nahoru

Zemřel Břetislav Vachala. Významný egyptolog a první český velvyslanec v Egyptě a Súdánu

HANA BENEŠOVÁ25. června 2020 • 14:00
Zemřel Břetislav Vachala. Významný egyptolog a první český velvyslanec v Egyptě a Súdánu
foto: Nguyen Phuong Thao

Ve středu 24. června zemřel profesor Břetislav Vachala, jehož práce zásadně obohatila poznání o starověkém Egyptě. Mimo jiné přeložil do češtiny celou Knihu mrtvých nebo Ebersův papyrus, jenž obsahuje osm set sedmdesát sedm lékařských předpisů. Letos na jaře spolu se svým spolužákem a kolegou poskytl Reflexu velký rozhovor, který si můžete přečíst.

Ke studiu egyptologie na Karlově univerzitě byli v roce 1970 přijati pouze dva studenti. Během normalizace odolali opakovaným pobídkám, aby se neperspektivního oboru vzdali a věnovali se něčemu užitečnějšímu. „Žádné zaječí úmysly jsme neměli, to nepřicházelo v úvahu. Být egyptologem není povolání, to je životní náplň,“ říkají svorně profesoři LADISLAV BAREŠ (68) a BŘETISLAV VACHALA (27. 7. 1952 - 24. 6. 2020).

Proč jste si zvolili jako studijní obor právě egyptologii?

LB: V mém případě si tento obor spíš vybral mě. Hlásil jsem se na arabštinu a dějiny islámských zemí s úmyslem přestoupit časem na historii. Přijímačky na arabistiku, egyptologii a sinologii se konaly týž den ve stejné učebně. Arabista profesor Petráček se mě na závěr zkoušky zeptal, jestli si nechci popovídat také s profesorem Žábou, který měl dva vynikající uchazeče o studium egyptologie — Břetislava Vachalu a ještě jednoho adepta. U něho však přehlédl drobný nedostatek, totiž že maturuje až za rok… Samozřejmě jsem jako kluk v novinách se zájmem sledoval záchrannou akci UNESCO v Núbii, do níž se zapojilo i Československo. Četl jsem Žábovu knihu Tesáno do kamene, psáno na papyrus, tudíž jsem pana profesora odpověďmi na jeho otázky patrně nezarmoutil. Kolikrát mě napadlo, čemu se věnuje onen gymnazista z Brna, u něhož profesor Žába považoval za nepodstatné, že ještě nemá dokončenou střední školu. Další ročník egyptologie se totiž otevřel až v roce 1989.

BV: Profesor Žába si přál čtyři žáky – dva měli studovat egyptologii v kombinaci s arabštinou a dva s archeologií. Fakultní směrné číslo však umožnilo přijmout pouze dva studenty… Tím gymnazistou, o němž mluvíš, byl budoucí profesor Jiří Svoboda, ředitel Ústavu antropologie na Masarykově univerzitě. Jeho doménou se stal paleolit. Já se o Egypt zajímal už na základní škole. Upoutal mě Zlatý faraón od Karla Brucknera, následovali Bohové, hroby a učenci od C. W. Cerama. Za vysvědčení v šesté třídě jsem dostal knížku Za sedmi divy světa od Vojtěcha Zamarovského a začal se pídit po českých odborných textech. V antikvariátech jsem dohledal knihy Františka Lexy, Ludmily Matiegkové, Milady Vilímkové, Pavly Fořtové-Šámalové. Články o núbijské výpravě československých egyptologů jsem si vystřihoval. Pochopitelně mi neunikla Plavba za hieroglyfy od kapitána katamaránu Přítel Núbie, Milana Hlinomaze, která vyšla v roce 1967. Tehdy jsem už — na konci devítiletky — jezdil do Československého egyptologického ústavu v Celetné ulici. K profesoru Žábovi mě doporučil jeho učitel řečtiny a latiny z královéhradeckého gymnázia Miloš Lukáš.

Pamětníci zmiňují profesorovo direktivní jednání. Jak přistupoval k vám? Byl jste – s prominutím — egyptologický pulec.

BV: Profesor Žába se ke mně choval velice přátelsky. Pozval mě na návštěvu, zařídil, abych mohl navštívit depozitář Národního muzea, kde byla tehdy uložena egyptská sbírka. Počítal se mnou jako se svým žákem.

LB: Naposledy se ke studiu egyptologie přijímalo v roce 1960.

