Ústav. A co dál? V Česku je řada zařízení je na hraně kapacit. Jak pomůže „problémovým“ dětem chystaná novela?
Nemohou být ve vlastní rodině, pěstouni se pro ně nenašli, mají problémy s chováním, někteří i se zákonem. Navzdory snahám o rozvoj náhradní rodinné péče jsou stále tisíce dětí, pro něž stát nemá jinou možnost než dětský domov či výchovný ústav. Kapacity těchto zařízení jsou téměř plné, roste i agresivita. O proměně ústavní a ochranné výchovy se mluví roky, pomoct má chystaná novela. Podle odborníků ale sama nestačí. Proč část dětí z ústavů končí i ve vězení a jak to změnit?
Mamka brala drogy, kradla, mlátila nás. Neměli jsme třeba dva dny co jíst, byli jsme zavření v bytě a nevěděli, kde máma je. Prostě nás zamkla a šla pařit. Bylo to složité, bratr musel posílat kamarády a tahat jídlo přes okno. Byli jsme věčně někde na azylu, do školy jsme chodili špinaví,“ vzpomíná pětadvacetiletý Nick Kunz. V ústavní výchově byl od deseti let.
Nick
Že děti nejsou v dobrém stavu, si všimli ve škole, OSPOD (Orgán sociálně-právní ochrany dětí) je tak poslal do diagnostického ústavu. Nickova bratra si vzala babička, on se sestrou šli do dětského domova. Matka za dětmi nechodila.
„Necítil jsem emoce a žádnou lásku, cítil jsem se nepochopený. Nebral jsem drogy, nekradl jsem, ale měl jsem v sobě agresi. Když jsem třeba přišel pozdě ze školy a vychovatel na mě řval, říkal jsem si, proč na mě řve cizí člověk? Proč mám poslouchat, co si vzít k jídlu a jestli můžu do ledničky? Takže jsem si nenechal od nikoho nic líbit. Byl jsem arogantní. Průšvihů jsem měl spoustu, pořád jsem se rval. Ale nebylo to tak, že bych někomu chtěl úmyslně ublížit,“ popisuje Nick.
V domově byl podle svých slov brán jako problémový, měl ale i „tety“, u kterých našel pochopení a dodnes s nimi je v kontaktu. Jeho snem bylo vidět New York, a tak se sám učil anglicky. Hrozili mu prý „pasťákem“, ale nakonec se tam nedostal. I díky setkání s otcem a pomoci od projektu Správný start Jonáše Motyčky. Získal motivaci, jak se změnit. „Já otce neznal 14 let a potom mě poprvé navštívil. Měl jsem radost, že aspoň jeden z rodičů má zájem. S Jonášem jsem pak dělal bojové sporty. Bavilo mě to. Já jsem miloval sport, box a kickbox. Byl jeden z mála, který mě chápal. Nedával žádné zákazy, těch mají ty děti dost. Získal jsem pocit, že nejsem tak sám. Táta byl na mě pyšnej, že jsem sportoval, a já byl šťastnej a měl jsem se na co těšit. Třeba jsem věděl, že jedu za tátou domů, nebo jsme jeli k moři. Říkal jsem si, že to zvládnu v děcáku a potom pojedu k tátovi,“ říká Nick.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
