Do soboty 7. srpna vystavuje v Kampusu Hybernská Milan Kunc (76), malíř a sochař zastoupený v mnoha význačných sbírkách v Americe, Itálii, Nizozemsku nebo Německu, kam v roce 1969 emigroval. V raných 70. letech studoval na Umělecké akademii Düsseldorf, mimo jiné u Josepha Beuyse a Gerharda Richtera. Jeho práce se objevují na výstavách a v knižních publikacích vedle Andyho Warhola, dvojice Pierre et Gill, Jeffa Koonse nebo Cindy Shermanové, přesto pro Prahu, své rodné město, kde od roku 2004 opět žije, zůstává těžko zařaditelným umělcem. Poslední předchozí větší výstavu tu měl v roce 1992 v Belvederu.
Několik mezinárodně uznávaných umělců, kteří ČSSR opustili po sovětské okupaci jako vy, Magdalena Jetelová nebo Jiří George Dokoupil, úspěšně projelo celý svět, ale doma o vás institucionální kurátoři moc zájmu nejeví. Není i to důvodem, proč se české umění na Západě stále těžko prosazuje?
Opravdu se prosazuje málo. Přitom v určitém slova smyslu se dá říci, že Česko je fabrikou na umění, především v historickém kontextu. Žilo nebo žije tu nesmírné množství talentovaných umělců, jako Karel Zeman, Jan Švankmajer, Michael Rittstein, Krištof Kintera nebo skupina Tvrdohlaví. Takoví Jaroslav Róna či František Skála jsou punktálně skvělí, ale líbí se mi i Jan Saudek, také outsider. Já mám rád kontroverzní figury. Jenže Západ místní prostředí stále vnímá tak trochu jako Východ, vždyť celá Visegrádská čtyřka má hodně podivné rysy. Jako by se upsala čertu. Západ je poslední desetiletí uměním zcela přesycený. Ve 20. století se mu dostalo obrovského inputu – modernismus letěl, až se jako celek přestal vyvíjet. Čili na jedné straně české umění Západ s otevřenou náručí nepřijímá, na straně druhé Češi jako by zůstávali uzavření. Neodcházejí ve větší míře do zahraničí na delší dobu, aby se prosadili, a proto je o ně omezený zájem.
Nahlížejí na vás Pražané jako na navrátivšího se emigranta?
Dodnes si tady občas připadám jako v novém exilu. Ale moc to neřeším, už jen proto, že lokalita, kde žiju, pro mě nehraje takovou roli jako dříve. Dnes – zvláště po koronaviru – si na světě stejně moc nevyberete. Zapadáme do jakéhosi systému jako románu 1984, lidé po celém světě začínají být kontrolováni, až si připadáme průhlední. Už v 70. letech se v Německu razil výraz Glässerner Mensch – česky řečeno zprůhledněný člověk. Hodně se diskutovalo, která data mohou být přístupná veřejným orgánům, a společnost si je zásadně hájila, protože měla zkušenost s tím, co dokázal nacismus. Teď se to plíživě – masovým nadužíváním komputerů a chytrých telefonů napojených na navigace – vrátilo, společnost sedla na lep a z některých lidí udělala kontrolované jedince, kteří se průběžně upisují Luciferovi… A to dobrovolně!
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