BV: Z Egypta mi posílal několikastránkové dopisy psané na stroji. Radil mi v nich, jakou mám studovat literaturu, líčil, na čem zrovna pracují. Odepisoval jsem, jaké jazyky se učím a co jsem přečetl.

Stěžoval si na horko?

BV: Vůbec! Profesor Žába si na horko potrpěl, na obratníku Raka byl nadmíru spokojený. V Núbii bylo v létě na slunci 70 stupňů, všichni byli vyřízení — on byl ve svém živlu. A ještě si našel chvíli na dopisování s klukem zapáleným pro egyptologii. Na obálce vždy stálo: Břetislav Vachala, studující. O Vánocích v roce 1966 od něj přišel pohled: „Milý Břetislave, vyšly Dějiny Afriky s mými dějinami starověkého Egypta.“

LB: Profesor Žába měl hezký rukopis. Vzpomínáš, jak jsme stěhovali jeho pracovní stůl? Uvnitř bylo několik štosů papíru, na horních listech úhledným písmem: Ptahšepsesova mastaba. Zbývající stránky však byly prázdné… Profesor Žába nestihl sepsat, co měl v plánu. Stále opakoval, že bude kopat, co to půjde, a pak vše zpracuje. V srpnu 1971 zemřel. Život ho zaskočil.

Takže vás učil jen jeden rok…

BV: Na studenty i kolegy kladl vysoké nároky. Udivovalo ho, že občas na jeho odbornou otázku neznáme odpověď, což v osmnácti letech není až tak nic neobvyklého. „Vy to nevíte? Vy to vážně nevíte?“ nechápal a srdečně se smál. Na začátku hodiny položil na stůl termosku s kávou, tabulku čokolády a dvě krabičky cigaret.

LB: Na konci přednášky jsme pro dým neviděli na tabuli. Točila se mi hlava, maně se mi vybavovaly vzpomínky na dětství a dědečka legionáře, který si z tabáku Taras Bulba balil cigarety.

Nedalo se otevřít okno?  

LB: Úcta nám to nedovolila, a navíc se to nesmělo…

BV: Arabista Jaroslav Oliverius v době profesorovy nepřítomnosti okno otevřel. Jakmile to Žába zjistil, zbrunátněl: „Tohle už mi, doctissime, nikdy nedělejte!“

Pan profesor musel mít svéráznou náturu. Jeho příbuzná mi vyprávěla, že jim na rodinné oslavě vysvětloval, že jídlo zdržuje od práce. Stačí prý ráno vypít plechovku kondenzovaného mléka se žloutkem, šťávou ze dvou citrónů a sklenkou koňaku a přes den už si člověk vystačí jen s cigaretami.

LB: To nám taky říkal. Ještě ale měl v oblibě sendviče s ovčím mozečkem.

Kde se tahle pochoutka podávala?

LB: V Káhiře. Profesor Žába měl kromě egyptologie rád biograf, i vydal svému týmu pokyn, že se jde do letního kina na Babeluk...

BV: … obvykle se promítaly tři snímky po sobě…

LB: Ve dvě ráno je vysvobodily závěrečné titulky posledního filmu. Profesor Žába se cestou zpátky stavil u gízského mostu, kde připravovali speciální sendviče s ovčím mozečkem. Podobné kratochvíle jsme však s panem profesorem sami nezažili.

Měsíc po jeho smrti byl Československý egyptologický ústav zrušen…

LB: Egyptologii začlenili pod Katedru věd o zemích Asie a Afriky. Vedoucí katedry, sinoložka Marcela Kubešová, úřadovala v místnosti, kde byla knihovna, kterou ústavu daroval egyptolog Jaroslav Černý. Portrét Černého nahradil Lenin. Někteří vyučující se nás opakovaně ptali, jestli bychom se nechtěli soustředit pouze na arabistiku. O něčem takovém jsme pochopitelně neuvažovali. Na konci prosince 1974 zemřel i Žábův zástupce František Váhala a jediným egyptologem na univerzitě zůstal Miroslav Verner. My jsme tehdy byli v pátém ročníku. Bez obětavosti Miroslava Vernera by studium egyptologie v Československu skončilo. Do kategorie zázraků patří, že se mu v polovině sedmdesátých let – v tak složité době — podařilo získat novou koncesi na výzkum v Abúsíru o rozloze dvou kilometrů čtverečních!

