nahoru

Romky neposílají děti do školy, protože nemají na svačinu. Jak žijí ženy, které čelí trojí diskriminaci?

Clara Zangová13. prosince 2019 • 17:20
Romky neposílají děti do školy, protože nemají na svačinu. Jak žijí ženy, které čelí trojí diskriminaci?
foto: Archiv Anny Chválové

Romské ženy prý patří mezi nejohroženější skupiny obyvatel, neboť čelí trojí diskriminaci: na základě genderu, etnicity a patriarchálního uspořádání romské společnosti. V průměru jsou z jakési kulturně-historické danosti méně vzdělané než romští muži a jejich problémy se pak nabalují. Není tomu tak ale u všech. Příkladem romské „wonder woman“ je Anna Chválová, absolventka oborů sociální práce a andragogika, komunální politička za Stranu zelených, amatérská novinářka a žoviální žena, které je „všude plno“.

Z vyprávění Anny Chválové se zdá, že mnoho romských žen se pohybuje v jakémsi bludišti mezi svou tradiční rolí a nástrahami 21. století. Matkami se stávají často velice brzo. Ale bezbřehá láska k dětem vede až k nedůslednosti a laxnosti ve výchově, což naráží na společenské konvence. Další pastí na romské ženy je úřad práce, sám o sobě plný předsudků. Není prý výjimkou, že se Romky bojí si o práci říct. „Když jsem přišla na úřad práce, řekli mi: Vy stejně budete mít děti, že? Tak jsme se naštvala, ve 20 jsme si dodělala střední školu a pak vejšku,“ popisuje Chválová vlastní zkušenost.

Do té doby byla pouze vyučená, pak z rodného Sokolova odjela za studii do Prahy. Nemohla ale najít práci ani s magisterským vzděláním. „Já jsem si dodělala vysokou školu a nechtěli mě vzít ani na informace nebo do podatelny. Tak jsem nastoupila do továrny. Když jsem se o tu práci hlásila, tak mi paní řekla: Doufám, že máte aspoň vyučák. Odpověděla jsem: Jo, mám.“ Cesta z akademické půdy do montovny nebyla pro romské vrstevníky zrovna motivujícím příkladem. „Romáci mi říkali: Vidíš, vysokou školu máš a děláš tady v továrně,“ imituje Chválová s úsměvem romský přízvuk.

Jenže diskriminace nefunguje pouze zvenčí, působí i uvnitř komunity. Pro některé může být Anna Chválová pozoruhodnou osobností se širokou škálou aktivit, z pohledu Romů, zvláště v rodném Sokolově, však nezapadá do škatulek: Hodně cestuje, ještě víc pracuje, není vdaná a nemá děti. Profesní život a vzdělání prý není nikterak vážená hodnota. „Pořád mi dávají najevo, že nepatřím do toho normálního „šuplíku“. Když má Romka dítě, okamžitě ji berou vážněji. Má status, ale i zastání. Mateřský status je významnější než profesní, je to zakořeněno v naší kultuře,“ vysvětluje Chválová, která se tak ocitá ještě ve čtvrté dimenzi diskriminace. Dívky (…) nebývají rodiči vedeny k tomu, aby chodily do školy, ale především se musejí umět postarat o rodinu a o domácnost. Nebývají často úmyslně posílány do školy, aby stihly splnit všechny povinnosti, které mívají doma na starosti, píše Anna Žigová ve své publikaci z roku 1996. A mnohé z toho zřejmě platí stále. „Romské holky musejí odmalinka doma pomáhat, starat se o mladší sourozence. Kromě mě, já neudělám ani čaj,“ žertuje dvaačtyřicetiletá politička.

Spousta Romů není ženské emancipaci, jejímž je Chválová příkladem, nakloněna. „Lidi pořád vzpomínají na to, jak to bylo dříve. Na své oficiální stránce jsem sdílela článek, že se slaví třicet let svobody, a spousta Romů mi tam psala, že dřív bylo líp. A že dřív romská žena dodržovala určitá pravidla v rodině. Žena ale nebyla úplně svobodná,“ podotýká excentrická dáma v červených šatech. Není tomu až tak dávno, co byly v romské komunitě standardem i smluvené sňatky. „Když mi bylo 15, tak jsme měla tři mangavipen, což znamená chtít. Přišli k nám rodiče s klukem, že by si přáli, abych s nimi byla v rodině. Mamka je hnala svinským krokem, řekla, že si vyberu sama, že bych měla studovat a v životě mít vlastní volbu,“ vzpomíná Chválová na dospívání. Podotýká však, že se v podstatě jedná o dobrý a praktický zvyk, který spojí rodiny s podobným žebříčkem hodnot i majetkem.

Místo základní školy škola života

Jak je patrné z citace Anny Žigové, zmíněná svoboda a možnost volby nejsou pro romskou dívku samozřejmé. Důležitým faktorem je odlišný žebříček hodnot – je podstatnější, aby se dívka uměla postarat o domácnost, než aby navštěvovala školu. Z výzkumné zprávy Romská žena: Identita, role, postavení vyplývá, že pro další život Romek je zásadní už to, jestli je rodiče pošlou do školky či nikoliv. Z rozhovorů s 19 ženami vyplynulo, že ty, které do školky nedocházely, dosáhly pouze základního vzdělání. I Anna Chválová má s touto problematikou zkušenost, založila Centrum předškolního vzdělávání.

„Romské děti nechodí do školky proto, že romské matky mají své děti až příliš rády a nemají důvěru v český systém. Bojí se, aby na děti nebyl někdo zlý, protože si to samy zažily ve škole. Já jsem to udělala tak, že jsem tam měla české i romské holky. Vymyslela jsem systém, že maminka tam s námi může být tak dlouho, jak uzná za vhodné. Ony tam byly na straně a já jsem jim říkala, že přece nebudou jen tak sedět. Učila jsme je, jak napsat životopis nebo jak se obléknout na pohovor, jak telefonovat. Zjistila jsem, že se třeba bojí zeptat se na práci,“ popisuje úspěšný model.

Problémy v dalším vzdělávání nejen romských dívek, ale i chlapců, plynou podle zmíněného výzkumu z toho, že děti nemají nikoho, kdo by jim s učením pomohl. „Ona (babička, která respondentku vychovávala) jako nechodila do školy, narodila se, jak byla válka. Jako zajímala se, jak se učím, jestli je všechno v pohodě, ale ona sama neuměla ani číst (…),“ cituje výzkumná zpráva jednu z respondentek. Podle Chválové je dalším problémem obecná nedůslednost Romů. „Romové by měli být na své děti důslednější, ať si dodělají aspoň učňák. Když od nich něco chci, neznamená to, že je nemiluju,“ míní politička.

Do diskuse o školní (ne)docházce Romů se zapojuje také kolega Anny Chválové, který se mi představuje jako Honza. Do té doby sedí potichu v kancelářské židli Prahy 4, doširoka rozkročen, na hlavě rovný kšilt. Obraz dosti nepatřičný. Když ale začne prezentovat své myšlenky ohledně romské problematiky, za léta praxe v sociální práci pečlivě uspořádané, rozboří i ten nejmenší předsudek. „Víte, jaký je nejčastější důvod, proč Romky neposílají své děti do školy?“ obrací se na mě i na Chválovou s kvízovou otázkou. „Nemají na svačinu,“ odhaluje Honza Houška tajemství. Tedy na nějakou svačinu by nejspíš měly, ale Romky prý nesnesou pomyšlení na to, že by jejich dítě nemělo tak drahou svačinu jako spolužáci. Přece se nenechají pomluvit. Školu jsme přežily s chlebem a Lučinou, namítáme obě s Chválovou. K rozhřešení jsme nedošly.

Jak Romky přicházejí o sny

Z výzkumů vyplývá, že Romky po ukončení základní školy nepokračují ve studiu hlavně ze dvou důvodů: Buď nenajdou podporu od rodičů, kteří ocení spíše pomoc v domácnosti, nebo si najdou brzy partnera, se kterým otěhotní. Potvrzuje to i Honza, vysvětluje mi, že láska a sex se pro mladé Romky stane tím nejlepším a nejdůležitějším v jinak prázdném životě. Dokud nepřijdou následky. Jiná respondentka – nejmladší ze zkoumaného vzorku – si během základní školy našla přítele, studovat tedy nešla, nyní čeká dítě, proto ani nehledá pracovní uplatnění. U dalších dvou respondentek pak vidíme ještě jeden vzorec chování: sice střední školu/učiliště studovat započaly, ale z důvodu, že si našly partnera (jeden studium přímo neschvaloval), studia po pár letech zanechaly a byly v domácnosti, brzy otěhotněly a zůstaly doma s dětmi, uvádí studie Martiny Hynkové.

„Když jsme měla děcka v nízkoprahu, tak jsem se třeba ptala, čím by chtěly být. Ony říkaly: Já bych chtěla být zpěvačka, herečka, letuška a takové nereálné věci.  A ty holky už mají teď děti. Ani jedno dítě, se kterým jsem pracovala, si neudělalo žádnou školu. Když jo, tak to byli kluci. Na druhou stranu moje sestřenice mají rodinu a manžela, ale jsou vzdělané. Dvě moje sestřenice si teď dodělaly vysokou školu,“ uvádí Chválová vlastní zkušenost.

„Dříve měly ženy za úkol muže podporovat, protože on je živitel rodiny. Muž byl ten, ke kterému ženy vzhlížely. Myslím, že na tom není nic špatného, ale žena má taky svoje koníčky a zájmy, a když má už nějaké zkušenosti, ne každému muži tleská. Vždycky říkám, že je hrozně důležité, aby si romské ženy začaly plnit sny. Když chodí do školy, měly by mít sen něčím být. Často nastoupí na učňák, nedodělají to, protože už otěhotní, málokterá dosáhne vzdělání. Muži si chtějí ženu často takto uvázat,“ vykresluje politička romskou realitu. Prostě žiju s chlapem a starám se o to, aby byl spokojenej, a bez školy mi ani nic jinýho nezbývá. Přemýšlela jsem, že si udělám aspoň nějakej kurz, ale teď musím počkat, až malej bude větší, a uvidím časem, jak se mi do toho bude chtít, stojí ve výpovědi teprve 17leté respondentky. Sama Chválová tvrdí, že díky vzdělání dostala v životě druhou šanci.

Šanci už jste dostali

Podle Anny Chválové má česká společnost mnohem lepší vztah například k vietnamské menšině než k Romům. Lidé to prý vysvětlují tak, že Romové už šanci „začlenit se“ dostali mnohokrát. „Společnost nám vytýká, že do ní nic nedáváme, ale neuvědomuje si, že nás to neměl kdo naučit. Hodně Romů skončilo v koncentračním táboře,“ říká Chválová. Myslí si, že několikerým zpřetrháním kontinuity se vytratily pozitivní vzory. To samé si myslí Honza, když přemýšlí o ženské problematice. Popisuje, jak se mladé romské ženy ocitají v úplně stejném bludném kruhu jako jejich matky.

„Ale myslím, že Romové jsou vzdělaní, jen se o nich neví. Znám spoustu Romů, kteří jsou šikovnější než já, ale ty už společnost ani nebere úplně jako Romy,“ podotýká Chválová. Sama na své facebookové stránce pravidelně natáčí videorozhovory s výjimečnými Romy. Snaží se prý budovat jejich pozitivní obraz, ale také vzdělávat a informovat. „Ráda ukazuju, že Romové nejsou jen zátěž společnosti. Beru to tak, že Romům něco dlužím, tak chci vytahovat ty, co jsou dole,“ uzavírá.


Mgr. Anna Chválová (1977) pochází ze Sokolova, vystudovala sociální práci a andragogiku v Praze.  Je členkou Strany zelených, za kterou v roce 2017 kandidovala do Poslanecké sněmovny. V následujícím roce 2018 kandidovala v komunálních volbách na Praze 5 z pozice čtvrtého místa. V roce 2018 úzce spolupracovala s kandidátkou do senátu Ing. Evou Tylovou (Piráti). Nyní působí na Praze 4 jako referent pro národnostní menšiny a integraci cizinců. Věnuje se zejména sociální oblasti: dostupné bydlení, integrace cizinců, vzdělávání a spolupráce státní správy a NNO. Je aktivní členkou lidskoprávní sekce SZ a členkou platformy dostupného bydlení. Několik let se věnovala sociální oblasti jako koordinátorka integrace cizinců, prevence kriminality či jako vedoucí sociální služby nízkoprahového zařízení pro děti a mládež a Centra předškolní výchovy v NNO.





Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější