doby se svět kvůli ruské invazi na Ukrajinu dramaticky změnil. Jak tuhle změnu kontextu vnímáte?
Velmi silně a nerad. Je to dost šílená situace. Putin pokračuje ve válce, o které je právě Město na řece: nerozpoutává žádnou třetí nebo čtvrtou světovou, on celý život myšlenkově žije ve druhé světové válce, která pro něj nikdy neskončila. Nechápu, že ho americké tajné služby nebo nějaký skutečný James Bond prostě nesejmou v tom jeho bunkru nebo kde se schovává. Je jasné, že kdyby Putin ovládl Ukrajinu, Pobaltí by bylo další na řadě, a my opravdu nechceme mít tu čest. Zrovna se chystám poslat na Ukrajinu jako aspoň nějakou pomoc své staré auto, pickup Mitsubishi L200. Bylo by pěkné, kdyby z něj ještě na jeho „stará kolena“ někdo trefil ruský tank javelinem.
V Městě na řece historický kontext moc nevysvětlujete. Kolem hlavních postav se prostě mění režimy, nejdřív lotyšský nacionalistický, pak do země vpadne rudá armáda, pak zase nacisté... Řešil jste, jestli to bude třeba pro mladší generaci diváků srozumitelné?
Moc ne. Co jsem měl taky vysvětlovat? Že druhou světovou válku rozpoutali Hitler se Stalinem, kteří byli nejdříve spojenci? A že i když pak jejich režimy bojovaly proti sobě, byly vlastně oba fašistické? Ne nadarmo ta písmena Z na ruských tancích dnes připomínají hákové kříže. Ono snad ani nejde vysvětlit, jak v Evropě, která se v té době považovala za tak moderní a vyspělou, mohly vzniknout tak otřesné režimy. Mohl jsem kontext vysvětlovat víc, ale moje základní myšlenka byla ukázat dějinné události přelomu 30. a 40. let minulého století očima obyčejných lidí. A ti dost často nechápou, proč jim někdo vjede do země s tanky, dnes je to stejné jako tehdy. A když si vezmete, že Putin napadl zemi vedenou prezidentem židovského původu pod záminkou denacifikace, tak je možná dokonce lepší vůbec ty motivy nezkoušet pochopit. Obyčejní lidé vidí válku srdcem, to je ten nejhlubší pohled. Vidíte všechny ty tragédie i absurditu, ale hlavně se snažíte přežít, což je i úkol malíře cedulí Ansise. A je zajímavé sledovat, jak to různé typy lidí zkoušejí odlišně.
Ansise hraje Davis Suharevskis, pro kterého jde o filmový debut. Jak jste ho našel?
Inspiroval jsem se u zástupců československé nové vlny jako byli Miloš Forman nebo Jiří Menzel, kteří zajímavě pracovali s neherci. Čerpal jsem taky z díla gruzínského režiséra Otara Iosselianiho nebo z italského neorealismu. A myslím, že právě práce s herci je moje silná stránka. Potřeboval jsem protagonistu, ze kterého by byla cítit určitá čistota a nevinnost. Obešel jsem spousty mladých herců, studenty i absolventy hereckých škol, a dali jsme spoustu pozvánek na casting na Facebook. Trvalo to snad dva roky a dokonce jsme už začali natáčet, když nám Davis poslal takové bláznivé video. Uvažoval jsem o něm pro nějakou postavu v druhém plátnu, ale když se přišel ukázat, bylo jasné, že to je Ansis.
Velká část dialogů Města na řece je v latgalštině, kterou se mluví na východě Lotyšska. Jak vás to napadlo?
Šlo o konceptuální rozhodnutí. Nejde jen o řeč: jazyk, kterým postavy mluví, se promítá i do filmového jazyka, jenž je v Městě na řece trochu nekonvenční a odráží myslím i latgalský způsob myšlení. Latgalština je starší a jaksi autentičtější než lotyština, podobně jako to je s ukrajinštinou, jazykem Kyjevské Rusi, vůči ruštině. Sám mluvím latgalsky velmi dobře, etnicky jsem vlastně stoprocentní Latgal, ale je příznačné, že jsem se ten jazyk nenaučil od rodičů v Rize, nýbrž od své babičky na venkově.
Město na řece vzniklo s velkým českým přispěním: jednu z hlavních postav hraje rodačka z Tábora Brigita Cmuntová, na filmu pracovali čeští mistři zvuku a koprodukovala ho například česká společnost 8Heads. S tou jste spolupracoval už na svém předchozím filmu Sibiřské deníky. Jak jste tyhle kontakty navázal?
Můj první film Pa ceļam aizejot běžel před dvaceti lety v hlavní soutěži na festivalu v Karlových Varech, kde tehdy pracovala Julietta Sichel, která dnes působí v 8Heads. Pak jsem řadu let filmy netočil, věnoval jsem se své kariéře v divadle a opeře. Ke kinematografii jsem se vrátil se Sibiřským deníkem a jeho producenti oslovili právě Juliettu. Pracuje se mi s ní skvěle, stejně jako třeba s českým zvukovým studiem Sleepwalker nebo s Brigitou. Rád zkouším nové věci, jsem jim otevřený. A další důvod byl, že mám rád české pivo! Na svém novém filmu dělám v koprodukci s Litvou a Polskem a Češi mi tam trochu chybí.
Na poli opery jste uvedl například řadu děl Richarda Wagnera, který se v Izraeli neuvádí kvůli asociacím s nacismem. Teď se bojkotuje zase ruské umění. Souhlasíte s těmihle politickými přesahy?
Není tak jednoduché prostě „bojkotovat Rusy“. Celé roky mě třeba fascinovalo, že po světě dirigoval Valerij Gergijev, který je zcela nepokrytě Putinovým člověkem; skončil až teď. Když jsem se stal uměleckým ředitelem Dailes teātris, což je asi největší divadlo v celém Pobatí, začali jsme zkoušet inscenaci s hercem Johnem Malkovichem, která byla z velké části financovaná z Ruska. Měli jsme pokračovat teď v květnu, ale museli jsme to zrušit a přetrhat všechny vazby na ruské peníze. Teď přemýšlíme, jak to bez nich provedeme. Celý tým je v politickém názoru naštěstí jednotný. Je důležité s Ruskem nespolupracovat ani na kulturní frontě, protože Rusko kulturu často používá jako nástroj okupace a infiltrace. Tváří se jako filantropové a mecenáši, ale přitom těmi penězi manipulují a indoktrinují. Nedokážu si představit, že bych točil filmy v ruské koprodukci, na ruské festivaly nejezdím. Ale zároveň jsem pro to, abychom podporovali ruské umělce, kteří se stavějí proti Putinovu režimu.
Zmínil jste, že jste se svým filmovým debutem Pa ceļam aizejot soutěžil ve Varech. Jak na to vzpomínáte?
Užil jsem si to! Pamatuju si, že bylo vedro, pak to obrovské plátno, a taky že to byl trochu rokenrol. Ale nebyl to zdaleka můj nejlepší film. Chyby mládí! Myslím si, že teď už točím na úplně jiné úrovni. Své filmy počítám až od Sibiřského deníku, tam jsem našel svůj jazyk.
O čem je ten film, který právě dokončujete?
Jmenuje se Leden. Odehrává se v lednu 1991, kdy Lotyši bojovali za nezávislost na Sovětském svazu. Je to trochu romantický příběh, ve kterém se boj za národní svobodu prolíná s hledáním svobody osobní. Mladí lidé tam provádějí bláznivé věci a snaží se je natáčet, rozhodně to nejsou nějací typičtí bojovníci za svobodu. Mně bylo v lednu 1991 devatenáct a snil jsem o tom, že se stanu filmařem... Trochu ten film připomíná známý dokument lotyšského filmaře Jurise Podniekse Je lehké být mladý? z roku 1987.