BV: Miroslav Verner dřív neučil, neměl fundus přednášek. Když Žába zemřel, bylo mu sotva třicet. Potřeboval dělat své věci, místo toho plno času věnoval svědomité přípravě naší výuky. Další předměty nás učila Milada Vilímková, antropolog Evžen Strouhal nebo archeolog Jiří Neustupný. Určitý vědecký patronát nad námi držela berlínská Humboldtova univerzita.

V celém ročníku jste byli dva, to se asi nešlo z nějaké hodiny ulejt.

LB: Když hrála Plzeň na Slavii, egyptské dějiny jsem vynechal. Viktorka tenkrát remizovala 2:2.

Zasahovala ideologie do výuky egyptologie?

LB: Na jaře 1975 jsme vyfasovali svěží dílka Marxe a Engelse a excerpovali jejich zmínky o starověkém Egyptě. Studenti jiných oborů na tom byli nejinak.

BV: Sem tam se v jejich spisech objevila nějaká zmínka, třeba že „všechno začíná už ve starém Egyptě“.

LB: Mně stejně nejvíc utkvěl Engelsův postřeh, že „socialistická výchova jsou doutníky a šampaňské“.

Sotva jste školu dokončili, asistovali jste u řady objevů.

LB: Nezapomenu na nález papyrů v pyramidovém komplexu královny Chentkaus II. Malých, křehkých útržků si na kamenné podlaze mezi dvěma pilíři všiml předák. Nad objevem se však nemůžete rozplývat, okamžitě se řeší praktické věci. Mým úkolem bylo sehnat skleněné tabule, mezi něž se pak očištěné papyry ukládaly. Vykoupil jsem tehdy celé sklenářství kousek za ambasádou. U královny pracoval profesor Verner. Já s deseti dělníky odkrýval hrobku vychovatele královských dětí a prince Neserkauhora. Následující sezónu Břéťa vykopal další tři hrobky. Na expedicích jsme se střídali — někdo musel zůstat v ústavu…

BV: Mně se poštěstilo být u toho, když se dělala Svatyně nože, rituální jatka u Raneferefovy nedokončené pyramidy. Objev Raneferefa zajistil profesoru Vernerovi světové uznání a zasloužený obdiv. Raneferefovy královské sochy jsou v káhirském muzeu vystaveny na čelném místě.

Egyptolog Ludwig Borchardt na počátku 20. století výzkum této nedokončené pyramidy vzdal po několika hodinách. Usoudil, že je to zbytečná práce, že tam nic není. Profesor Verner začal s pracemi v místě Borchardtova vkopu – a zakrátko bylo zřejmé, že se slavný předchůdce v tomto případě zmýlil…

LB: Němečtí egyptologové, kteří v polovině padesátých let zkoumali Veserkafův sluneční chrám na severním okraji Abúsíru, vzpomínali, že bydleli v Sakkáře a každý den chodili pěšky kolem nedokončené pyramidy — šlapali po papyrech a Raneferefových královských sochách, které byly tři metry pod nimi. Jen naprostého anděla by to nezamrzelo.

Kdy jste vlastně byli v Egyptě poprvé?

LB: V roce 1974 jsem byl tlumočníkem výpravy, jelikož arabista Milan Fiedler nedostal povolení. Expedice měla dokončit výzkum Ptahšepsesovy mastaby. S dalším působením československých egyptologů v Abúsíru vedení Karlovy univerzity nepočítalo. Správce domu v Gíze, který pronajal ještě profesor Žába, prodal veškeré naše zařízení. Předpokládal, že už se v Egyptě neobjevíme. K další expedici jsem se přidal v roce 1978, jel jsem vlakem do Oděsy a ruskou lodí do Alexandrie.

BV: V roce 1975 jsme odjeli na roční studijní pobyt na káhirskou univerzitu, Láďa však po dvou měsících dostal žloutenku a musel se vrátit domů. Před odjezdem nám Miroslav Verner řekl, že nám žádné rady dávat nebude ani nemůže, že záleží na nás, jak studijní pobyt zužitkujeme. Potom jsme byli s Láďou společně v Egyptě až v roce 1988.

LB: V březnu 1988 jsme doprovázeli tým režiséra Jana Boňka, který v Egyptě natáčel ve spolupráci s britskými filmaři. Zasloužila se o to nevlastní dcera profesora Jaroslava Černého. Vzpomínám si, jak Lady Naomi přišla ve čtvrtek odpoledne do ústavu a v pátek v půl jedenácté volali z rektorátu, že BBC má zájem natočit velký seriál o české egyptologii, co my na to. No a pak jsme se v Egyptě potkávali v době Břéťova velvyslancování. Byl prvním velvyslancem České republiky v Egyptě a Súdánu.

Jak se přihodí, že se z egyptologa stane diplomat?

BV: Ujal se nápad, aby velvyslanecký úřad zastávali odborníci na danou zemi. Prvním velvyslancem České republiky v Indii se stal indolog Odolen Smékal, v Íránu byl perštinář Jiří Osvald, v Iráku zase arabista a do Egypta poslali egyptologa. Moje pověřovací listiny podepisoval poslední premiér ČSFR Jan Stráský. Do Káhiry jsem přijel po rozdělení Československa na začátku ledna 1993. Ty ses zrovna vydal do Egypta po vlastní ose s fotografem Milanem Zeminou.

LB: Na Tři krále se studenou frontou v zádech jsme zamířili do Benátek. Cesta lodí do Alexandrie trvala čtyři dny. Bylo to naposledy, kdy se jelo do Egypta autem.

Jistě byla výhoda, že Egypt dobře znáte.

BV: Pro ostatní diplomaty jsem organizoval různé výlety a prohlídky muzeí, prezidenta Mubáraka nadchlo, že mluvím arabsky… Do Prahy jsem jezdil pouze na povinné každoroční setkání velvyslanců. Dovolenou jsem trávil jednou v Jemenu — to je nádherná země –, pak v Libanonu, Jordánsku, Sýrii a také v Izraeli. Z dřívějška jsem znal egyptology na Hebrejské univerzitě. Setkal jsem se také s prezidentem Ezerem Weizmannem. Vzpomínal na pilotní výcvik v Českých Budějovicích. Chtěl jsem vidět kibuc Kfar Masaryk. Auto s arabskou espézetkou vzbudilo pozornost, jakmile jsem však řekl, odkud jsem, zavládlo nadšení. Provedli mě expozicí, pozvali na besedu, ptali se na hilsneriádu... Na západním břehu Jordánu arabská značka vyvolala radostné reakce, lidé mě tahali z auta, zvali na návštěvu. Velvyslancem jsem byl pět let a celou dobu jsem si dával pozor, aby nebylo znát, že jsem egyptolog. Aby mě to nesvádělo…

Tomu nerozumím.

BV: Do Abúsíru jsem jezdil soukromě, pouze o víkendu. Zastavil jsem se na kus řeči u reise, Láďa se někdy přidal. V pracovní době jsem se plně věnoval úřadu. V té době byly česko-egyptské ekonomické styky na vrcholu, vývoz České republiky do Egypta byl větší než do všech ostatních zemí, včetně Číny a Brazílie, české podniky měly v Egyptě své zástupce. Po večerech jsem překládal a samozřejmě mě těšilo, že se v Abúsíru kolegům práce daří. Láďa v roce 1996 objevil v západním Abúsíru nevykradenou šachtovou hrobku kněze Iufay.

LB: Řekněme, že jsem se na tomto objevu podílel.

Výzkumné práce jste přece vedl vy.

LB: Objevy nejsou zásluhou jednotlivce. Fotograf Milan Zemina mě už v roce 1974 upozornil na místo v západním Abúsíru, kde jsme v pozdějších letech odkryli šachtové hrobky Vedžahorresneta, Menechibnekona a Iufay. Náš fotograf byl přesvědčen, že se pod pískem ukrývá sluneční chrám.

BV: Výzkum první hrobky začal v roce 1980. Mysleli jsme si, že půjde o staroříšskou mastabu, co jiného by to taky mohlo být, byť Milan Zemina doufal v sluneční chrám. Šachtová hrobka z Pozdní doby, z šestého století před Kristem, pro nás byla naprosté novum. Graffita v démotštině nás zaskočila — jméno Vedžahorresnet je totiž všem egyptologům dobře známé.

Socha tohoto vojenského velitele a hodnostáře je v gregoriánském muzeu ve Vatikánu.

LB: Nevědělo se však, kde je tento pragmatik staroegyptské politiky pohřbený. Vedžahorresnet vytvořil pro perské krále Kambýse a Dáreia I. faraónskou titulaturu, a tím nové panovníky v očích Egypťanů legitimizoval.

BV: Láďa k prvnímu tisíciletí před Kristem tíhl, takže bylo zřejmé, že výzkum bude jeho srdeční záležitost. Ostatně zatím bylo v Egyptě nalezeno pouze dvacet šachtových hrobek.

LB: Závěrečná sezóna u Vedžahorresneta proběhla v roce 1993. Pátého ledna 1995 jsme se pustili do práce ve vedlejší hrobce. V prohlubni se žlutým pískem jsme nejdřív našli kus cihlové zdi. V hloubce šesti metrů jsme narazili na jižní šachtu. Pohřební komora kněze Iufay byla dvaadvacet metrů pod zemí.

Iufaova hrobka byla nevykradená. Káhirská televize uvedla, že se jedná o největší objev od nalezení Tutanchamonovy hrobky.

LB: Egypťané občas přehánějí. Tak sláva to byla… Sarkofág se otevíral 27. února 1998. Do Iufaovy šachtové hrobky se při té příležitosti vtěsnalo devadesát lidí včetně egyptského ministra kultury a šéfa památkářů.

Nebáli jste se, že sarkofág bude prázdný?

LB: Nakoukli jsme dovnitř… Měli jsme na paměti nešťastného Zakariu Ghonéma, který v Sakkáře v nedokončené pyramidě objevil zapečetěný alabastrový sarkofág panovníka Sechemcheta se zbytky pohřebního věnce.

BV: K jeho otevření přizval egyptského prezidenta Násira. Sarkofág byl prázdný.

To muselo být nemilé překvapení.

LB: Jsou věci mezi nebem a zemí, které nejsme schopni vysvětlit. O Sechemchetovi se skoro nic neví, otázka je, kdy a jak zemřel. V Sakkáře mohl být pohřben pouze symbolicky.

BV: Zakaria Ghoném nakonec spáchal sebevraždu. Utopil se v Nilu.

Po objevení Iufay jste prohlásil: „Do hrobky nemůžete vletět jak jestřáb do hejna slepic.“

LB: To jsem řekl? Sabr gamíl – trpělivost je krásná. A bezpečnost je na prvním místě. Nevíte, co vás čeká vevnitř. Nemůžete se nikam hrnout bez rozmyslu. Přesně si vybavuji, jak šéf památkové správy v Sakkáře Mohamed Hagras udělal 6. března 1996 majzlíkem díru do levého horního rohu zazděného vstupu do Iufaovy pohřební komory. Baterkou jsme posvítili dovnitř. Ukázal se stín skříňky. V tu chvíli nám došlo, že komora je nedotčená. První se dovnitř nasoukal Hagras, pak oba reisové, já a Květa Smoláriková. Nad víkem sarkofágu bylo tak osmdesát centimetrů…

BV: Shodou okolností týž měsíc Egypt navštívil tehdejší ministr školství Ivan Pilip. Zavítal rovněž do Abúsíru a zajímal se o nový objev českých egyptologů.

LB: Mimořádná ministerská dotace nám tehdy vytrhla trn z paty… Bylo nutné hrobku zajistit železobetonovou střechou.

Těšil se pan velvyslanec zpátky do terénu?

BV: Úřad velvyslance jsem zastával do roku 1997. Některé zaměstnance ministerstva zahraničí pohoršilo, že jsem se hned další rok vrátil do Abúsíru. Prý platí nepsané pravidlo, že se velvyslanec má dva roky vyhýbat zemi, kde působil. V roce 1999 jsme s Mirkem Bártou vykopali Hetepiho hrobku z konce třetí dynastie. To byla krásná práce! O rok později následoval vrchní soudce Inti, jeho zdobenou hrobku jste v Abúsíru viděli, i nápěv a začátek nejstarší dochované milostné písně na světě. Pamatujete si ten první verš?

Miluji tě, okouzlen tvou krásou.

LB: Lidé se nemění. Tisíce let mají stejné radosti i starosti.

Co všechno jsme po starých Egypťanech podědili?

LB: Například desítkovou soustavu nebo kalendář. Staroegyptský rok trval dvanáct měsíců a 365 dnů. Den měl čtyřiadvacet hodin. V hrobce u generála Menechibnekona jsou jednotlivé hodiny vyobrazené. Nemluvě o architektuře, literatuře a náboženství. Posmrtný soud je také „egyptský vynález“. Do určité míry Egypťanům vděčíme i za písmo. Naše M a N je staroegyptské N, což byla zvlněná hladina. Š v azbuce je hieroglyfická značka ŠA.

BV: Když jsi zmínil azbuku- před lety jsem byl členem mezinárodní komise, která otvírala Sahureovu pyramidu. Ve spojovací chodbě byla návštěvnická graffita v azbuce — ruská jména a města. Vzpomínku tam po sobě zanechali sovětští vojenští poradci, kteří v Egyptě působili v šedesátých letech. Jinak staroegyptská literatura – povídky, pohádky, bajky, moudrá naučení — bývá bohužel opomíjená. Každého uchvátí pyramidy, obelisky, mastaby.

Z psaných pramenů se prý dochovala asi jedna stotisícina.

BV: Egypťané si knih velmi vážili. Ve chvále mudrců z doby okolo roku 1200 před naším letopočtem se píše: „Člověk hyne, jeho tělo se obrací v prach, všichni blízcí odcházejí, avšak kniha ho připomíná. Prospěšnější je kniha než vystavěný dům než hrobka na západě. Je hodnotnější než palác, stéla v chrámu.“ Číst a psát uměl jeden člověk ze sta včetně žen, ostatně patronkou písařů byla bohyně Sešat. Egypťané také ctili mravní hodnoty, řád, pravdu, harmonii spravedlnost, jedním slovem — maat.

LB: Kdo žil řádně a spravedlivě, mohl po svém skonu vstoupit do západní říše a žít věčným, blaženým životem v Usirově království. Nepředstavujte si to ale tak, že by Egypťané svůj pozemský život zanedbávali. Mudrc Ptahhotep připomínal, že člověk má mít úsměv na tváři, nemá se jenom lopotit, ale i odpočívat. Můj oblíbený úryvek z Ptahhotepovy nauky byl na letošní novoročence Egyptologického ústavu: „Nebuď pyšný na své vědění a nespoléhej se na to, že jsi znalec, nýbrž raď se s neznalým stejně jako s mudrcem…“ To napsal 2400 let před Kristem.

Doporučení, jak obstát u posledního soudu, kde se vážilo srdce, potažmo skutky nebožtíků, obsahuje takzvaná Kniha mrtvých.

LB: Podle Egypťanů měl být člověk rozvážný, málomluvný, vlídný. Měl se vyvarovat intrik, starat se o rodinu, dát chléb hladovému, starat se o sirotky, poslouchat nadřízené…. Břéťa celou Knihu mrtvých, všech 189 říkadel, přeložil. Šlo o první kompletní vydání v češtině.

BV: Mnohé staroegyptské zásady převzalo křesťanství. „Mluvit pravdu a konat pravdu, neboť je mocná a trvalá, přivádí člověka k důstojnosti.“ Egypťanům záleželo na tom, aby jejich odkaz zůstal živý. Varování, že „ten, kdo se chová špatně, bude zapomenut“, nebrali na lehkou váhu. Ze staroegyptské Knihy mrtvých je nejznámější Říkadlo 125 — kapitola, v níž se zesnulý v Síni Obou pravd zpovídá z toho, co neučinil: nedopustil se zla, nepomlouval, nepřivlastnil si cizí majetek, nebyl nadutý, nezadržoval vodu v době záplavy… Je toho hodně…

Je těžké překládat egyptské texty napsané před tisíci lety?

LB: Některá slova jsou doložená pouze jednou. Přítomný, minulý, budoucí čas, dokonavý a nedokonavý vid vyplývají z kontextu. Například stejný výraz se používá pro slovo přijít i odejít, což je pro překladatele malér. Text je psaný in continuo, nejsou v něm tečky, čárky, spojky. Musíte porozumět uvažování Egypťanů.

BV: Je to velmi zajímavá práce. Nemůžete se držet myšlení člověka 21. století. Letos poprvé vyjde v češtině Ebersův papyrus, který jsem přeložil. Nejobsáhlejší staroegyptský lékařský papyrus měří dvacet metrů a tvoří jej celkem čtyřicet osm listů slepených v jeden svitek. Je v něm uvedeno osm set sedmdesát sedm lékařských předpisů, léčivých přípravků i magických zaklínadel. Papyrus byl zatím přeložen pouze do němčiny, francouzštiny a angličtiny. Americká univerzita v Káhiře také chystá k vydání v angličtině naše Lékařství starých Egypťanů. První dva díly jsme připravili s kolegyní Hanou Vymazalovou a antropologem a paleopatologem Evženem Strouhalem. Třetí díl bude věnovaný dermatologii, očnímu lékařství, ORL a stomatologii a bude zahrnovat souborná pojednání o staroegyptském lékařství, hygieně, lékařích a léčivých prostředcích.

Potýkali se staří Egypťané s epidemiemi?

LB: Samozřejmě. V hustě osídleném údolí a deltě Nilu se kvůli nedostatečným hygienickým podmínkám nakažlivé nemoci šířily rychle. Nevyhýbaly se ani mocným. Například celou královskou rodinu Ramesse V. postihly neštovice.

BV: Epidemie stejně jako hladomory, bouře či zemětřesení přisuzovali staří Egypťané ohnivému, zničujícímu dechu bohyně války Sachmety a démonům. Egyptské slovo jadu označovalo zřejmě dýmějový mor. Zdrojem jeho nákazy byly krysy, přenos patogenu na člověka zprostředkovaly blechy. Výraz jadu renpet, tedy roční mor, používali pro infekce, které se vyskytovaly pravidelně. Rizikovým obdobím podle dokladů z ramessovské doby bylo pět epagomenálních dnů na konci egyptského roku, od 14. do 18. července podle našeho kalendáře. Na začátku nového roku, 19. července, kdy Slunce bylo v konjunkci se Siriem, přicházely záplavy. Další kritická etapa trvala od 18. září do 16. listopadu. Tehdy řádil dehret — bolestivá hořká nemoc, což byl výraz pro mor i jiné nakažlivé choroby. V londýnském lékařském papyru i v Haerstově papyru se také vyskytuje termín ta net aamu, což by se dalo přeložit jako asijská nebo kanaánská nemoc. Za Tutanchamonovy vlády sužovala obyvatele přístavů a pobřežních oblastí. Zajímavé je, že horký, suchý vítr z pouště — chamásín z jihozápadu a baváríh ze severovýchodu — u Egypťanů dodnes vzbuzuje obavy kvůli šíření nemocí.

Jak se tyto nemoci léčily?

LB: Ve starém Egyptě se prolínalo lékařství a magie. Kde tedy selhávala zručnost lékařů, co přesahovalo jejich chápání, to se přičítalo zlým silám, na něž působila jen magická zaříkání.

BV:V Ebersově papyru a v papyru v Louvru se hovoří o nemoci, která se nazývá krveprolití boha Chonsua. Možná jde o mor nebo o lepru. V Ebersově papyru jsou v případu 877 — Poučení o otoku Chonsuova krveprolití — přesně popsány příznaky, diagnóza a postup lékaře. Pokud lékař usoudil, že nemoc lze léčit, nachystal přípravek lék na zahnání otoků. Z mušího trusu, pšeničné mouky, natronu, bobů, oleje a plodů amau. Pokud měl pacient hnisavé otoky na ramenou nebo tříslech, bylo zřejmé, že lék nepomůže a lékař neměl dělat nic.

Tajemný Egypt odjakživa přitahuje také různé záhadology.

LB: Knížka Ericha von Dänikena mě před lety rozčilila. Vyzobával věci, které se mu hodily do krámu. Ale jak říká Ptahhotep, člověk by se neměl vyvyšovat. I ten Däniken může obrátit pozornost k starému Egyptu. Je na nás, abychom pak uměli ověřená, pravdivá fakta podat poutavě.

BV: Pamatuješ si na největšího žijícího staroegyptského básníka?

LB: Na toho nejde zapomenout. Bývalý evangelický pastor Dalibor Rón psal verše v alexandrinech, pak ho uchvátila egyptština, pořídil si Ermanův slovníček, jal se veršovat a chodil za námi se svými výtvory do ústavu. Profesor Korecký, který se jako architekt zúčastnil záchranné expedice v Núbii, nás coby studenty egyptologie jednou při své přednášce o staroegyptské architektuře v Mánesu posadil do první řady. V úvodu bez varování vystoupil se svou staroegyptskou básní Dalibor Rón. Vydržet se nesmát nás stálo nemalé úsilí.

BV: Básník pro nás také vymýšlel staroegyptská jména. U Ládi to bylo jednoduché, toho nazýval Ba Reš, tedy Jásající duše, profesor Verner byl Ver en Re, Velký u Rea. Mně přidělil jméno Vach en Re, Spočívající u Rea.

HANA BENEŠOVÁ




Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější