Železnice čeká na příležitost. Někdejší železniční stanice Meghri na trati vedoucí „Trumpovým“ koridorem. Koleje dnes neexistují, vše ostatní je opuštěné a vybydlené, čeká se na obnovu.

Železnice čeká na příležitost. Někdejší železniční stanice Meghri na trati vedoucí „Trumpovým“ koridorem. Koleje dnes neexistují, vše ostatní je opuštěné a vybydlené, čeká se na obnovu. Zdroj: Tomáš Vlach

Jako za železné opony. Hranici s Íránem hlídají stále ruští pohraničníci a od sovětských dob se vizuálně nezměnila, i když teď ji hlídají čidla a kamery.
Nová silnice se do míst budoucího „Trumpova koridoru“ zatím staví jen z vnitrozemí. Budují ji Íránci a pro Arménii jde o důležitou dopravní tepnu kvůli dovozu zboží.
Arménský venkov čeká na příležitost. Vesnice nabízejí úplně jiný obrázek než město, na snímku jezídská vesnice na západě země.
Nové propojení by mělo zlepšit i životní úroveň místních obyvatel, ti však většinou negativně akcentují skutečnost, že projekt přinese prospěch i Ázerbájdžánu, který vnímají jako nepřítele
Z Íránu se dováží kromě stavebních materiálů i palivo. Dopravní možnosti jsou ale komplikované, lze ho dopravovat jen v automobilových cisternách přes horské průsmyky.
7 Fotogalerie

Trumpova cesta naděje i nenávisti v Arménii: Má propojit Ázerbájdžán i Turecko a zvýšit vliv USA v regionu

Tomáš Vlach

Vklíněná mezi světem dvou kultur a překlenující dva znepřátelené světy má přinést do oblasti mír a prosperitu, přitom ještě generovat zisk. Taková je idea Trumpovy cesty pro mezinárodní mír a prosperitu (TRIPP) na jihu Arménie u hranic s Íránem. Celkem 42 kilometrů dlouhá silnice a železnice má propojit Ázerbájdžán i Turecko a zvýšit vliv USA v regionu na úkor Íránu. Na ambiciózní myšlenku i to, zda je životaschopná, jsme se jeli podívat přímo na místo.

Jedna z cest vede do hor, druhá, jen prašná, do údolí. Odbočujeme na ni a mapové aplikace ukazují autostrádu, která je však čistou polní cestou a nakonec se ztrácí úplně. Naštěstí jsou tu místní a směrují nás na násep někdejší železnice, kudy se dostáváme dál. Netušíme, že jsme při tom objeli jedno z kontrolních stanovišť pohraničníků.

Cesta je prašná, ale ucházející. Projíždíme kaskádou a pak železničním tunelem, v němž chybějí jen koleje. A pak na ně narážíme. Druhé stanoviště. Závora a tři ruští pohraničníci, kteří tu skoro 35 let po pádu Sovětského svazu stále hlídají hranici.

„Nemáte právo se tu nacházet. A navíc máme informaci, že jste cestou fotili,“ říká jeden z nich. Zkoumání pasů, volání do radiostanice, skoro jako kdyby vše hlásili až do Moskvy. „Vypouštěli jste nějaké drony? Co všechno jste sledovali?“ padají otázky. Připadáme si jako špióni, do tohoto stavu tu člověka umějí dostat. Vypadá to jako velká komplikace, nejvyšší z nich, nadporučík, mluví o předání arménské policii.

Nakonec se vše řeší vymazáním fotek pohraničních drátů z mobilu a návratem zpět. „Vidíme, že tu nebyl zlý úmysl,“ konstatuje velitel, jenž se předtím domluvil se svým velitelem. Nikdo nechce události zbytečně rozmazávat, možná proto, aby se nepřišlo na případná pochybení.

Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.

Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!

Články z jiných titulů