nahoru

Jaromír Hanzlík exkluzívně o práci s Jiřím Menzelem: Jana Brejchová s námi chtěla žít v Postřižinách!

Veronika Bednářová 9. září 2020 • 18:20
Jaromír Hanzlík exkluzívně o práci s Jiřím Menzelem: Jana Brejchová s námi chtěla žít v Postřižinách!
foto: soukromý archív Jaromíra Hanzíka

Postřižiny (1980), Slavnosti sněženek (1983) a Konec starých časů (1989). Tři filmy Jiřího Menzela a tři zásadní role Jaromíra Hanzlíka (72). Hrabalovští strýc Pepin a Leli z prvních dvou titulů a vančurovský Bernard Spera, knihovník na Kratochvíli z Konce starých časů, zůstanou už navždy v českém kulturním povědomí. „Kromě Otakara Vávry, se kterým jsem jako šestnáctiletý natočil Romanci pro křídlovku, byl pro mou kariéru Jiří Menzel zásadní, přelomový režisér. A byl to také nesmírně cenný člověk,“ říká Jaromír Hanzlík ve vzpomínce na společné projekty.   

Co si nejvíc pamatujete z Menzelových Postřižin?

Že když byla premiéra, odcházeli jsme s Janou Brejchovou z kina. A ona nic. Vůbec nic. Mlčela, byla zamyšlená a já pořád čekal, kdy se dozvím, jak se jí to líbilo. Když už jsme vyšli ven na Václávák, nevydržel jsem to a ptám se úzkostlivě: „Jano, líbily se ti vůbec ty Postřižiny?“ Ona se na mě podívá, chvíli ještě mlčí a pak vyhrkne: „Já… Já bych v tom filmu chtěla s těma lidma žít!“ Lepší kritika přece neexistuje. Jo a navíc si pamatuju, že díky tomuhle filmu, respektive díky Jiřímu Menzelovi, už 40 let nekouřím.

Jak to spolu souvisí?

Jiří byl zapřisáhlý nekuřák, nenáviděl kuřáky a já jsem v době natáčení Postřižin ještě kouřil. Věnoval mi tehdy svou fotku, obrovskou, metr na metr a půl, ještě ji mám schovanou, kde ze srandy stojí s cigaretou v ruce. „Jaromíre, podívejte, jak to hnusně vypadá,“ připsal mi k tomu místo věnování. Přestal jsem díky tomu. Navždycky.

Co ještě si pamatujete z natáčení, kromě toho, že jste jako strýc Pepin musel pořád křičet?

Že jsme Postřižiny nejdřív, v rámci přípravy, zkoušeli jako divadlo. To bylo zásadní. S Magdou Vášáryovou, Jiřím Schmitzerem a pár dalšími, klíčovými postavami, jsme se scházeli u mě doma, seděli kolem stolu a přeříkávali si naše repliky. Jako na čtené zkoušce v divadle. Abychom si projasnili, jak se kdo má se kterou postavou rád, jak nerad a hlavně proč. Taková práce mi velmi konvenuje, je škoda, že teď už se to před filmovým natáčením nedělá, není na to čas. U Menzela jsem přesně věděl, jaká je moje role, jaké jsou ostatní postavy, jaké jsou mezi nimi vztahy. Tím pádem jsme to už pak na place nemuseli řešit a při natáčení byla pohoda.

Když vám režisér formátu Jiřího Menzela nabídne tři velké role ve svých filmech, musí si vás hodně vážit. Čeho jste si vážil vy na něm? 

Bylo z něj vždycky cítit, jak má rád lidi. Taky se vždycky vyjadřoval v tom smyslu, že ty filmy dělá pro ně. Chtěl lidi bavit, ale taky povznést. Však mu také scénáře psali Zdeněk Svěrák s Bohumilem Hrabalem. Divák ho strašně zajímal, ale zároveň se mu nepodbízel. Jeho filmografie, od Ostře sledovaných vlaků až po Donšajny, to dosvědčuje jasně. A měl rád i nás herce, to je pravda. Před natáčením Postřižin pracoval jako hostující režisér v divadle tuším v Německu a přivezl si odtamtud světle zelený, manšestrový oblek. „Jirko, vy máte tak krásný oblek, ten jste si ale dobře pořídil,“ obdivoval jsem ho. A když byla premiéra Postřižin, tak on mi ty šaty, zabalené jako dárek, věnoval. Pořád nás něčím překvapoval.

Třeba?  

Jednoho dne přijel na natáčení exteriérů v lese ve Slavnostech sněženek svým Saabem. Vystoupila s ním půvabná žena, dcera Charlie Chaplina. Ne Geraldina, ale prostě jedna z nich, řekl bych, že Josephine. A my z toho byli per plex. Jiří Menzel na to nonšalantně: hodná holka, moje kamarádka, přijela se na nás podívat. Jenže tehdy neexistovaly cateringy, my byli sami v pustém lese, bez jídla i bez pití, a jediné, čím jí šlo pohostit, bylo kafe. Tak tam Jiří na plynovém bombě vařil kávu a učil Chaplinovu dceru, jak musí nejdříve nahřát hrneček, aby to mělo správnou chuť. Vždycky, když si dělám kávu, tak si na něj vzpomenu. A občas si ten hrníček doma i nahřeju. To víte, režiséři mají na herce velký vliv. Trochu problém ale nastává, když si obsadí do svého filmu další režiséry.  

„Já jsem vás varoval, pánové, já všechno sežeru,“ jak říkal Jiří Krejčík ve Slavnostech sněženek? Tohle myslíte?  

Přesně tak. Když se točila skupinová bitka v hospodě o divočáka, tak se ukázalo, jak moc si Jiří Menzel zavařil, když do Slavností sněženek obsadil Jiřího Krejčíka a Františka Vláčila, dva další filmové režiséry. Copak Vláčil, s tím problém nebyl, ten seděl u stolu a popíjel svoje rumíčky. S Krejčíkem ale problém byl. Začalo se točit, Krejčík stál ještě za kamerou a najednou po chvilce zařval hurónským hlasem: „STOP!“ A Menzel na to tiše: „Pane režisére, tenhle film režíruju já.“ „Jo, ale blbě!“ křičelo Krejčíkovo ego.

Nemrzí vás, že jste s Menzelem už potom nikdy netočil?

Zrovna jsem se nedávno díval v televizi na Obsluhoval jsem anglického krále z roku 2006 a říkal jsem si, jak dobrý a ve své době nedoceněný film to je. Nehrál jsem ale ve třech filmech Jiřího Menzela. Hrál jsem ve třech filmech a v jedné setině. Když se točili Donšajni, projížděl jsem náhodou městem Tábor a Jiří Menzel mi řekl: „Musíš být můj maskot pro štěstí!“ Narazil mi slamáček a nechal mě na konci filmu jen tak projít. Tudíž jsem hrál v roce 2013 člověka, který jde po ulici. Kompars. Udělal jsem to pro něj rád.

Na zesnulého Jiřího Menzela vzpomínáme i v novém tištěném Reflexu, který je v prodeji od čtvrtka 10. září >>>

Reflex 27/2020

Veronika Bednářová




Diskuse ke článku