Proplazit se kouřem a zachránit člověka. Reportér Reflexu si vyzkoušel zásah u dobrovolných hasičů
Podobně jako snad každého malého chlapce i mě kdysi napadlo, že by mohlo být skvělé pracovat jako hasič. Z romantické klukovské představy jsem jako mnozí časem vyrostl, nicméně nadále mi tahle profese přijde něčím fascinující. Nezištné nasazení a obrovská dřina. To vše v prostředí, kde se bez výcviku a speciálního vybavení takřka nedá přežít. Teď mám možnost si tyto představy okusit v praxi, u dobrovolných hasičů v Drnovicích.
V centru malebné moravské obce, kousek za fotbalovým stadiónem, kde se kdysi kopala první liga, stojí v řadě obytných domů moderní hasičárna. Hned naproti je ta stará, jež dnes slouží jako připomínka toho, že tu dobrovolní hasiči pomáhají už od roku 1893. Dodnes je tu sbor dobrovolných hasičů, který udržuje tradice, pořádá kulturní akce a pečuje o hasičskou mládež, a k tomu jednotka sboru dobrovolných hasičů, jež vykonává samotné zásahy.
Ta drnovická patří do kategorie JPO III/2, což znamená, že vyjíždí i mimo katastr obce a musí být schopna zajistit dva na sobě nezávislé výjezdy. I proto mají hasiči k dispozici dvě cisternové automobilové stříkačky. V samotné jednotce je aktuálně kolem pětačtyřiceti aktivních členů. Počet zásahů se rok od roku liší – záleží na počasí i charakteru událostí. „Když je suchý rok, převládají požáry. Poslední dobou nás ale častěji trápí rozmary počasí,“ říká velitel Antonín Bastl. Drnovičtí dobrovolní hasiči zasahovali například po tornádu na Hodonínsku a Břeclavsku, kde strávili několik dní, nebo při loňských povodních v Krnově.
Výjezdy jsou často otázkou minut. Siréna nebo mobilní aplikace může hasiče zastihnout kdykoli – třeba v pracovní době. „Včera to bylo v půl jedenácté dopoledne. Vyjížděli jsme k požáru odpadu v Rostěnicích, sedm kilometrů odsud. Do šesti minut od vyhlášení poplachu vyjela první cisterna, dvě minuty po ní druhá,“ popisuje velitel.
V drnovické jednotce se daří udržet funkční systém výjezdů i přes to, že většina členů má své zaměstnání. „Máme tu kluky, kteří dělají na směny, několik z nás slouží u Hasičského záchranného sboru, takže někdy jsou doma, jindy v práci. Jiní jsou živnostníci nebo mají klasické ranní, odpolední a noční směny. Jen díky jejich obětavosti se nám to zatím daří poskládat,“ říká velitel Bastl. U drobných událostí, například menších požárů, vyjíždí jedna nebo dvě jednotky. „Vždycky jede i profesionální jednotka – bez ní se nevyjíždí. Jen u drobných událostí, třeba odstranění spadlého stromu nebo vosího hnízda, může jet samostatně místní jednotka, pokud je profesionální sbor daleko nebo už zasahuje jinde,“ doplňuje. Dobrovolní hasiči tu tedy neřeší jen banální úkoly, jak by se mohlo zdát, ale mohou se dostat po boku profesionálů i do situací, kdy jde do tuhého. A to si s nimi právě dnes vyzkouším.
Jako Jája a Pája
Vcházíme do šatny, která není nepodobná té hokejové. Akorát to tu tolik nesmrdí. Lavice jsou rozdělené jako kóje a každý hasič má svoje místo. Na háčcích, jež jsou odlity z kovu do tvaru malých hasičských seker, visí zásahové kabáty. „To vyrobil jeden kolega, chlapi si tu s tím umějí vyhrát,“ říká mi velitel Bastl. Na polici nahoře je přilba a na zemi před lavicí utváří zvláštní komínek připomínající sopku se dvěma krátery kalhoty shrnuté a nasazené na boty tak, že stačí jenom skočit dovnitř a přetáhnout si lacle přes ramena.
Když do nich lezu, připadám si trochu jako z večerníčku Jája a Pája. Boty se nezavazují, jen dotáhnou zipem. U kalhot se akorát seřídí kšandy a popruhy v pase, jinak se také zapínají jen na jeden zip. Stejně tak hasičský kabát. Všechno se obléká velice jednoduše a je to naprosto uzpůsobeno tomu, aby se hasiči zvládli rychle vypravit.
Pod přilbu ještě patří kukla. „To si pak musíte přesně nasadit, aby kukla a všechny části oděvu lícovaly. Než jdeme do akce, tak se kluci navzájem prohlídnou, jestli všechno sedí. U každého kroku je důležitá spolupráce. Jakmile vám třeba kukla odstává centimetr od masky a vy vejdete do místnosti, kde hoří a je tam třeba 600 stupňů, tak ten žár okamžitě pocítíte. Bude vás pálit přesně to odkryté místo,“ vysvětluje mi hasič Marek Kavečka, jenž mě provází oblékáním a dnes bude taky můj „buddy“. Hasiči totiž do akce nikdy nechodí sami, vždycky se navzájem hlídají a pomáhají si. Musí spolu mít neustálý vizuální nebo fyzický kontakt. O tom se nakonec za chvíli sám přesvědčím. Jak si všechno vysvětlujeme, plynule přeskakujeme do tykačky a ono to asi k věci patří, protože kde číhá adrenalin a nebezpečí, jdou formality přirozeně stranou.
Představa, že mi 600 stupňů pálí někde na tváři, je dost děsivá na to, abych se od Máry nechal pořádně prohlédnout. Mezitím si kontroluji výbavu, co mám u sebe. Na opasku mi visí dva páry rukavic. Jedny jsou jen takové obyčejné pracovní, ty bych použil třeba při odklízení popadaných stromů na silnici. Pak tu mám pořádné, bytelně zaizolované rukavice, které se nasadí, když se jde hasit. Jinak jsou tu různé úchytky a reflexní prvky. Kabát není tak těžký, jak bych čekal, uvnitř je vybavený nějakou speciální vrstvou, jež i docela chladí. Každý oblek se šije na míru a stojí pořádný balík. V tomhle drnovickým hasičům výrazně pomohl CSG Nadační fond, který jim nákup nových oděvů v rámci grantové výzvy financoval. Vůbec bez pomoci této nadace, a hlavně bez obecních peněz by to měli hasiči nesrovnatelně těžší. Provoz jednotky je nákladný. Jen mandatorní výdaje činí podle návrhu jejich rozpočtu na příští rok zhruba tři čtvrtě miliónu korun. Přesto drnovická jednotka zůstává skutečně dobrovolná – hasiči nedostávají za zásahy odměny. „Děláme to ve svém volném čase, protože nás to baví,“ říká velitel. „Některé obce už odměny vyplácejí, protože mají problém sehnat lidi, ale my se zatím držíme principu dobrovolnosti.“
Když mám oblek na sobě, jdu si sednout do auta. Chlapi mezitím začoudí prostory hasičárny umělým kouřem tak, abychom mohli nasimulovat skutečný požár domu. Dneska je to jenom cvičení, přesto se snažíme všechno udělat tak, jako by to bylo doopravdy. Sedím v hasičské tatře. Vzadu jsou čtyři místa pro zasahující hasiče, vepředu pak sedí velitel jednotky a samozřejmě řidič. Je to tu docela těsné. Všude jsou nějaké úchytky, přihrádky, držáky a vůbec všelijaké vychytávky. Přede mnou je takový malý hříbek s gumovým kloboukem, na ten se během přejezdu odkládá přilba, aby nikde neplandala. Jinde mají hasiči zásobu lahví s vodou na pití nebo tatranky na posilněnou.
Dýchací přístroj a kamera
„Tady si sedneš a vzadu v opěradle máš dýchací přístroj se vzduchem, ten si už musíš nasadit a upevnit, než dojedeme k zásahu,“ vysvětluje mi Marek. Zkouším si dát přes ramena popruhy jak od batohu, ale moc mi to nejde. Je to tu stísněné a přes hasičský kabát se těžko nasazují. „Tak a teď si zapni bederní pás a ty popruhy si přitáhni, co nejvíc to jde, nesmí ti to nikde plandat.“ Po několika minutách svízelné manipulace s vybavením se mi konečně podařilo přišpendlit sebe samého k sedačce hasičské tatry. Připadám si jako brouk na krovkách, co se snaží se vší silou překulit a furt mu to nejde. Je to tu skutečně celkem malé – a to tu sedím sám. Představa, že jsou tu se mnou další tři chlapi a pokoušejí se v časovém presu o totéž, je podle mě nereálná.
„No a teď ti ukážu termokameru,“ říká Marek a vytahuje něco, co vypadá jako akuvrtačka, akorát bez vrtáku. „To si připneš na opasek, tadyhle se to zapne a tady máš displej,“ vysvětluje mi. „To je, abych viděl, kde hoří?“ ptám se. „Ne ne, to ani tak ne. Když jdeme do baráku, kde je kouř, tak tam není vidět na krok, ale jsou tam třeba ještě lidi, které je potřeba vysvobodit. Za starých časů bychom šli jenom po hmatu, ale díky té kameře můžeme vidět jednak lidi, ale i obrysy všeho, co je kolem,“ říká Marek.
Když mi vysvětluje práci s kamerou, přichází další z hasičů a oznamuje nám, že máme prostory pro nácvik připravené. „Dobrá, tak jdeme na to. Teď si nasadíme masku. Pravou rukou sáhneš za sebe a tam je taková páka, ta se stlačí a dýchací přístroj se uvolní z opěradla.“ Šátrám za sebou a skutečně je tam nějaká páčka hned vedle ventilu od mého přístroje. „Tak a teď pustíme vzduch. Naplno otevřeš ventil a pak dáš dvě otočky zpět.“ Otáčím, ale maska ani přístroj nic nedělají. Na budíku, který mi visí přes levé rameno, vidím, kolik tlaku vzduchu zbývá v láhvi. „Teď se nadechneš, dáš si masku na obličej a tady ty kovové packy, to jsou kandaháry, těmi se upevní maska na přilbu.“ Zadržuji dech a snažím se nacvaknout kandaháry na přilbu, ale jak tam nevidím a mám k dispozici jenom jednu ruku, tak mi to moc nejde. S každou další činností si tu připadám jako čím dál tím větší nemehlo. „A teď zmáčkneš čudlík na přívodu masky a mělo by to jet.“ A skutečně. Maska je uchycena a zmáčknutím knoflíku se mi do ní pustí vzduch. S prvním nádechem se maska jaksi zvláštně přisaje a já můžu nerušeně dýchat. Pokaždé, když natáhnu vzduch, ozve se takový zvuk, jaký vyluzuje ten ošklivý padouch z šíleného Maxe.
Lezu z tatry a jdeme na to. Na rukou mám rukavice do požáru. Na opasku termokameru. Jeden z hasičů mi podává ještě hadici. Jistě, málem bych zapomněl, že jdeme hasit. Toho vybavení a různých postupů je tolik, že bych skoro vynechal to nejdůležitější. Prostory hasičské zbrojnice jsou už dokonale zakouřeny. Za okny se líně přelévá dým barvy a hustoty plnotučného mléka. Ještě dostanu další masku. Tu si taky připnu na opasek a budu ji nasazovat naší „oběti“.
„Tak jo, tak jdem na to?“ říkám Márovi a pomalu každé moje slovo pronásleduje zasyčení masky. „Jo, ale ještě moment, je dobré si trochu kontrolovat dech, já vím, člověk je ve stresu, ale ať si to celé nevydýcháš hned, celkem tam máš jen na nějakých dvacet minut.“ No jasně, to dá rozum, dýchám jako zběsilý, ale nějak na mě padá stres a adrenalin. Už bych vlítnul do dveří, ale ještě něco. „No a půjdeme samozřejmě po čtyřech, tam sice teď není oheň, ale při normálním zásahu může být hodně velký žár, a čím výš, tím je žár silnější. Proto se držíme co nejvíc při zemi, tam je taky nejméně kouře. Ono stejně, kdybys tam vlítnul normálně vestoje, tak tě ten žár srazí k zemi,“ vysvětluje mi Marek a já si klekám.
Chrobák v akci
Na zádech dýchací přístroj, v levé ruce termokameru, v pravé hadici. Ještě mi někde plandá druhá maska. Neleze se mi zrovna lehce. V obleku už začíná být vedro – a to tu vůbec nic nehoří. Vtom mě někdo chytí za nohu. Otočím se a tam je Marek. „Musíme spolu mít neustále kontakt, budu se tě pořád držet, abychom se v kouři neztratili, půjdeme zleva a obejdeme celou místnost. Pokaždé se musí jít vždycky zleva,“ říká mi Marek poslední instrukce.
Připadám si jako chrobák. Vůbec se nemůžu hnout. Tlačí mě kolena a v každé ruce mám nějaký bazmek. Ale dobře že tu kameru mám, protože si vidím sotva po loket. Snažím se dívat do displeje, kde se jemně rýsují obrysy nábytku a profil místnosti. Pomalu se plazím kupředu, ohledávám terén a dívám se, kde je naše oběť. Celé je to velice namáhavé a působí to takřka nekonečně. Pořád zapomínám tahat tu hadici. První místnost je, zdá se, prázdná, plazíme se do druhé, Marek pořád věrně přichycen na můj levý kotník. Už ani nepřemýšlím nad tím, že si mám hlídat dech, nebo kam to vlastně lezu. Jen zraky hypnotizuji kameru a hledám alespoň malé světýlko, aspoň záblesk nějakého bodu, který by mi signalizoval, že tu mezi skříněmi a ostrými rohy, na které každou chvíli narazím, leží živý člověk.
Tu najednou se v kameře cosi zoranžoví. Vypadá to jako bota. Dívám se do kamery a tam už je celkem zřetelně vidět lidská noha. Ale jak lezu kupředu, svým zrakem před sebou nic nevidím. Noha v kameře se zvětšuje, ale přede mnou pořád nic. Nakonec si přítomnost člověka před sebou ověřím až tím, kdy na něho nevědomky sáhnu. Vítězoslavně křičím do masky: „Mám ho!“
Nestačí ale jen najít, je potřeba i zachránit. Oběť nám hraje jeden z hasičů a hraje ji tak přesvědčivě, že je zcela nehybný. Snažím se mu na hlavu navléct záchrannou masku. Hadice se mi plete pod rukama, kameru mám svěšenou na opasku, a jak se plazím kolem oběti, překáží mi v pohybu. Teď už jedu jenom po hmatu. Akorát jak vířím kouř, občas na mě prokoukne obličej našeho figuranta. Vypadá, jako by spal, a já se mu na hlavu snažím navléct masku. I když je to jenom jako, jsem docela ve stresu a možná ho chudáka trochu pomuchlám. Když je maska nasazena, musí se zapojit do mého dýchacího přístroje. Je na to taková přípojka, kam se jen silou zasune kovový konektor masky. Ale nejde mi napojit. Naštěstí je tu se mnou Marek, jenž, jakmile vidí, že se trápím, hned mi pomáhá.
Teď je načase oběť vytáhnout ven. Není to žádný skrček a bezvládnost umí předstírat dokonale. Pořád po čtyřech, hadici v jedné ruce, pod sebou přivázanou kameru, se ho snažíme otočit a vzít v podpaží. Já na jedné straně, Marek na druhé ho centimetr po centimetru táhneme ven ze zakouřené místnosti.
Už jsme na světle, na dvorku hasičské zbrojnice. Snažím se sundat si masku a normálně se nadechnout. Celé to netrvalo ani deset minut, ale jsem ztahaný a zpocený jako po celém dni. A to tam ani nebyl žádný žár. Chlapi mi ukazují ventil mé tlakové láhve se vzduchem. Dělá se na něm jinovatka. Ještě aby ne, rychlou změnou tlaku došlo na ventilu i ke změně teploty. Dýchal jsem tak vehementně, že jsem vypotřeboval skoro celou zásobu vzduchu. Náš figurant je živý a zdravý, byť jsme ho cestou trochu potloukli, příliš si nestěžuje. I když to bylo jenom jako, jímá mě zvláštní euforie.
Hasičské dědictví
Dobrovolné hasičství v Drnovicích je často rodinnou záležitostí. Mnoho členů na tuto činnost navazuje po svých rodičích nebo prarodičích. „Je to různé – někdy to děti převezmou po rodičích, jindy se přidají úplně samy. Já sám mám bratrance v jednotce, další z kluků tu má synovce. Často se to předává z generace na generaci,“ říká velitel Bastl, když si po úspěšném zásahu povídáme. „Těch, kteří se k nám přidali až v dospělosti, je minimum. A i ti, kteří přišli zvenku, často brzy zjistí, že je to časově i fyzicky náročné, a pokud k tomu nemají vztah, nevydrží,“ dodává. A já se jim upřímně moc nedivím. Má to svoje kouzlo, ale je to šíleně náročné. Zodpovědnost a euforie, jež se dostaví, když přijde na věc, ledacos z toho vyrovnají, ale rozhodně ne všechno. Asi to musíte mít prostě v sobě.
