nahoru

Máma ničila estébáky svou noblesou a inteligencí, říká dcera Milady Horákové Jana Kánská

HANA BENEŠOVÁ 27. června 2020 • 15:35
Máma ničila estébáky svou noblesou a inteligencí, říká dcera Milady Horákové Jana Kánská
foto: Nguyen Phuong Thao

Státní soud v Praze 8. června 1950 vynesl čtyři rozsudky smrti. Odsouzená Milada Horáková jako jediná svoje vrahy odmítla poprosit o milost. Její obhájce ji nepřemluvil. Žádost o milost podal tedy její otec, Čeněk Král, a dcera Jana. V pondělí 26. června 1950 prezident Klement Gottwald bez velkého rozmýšlení potvrdil provaz pro Jana Buchala, Oldřicha Pecla a Záviše Kalandru. U Milady Horákové znejistěl, zasypán protesty a prosbami z celého světa. „Doufali jsme do poslední chvíle,“ řekla v rozhovoru pro Reflex v roce 2011 její dcera Jana Kánská.

Ministr spravedlnosti doporučil milost neudělit. Gottwald trest smrti potvrdil. Odsouzení za velezradu mohli ještě vyjádřit své poslední přání. Milada Horáková si přála rozloučit se s rodinou – sestrou, švagrem a šestnáctiletou dcerou. Chtěla, aby jejím blízkým byly předány její dopisy a také osobní korespondence zabavená při domovní prohlídce.  Požádala o promluvu s knězem. Zajímalo ji, co se stalo s jejím manželem. Dopředu si na ráno před popravou řekla o černou kávu a sklenku červeného vína.

Chtěla také, aby jí po smrti ponechali tři kvítky ukryté v kapesníku. Některá přání byla Miladě Horákové částečně splněna. Předseda soudního senátu Karel Trudák jí vzkázal, že o jejím manželovi není nic známo. Evangelický farář pro ni vybral úryvek ze zápisků duchovního, jenž byl v roce 1621 oporou českým vůdcům odbojných stavů při cestě na staroměstské popraviště. Žádné dopisy rodina nedostala, ačkoliv o ně několikrát žádala. Poslední sbohem si řekli v suterénu pankrácké věznice. Loučení přihlížela stráž ozbrojená samopaly.

Sedmadvacátého června 1950 v 5.43 lékař u Milady Horákové konstatoval smrt. Až o čtyřicet let později si její blízcí mohli přečíst slova, která napsala pár hodin před popravou: „Žijte, žijte! Dívejte se na lidi kolem a v každém se něčím obrazím. Nejsem bezradná a zoufalá – nehraji, je to ve mně tak klidné, poněvadž mám klid ve svém svědomí. Není to tak zlé – jen o Vás teď jde, ne už o mne. Buďte silní! Mám Vás tolik ráda a taková láska se přece nemůže ztratit, rozplynout. Jsem v mysli a modlitbách jen a jen u Vás. Jsem pokorná a odevzdaná do vůle Boží – tuto zkoušku mi určil a já jí procházím s jediným přáním: abych splnila zákony Boží a zachovala své čestné lidské jméno. Neplačte – neteskněte moc –, je mi to takhle lepší než pozvolna umírat. Nebraňte mi svým nářkem. Musíte teď žít také za mne. Líbám Vás, líbám. S Bohem – vrátím se ve Vašem synovi nebo dceři. Znovu opakuji: ten nový, blížící se život mne ohromně vyrovnal.“

Vaše maminka ve svém posledním dopise několikrát připomíná, jakou má radost z toho, že její sestra, vaše teta, čeká dítě.

Teta byla ve čtvrtém měsíci. Těhotenství na ní nebylo moc vidět, navíc na sobě měla volný plášť. Nechtěla o tom před mámou mluvit, nevím proč. V té pochmurné situaci na Pankráci jsem vyhrkla: „Čekáme mimino.“ Pak jsem měla pocit, že jsem to asi říkat neměla. Až v roce devadesát, kdy jsme získali máminy dopisy, jsem se dozvěděla, že ji ta zpráva nesmírně potěšila. Další – jak píše – „výměna životů“ jí dodala sílu. Já jsem se narodila půl roku po babiččině smrti a moje sestřenice přišla na svět šest měsíců po popravě mé mámy. Narození Mileny mělo zmírnit velkou bolest v naší rodině.

Vaše teta se strýcem vybrali pro svou dceru jméno Milena, protože se podobá jménu Milada?

Jsem přesvědčena, že to tak bylo. Jinak jméno Milada má u nás v rodině tradici. Jmenovala se tak tatínkova sestra i jeho matka. Moje nejstarší vnučka se jmenuje také Anna Milada.

Kde se vaši rodiče seznámili?

Dal je dohromady tátův spolužák, jehož teta dělala hospodyni na faře u maminčina strýce, katolického faráře Jana Krále v Suchdole. Máma měla štěstí, že potkala právě tátu. Vytvářel jí zázemí, ve všem ji podporoval, nikdy jí nevyčítal, že moc pracuje a je málo doma. Každou neděli jsme s tátou chodili kupovat mámě květiny. Táta hezky kreslil. Namaloval dva maminčiny portréty, jeden z nich se teď restauruje.

Jaké měl zaměstnání?

Vystudoval vysokou zemědělskou a svoje uplatnění našel v rozhlase. Připravoval nedělní relace pro zemědělce a vystupoval v nich. Hrál pana Rákose a jeho kolega, inženýr Prokop, zase pana Brázdu. Povídali si o „svých“ polnostech. Tímto způsobem táta posluchačům z venkova radil, jak moderně vést hospodářství. Táta také redigoval máminy napsané projevy. Rodiče měli láskyplný vztah. Táta vzpomínal, jak si v terezínské Malé pevnosti posílali motáky. K soudu, který se konal 23. října 1944 v Drážďanech, máma tátovi přinesla ušetřený kousek chleba. Jídlo bylo poklad. Táta se v květnu čtyřicet pět vrátil v hrozném stavu. Zubožený, zuby vymlácené. Při výsleších ho strašně týrali.

Už tehdy v Drážďanech vaší mamince za odboj hrozil absolutní trest. Soud se nakonec místo navrhovaného trestu smrti spokojil s osmi lety káznice. Váš otec dostal pět let.

Táta mámu obdivoval, že dokázala být klidná, soustředěná. Obhajovala se sama, měla právnické vzdělání a ovládala výborně němčinu. Po vynesení rozsudku se jako manželé mohli krátce setkat na chodbě. Směli se obejmout a políbit.

To, co bylo možné u nacistického soudu, vám při rozloučení na Pankráci 26. června 1950 komunistický dozorce nemilosrdně zakázal. Maminka vás nesměla naposledy obejmout ani políbit.

To je pravda. K tomu není třeba nic víc dodávat. Řekla tehdy aspoň, že mě stejně objímá.

Vám vlastně skončilo bezstarostné dětství už v šesti letech, když si pro rodiče přišlo gestapo.

Jenže já jsem to takhle díky babičce, dědovi a tetě vůbec nevnímala! Na zatčení rodičů v srpnu 1940 si ale pamatuji. Byli jsme na dovolené v Horním Bradle. Gestapo přišlo po obědě. Udělalo prohlídku v pokoji, jeden gestapák na tátu mířil pistolí. Pak nám nařídili, že si máme sbalit svoje zavazadla. Máma měla v krabičce od anglických bonbónů záznamy, jež se týkaly jejich odbojové činnosti v Petičním výboru „Věrni zůstaneme“. Krabičku dala do mého kufru. Řekla mi: „Ty bonbónky jsou špatné, řekni babičce, ať je spálí.“ Gestapáci můj kufr neprohlíželi. Tatínka odvezli do Pardubic a nás s maminkou do Petschkova paláce. Odtamtud mě pozdě večer odvezli k tatínkovým rodičům. Hned jsem babičce vzkaz vyřídila.

Byla jste chytrá holčička.

Asi jsem pochopila, že je to důležité. Babička krabičku okamžitě spálila.

Vysvětlila vám, co se děje?

Řekla mi, že rodiče jsou ve vězení a že o tom nemám s nikým mluvit. Teta se po čase od nějaké propuštěné kriminální vězeňkyně dozvěděla, že by nás máma mohla zahlédnout v ulici Omladinářů. Řekla mi: „Půjdeme mamince zamávat.“ Chodily jsme do té ulice, mávaly do oken zadního traktu soudní budovy a doufaly, že nás maminka vidí.

Vašeho otce za války zachránilo od smrti, že uměl hezky malovat.

Tátu moc bili a týrali hlady. Pak se ale v Pečkárně proslechlo, že umí pěkně kreslit, a první gestapák mu dal fotografi i své rodiny a poručil mu, ať podle ní zhotoví portrét. Zakázek postupně přibývalo. Za odměnu jsme ho směli navštívit a potom ho – a to bylo štěstí - poslali na tři měsíce jako pohůnka pracovat do letního sídla gestapa u Nižboru. Místní lidé se snažili vězňům přilepšit, dávali jim jídlo a táta se trochu zotavil.

Vaše maminka také podstoupila velice kruté výslechy ...

Mámu hodně trápili, ale nemlátili ji tak brutálně jako tátu. Ona v sobě měla obrovskou sebekázeň, našla metodu, jak násilí vyšetřovatelů vydržet. Jizvy na zápěstích, jež schovávala pod dlouhými rukávy, jí zůstaly z Pečkárny. „To je od zaklapávacích pout,“ řekla mi. Myslela si, že nic horšího ji už potkat nemůže. Tohle vědomí jí po válce dodávalo ještě větší odvahu. Bohužel se mýlila.

Její přítelkyně z ženského hnutí, paní Lewisová, popsala, jak ji v září 1947 neúspěšně přemlouvala, aby odešla do zahraničí. Tehdy to nebyl ještě žádný problém …

S paní Lewisovou jsem se o víc než dvacet let později setkala ve Spojených státech. Říkala mi, že byla nešťastná, protože se jí nepodařilo mámu přesvědčit, že tady půjde o život. Máma jí prý tehdy tvrdila, že se musí vytrvat do voleb a pak se vše změní k lepšímu…

Zvažovala vůbec odchod ze země?

Ale jistě, i táta si myslel, že by to bylo správné. Pořád se to však odkládalo. Máma nechtěla odcházet dřív, než jí bude hořet půda pod nohama. Víte, když se vrátila z věznice v Aichachu, slibovala, že už se bude věnovat především rodině … Pocit zodpovědnosti vůči své zemi, k odkazu prezidenta Masaryka ji však znovu vtáhl do práce i politiky.

Je pravda, že TGM vaší mamince věnoval květ azalky?

S prezidentem Masarykem mámu ve třicátém roce seznámila jeho dcera Alice. Znaly se z Červeného kříže. Masaryk se živě zajímal o matčinu práci a na rozloučenou jí dal snítku azalky. Teta mi vyprávěla, jak mámu mrzelo, že tam azalku zapomněla na stole.

Mluvilo se doma o politice hodně?

To si nevybavuji. Politika mě totiž nijak zvlášť nezajímala. Když jsem přišla ze školy, běžela jsem hned ke gramofonu, abych si pustila desku Karla Vlacha. Měla jsem hlavu plnou jazzu. Máma byla pořád někde na jednáních, často byla pryč i večer, a když jsme se všichni konečně doma sešli, o politice se nemluvilo. Máma byla opravdu velmi zaneprázdněná, ale snažila se například, aby nevynechala moje taneční. Chodila jsem tam s Alenou Kasperovou. Naše matky se znaly z odboje a přátelily se spolu. Manžel Terezie Kasperové, Bohdan Kasper, patřil k československým důstojníkům z Obrany národa, jež Reinhard Heydrich nechal 1. října 1941 zastřelit. Terezie na jaře 1942 ukrývala parašutistu Adolfa Opálku. Po smrti mé mámy k nám Terezka Kasperová s Alenou chodily každý týden. S Alenou se kamarádíme sedmdesát let. O ztrátě, která nás – každou v jiném věku – zasáhla, jsme si ale nikdy nepovídaly, to ani nejde. A není to nutné.

Vaše maminka měla na reálce a lyceu kolísavý prospěch. Záleželo jí na tom, abyste měla dobré známky, nebo vám říkala, že jsou v životě důležitější věci?

Samozřejmě že ji těšilo, když jsem přinesla pěkné vysvědčení. Přála si, abych studovala medicínu. Učila jsem se docela dobře, ale víc než škola mě bavil náš pěvecký sbor, jejž na Drtinově gymnáziu vedl profesor Smetana. Nezpívali jsme žádné budovatelské písně, nýbrž Dvořákovy dvojzpěvy, jazz a gospely.  Máma nás s sebou brala na koncerty, které pořádala Ženská národní rada. Posadila mě s tátou do první řady, a i když měla hudbu ráda, sama ze Chopina a Čajkovského nic neměla. Musela se jít věnovat pracovním povinnostem.

Vyprávěla vám maminka třeba o tom, jak s arcibiskupem Beranem na vánoce roku čtyřicet šest přinesli vězňům na Pankráci balíčky s jídlem?

Ne. O jejím životě jsem se dozvídala víc až zprostředkovaně, od tety, od táty a později také od historičky a mé kamarádky Zory Dvořákové. Podle informátora máma tehdy po návštěvě vězení řekla svým přítelkyním z odboje, že u lidových soudů dochází k justičním omylům. Už v šestačtyřicátém mámu sledovali …

Říkáte, že vás politika nezajímala. Po Únoru jste ale musela zaznamenat, že se doba změnila.

Hodně mě zasáhla smrt Jana Masaryka. Desátého března bylo chladné, ale velmi jasné počasí. Nevěděla jsem, co si o té záhadné sebevraždě mám myslet.

Vaše maminka se po smrti Jana Masaryka vzdala poslaneckého mandátu a šla dělat sociální referentku na magistrát. Ani tehdy se doma neprobíralo, co vaši rodinu a celou zemi ještě může čekat?

Naši mě do svých rozmluv a případných plánů nezasvěcovali. Nechci nikomu křivdit, ale mám dojem, že politikům z národně socialistické strany vyhovovalo, že tu máma ještě zůstává. Určitě to nedostala od Petra Zenkla za úkol, tuto povinnost – být platná co nejdéle – si podle všeho uložila sama. Taková byla. Zodpovědná, obětavá, pracovitá. A optimistická.

Na fotkách se nikdy netváří vážně.

Na snímcích, kde je se svými přítelkyněmi ze Sadské nebo s tátou, vždycky vysloveně září. Do Sadské za přáteli jezdili rodiče velmi rádi. Strýc po válce koupil starý mercedes, takovou kysničku. Každou volnou neděli jsme se tam všichni poskládali a vyrazili. Maminčiny nejlepší kamarádky Boženka, Věra a Anička vždycky navařily, hodovalo se a povídalo. Já se tam ale dost nudila. Kterou patnáctiletou holku by bavilo trávit víkendy ve společnosti dospělých? Den jsem strávila u gramofonu nebo jsem jezdila po dvoře na kole. Dvaadvacáté výročí svatby oslavili rodiče v únoru čtyřicet devět také v Sadské. Vypadají na fotce tak šťastně … Tátu přitom zrovna vyhodili z práce a doma opět zaznělo slovo exil. Jenže se příliš otálelo. V úterý 27. září 1949 mámu zatkli.

V Zappově ulice, kde jste bydleli, ji však nezastihli.

Vypadalo to na další běžný den. Přišla jsem ze školy, pustila si desku, naše hospodyně Marie Švehlová mi naoko hubovala za neuklizený pokoj. Za chvíli dorazil táta. Pak zazvonili dva muži v baloňácích. Ptali se po mámě. Oznámili, že na ni počkají, a mně i tátovi nakázali, že máme jít každý do jiné místnosti. Táta zamířil do pokoje s terasou. Estébáci zůstali v předsíni, prosklenými, pootevřenými dveřmi na nás do pokojů dobře viděli. Než přišli, začala naše hospodyně zrovna čistit máminy kožené rukavice. Marie byla atraktivní, vnadná černovláska. Stála v předsíni, čistila dál ty rukavice a švitořila. Estébáci si nás přestali všímat. Zlatá Mařenka vytvořila tátovi podmínky pro to, aby mohl přes terasu uprchnout. Naštěstí se po příchodu domů nepřezul do trepek. Utíkal ke známým, u nichž se měl sejít s mámou. Chtěl ji varovat. Musel minout několik lidí, kteří zrovna před vilkami klátili ořechy. Oni si určitě všimli, jak leze přes plot i kterým směrem se vydal. Estébákům, již se po tátovi začali brzy shánět – najednou jich po domě i kolem běhalo snad dvacet –, ale tvrdili, že nikoho neviděli.

Vaši maminku zatkli v její kanceláři v Masné ulici.

Když pro ni přišli, zrovna telefonovala se svou sestrou. Teta Věra vzpomínala, že jí řekla: „Musím končit, mám návštěvu. Přijď večer.“ Teta přišla. Našla doma mě, Mařenku a estébáky, kteří právě skončili s domovní prohlídkou. Dva dny pak u dveří a pod okny číhali na tátu. Až do dubna, než dům zabavili, jsme tam hospodařily spolu s Mařenkou. Teta se strýcem k nám chodili. S Marií jsme to zvládly. Díky její pomoci nám dokonce zůstaly i nějaké věci, – koberec, obrazy. Úřady totiž Marii povolily, aby poslední den před zapečetěním domu uspořádala v našem domě svou svatební hostinu, strávila noc a odvezla si svůj majetek. Během svatební noci novomanželé stěhovali naše věci. V americkém comicsu z roku 1951, jenž popisuje mámin osud, se píše, že „služebná byla špeh“. To je nespravedlivé obvinění! Rodiče zarazilo, když zjistili, že chodí s odborářským funkcionářem, ale Marie – a to je prokázané – na nás nikdy nedonášela. Nebyla žádný špeh! S tím svým odborářem se ostatně brzy rozešla.

Tatínek se ukrýval u přátel z evangelických kruhů. Vaše teta se strýcem to věděli. Naznačili vám něco?

Teta mu posílala jídlo a strýc se velmi angažoval v tátově útěku. Obstaral mu doklady na falešné jméno a spoluorganizoval přechod přes hranice. Přede mnou se o ničem ani slovem nezmínili. Vnímala jsem jen velké napětí. Druhého prosince k nám do Zappovy ulice přišla babička Horáková. Řekla: „Olaf vás pozdravuje.“ To znamenalo, že se táta v pořádku dostal za hranice.

Když jsem pročítala výslechové protokoly vaší maminky, nechápala jsem, jak dokázala i po měsících vyčerpávajících výslechů svému vyšetřovateli trpělivě vysvětlovat princip demokratických voleb. To byla úplná přednáška.

Oni si s ní také nevěděli rady…

To je pravda. Vyšetřovatel StB Milan Moučka si stěžoval, že zatímco „ostatní se snaží omlouvat nebo to ze sebe vysypou, Horáková je prostě neoblomná a hrdá.“ Jedenáctého května 1950 se na ni po konfrontaci s Antonií Kleinerovou, z níž doznání vymlátili, vyšetřovatel obořil: „Byla jste opět usvědčena! Chcete ještě zapírat?“ Vaše maminka mu odpověděla jednou větou: „Nemohu být usvědčena z toho, co není pravda.“

To je celá máma. Ničila je svou noblesou a inteligencí.

StB vaši rodinu nespustila ze zřetele ani po její smrti.

Byli jsme ostražití. Ani s kolegy ze zubní kliniky jsem neprobírala nic důvěrného. Měla jsem štěstí, že jsem zůstala pod ochrannými křídly tety a strýce a nenaletěla žádnému mladíkovi, který na mě byl nasazen. Můj poručník, doktor Otakar Krouský, byl také skvělý člověk. Bohužel se před rokem nepodařilo potvrdit to, co mi kdysi naznačoval – že ostatky mé mámy jsou ukryté na jednom hřbitově v jižních Čechách.

S manželem jste se seznámila až ve Spojených státech, kam jste na jaře 1968 odešla. Jak jste poznala, že mu můžete důvěřovat?

Můj manžel pochází ze sokolské rodiny. V padesátém čtvrtém, v listopadu, se zahrabaný v haldě s uhlím dostal do Rakouska. V Innsbrucku čekal dva roky na americké vízum. Dopoledne studoval, odpoledne dělal lyžařského instruktora a další přivýdělek ho čekal večer. Tancoval v opeře. Dodneška si ho kvůli tomu dobírám. V Chicagu potom vystudoval ekonomii. Během studií se živil jako au pair v rodině jednoho profesora. Seznámili jsme se 2. září 1968 na konferenci Společnosti pro vědu a umění. Po skončení akce jsme se dali do řeči. Zaujalo mě, že se dvacátého srpna, tedy den před invazí, vrátil z Prahy. Zajímaly mě zprávy z Československa.

Věděl, kdo jste?

Manžel je decentní, tudíž se nevyptával. Ale zřejmě mu došlo, kdo jsem. Já se ho vlastně ani nikdy neptala, jestli rozhlasový přenos z procesu s mámou poslouchal. Asi ano.

Já jsem se ho, s dovolením, zeptala. Přenos ze soudní síně poslouchal, když byl se spolužáky na horách. Bylo prý skličující, že se studenti navzájem pozorovali, jak kdo reaguje.

Moji spolužáci na gymnáziu se ke mně snažili chovat normálně. Poslouchat přenos bylo tak stresující … Říká se, že člověk od okamžiku k okamžiku unese hodně.

Vyprávěla jste svým dětem o jejich babičce?

Informace jsem přidávala postupně podle jejich věku. Dcera i syn jsou na svou babičku hrdí. Máma by ze svých vnoučat a pravnoučat měla velkou radost.

Maminka se narodila 25. prosince a vy 28. prosince. Nesplývala oslava vašich narozenin s Vánocemi?

Na Štědrý den po půlnoci, tedy už na Boží hod, přinesl táta mámě k narozeninám kytici bílých karafiátů se žlutou mimózou.  Táta mámu zbožňoval. Žádné další vztahy už neměl. O mámě jsme v Americe mluvili málo, o nejhlubší bolesti člověk mlčí… Svěřil mi, jak strašné pro něj bylo poslouchat rozhlasový přenos ze soudní síně.

Na Vánoce 2010 prezident Klaus prokurátorce Polednové, která se podílela na justiční vraždě vaší matky, dal milost. Nedotklo se vás to?

Mě to nepobuřuje. Chvíli si ve vězení pobyla. Pro mě je především důležité, že byl vynesen rozsudek. Polednová byla odsouzena, jelikož se podílela na smrti mé mámy. Bylo řečeno, že se dopustila zločinu. To je podstatné.

HANA BENEŠOVÁ




Diskuse ke článku