Američan žijící v Praze o své třetí cestě na Ukrajinu: Na výběr je toho čím dál míň aneb Jak vidí Ukrajinci svou budoucnost
Ve Lvově nemůžete válce uniknout, přestože je od fronty daleko a bomby sem zaletí jen zřídka. Ale já jí uniknout chci. Začnu proto mladým párem na náměstí Krále Danyla. On jí něco usilovně vysvětluje, ona pochybuje, on ji objímá a ona se k němu dlouho tiskne. On možná míří na frontu – ale válka neválka, proč se mladé páry tak dlouze objímají? Je to nějaká zkouška na věčnost, která jim dává naději, nebo sbírají odvahu čelit právě objevovaným nevyhnutelnostem? Ať tak nebo tak, je v tom kus klamu i krásy, i když na Ukrajině to může být jen zažité gesto: věk pro odvod do armády tu nakonec snížili na 25, ale usilují o možnost rekrutovat 18-24leté a s pomocí velkých odměn jim slibují budoucnost. Staří klamou vždycky víc než mladí. Co naplat, jsme zpět u utrhaných končetin a mladých životů odstřelených na věčnost, zatímco Zelenskyj naléhá, Trump nabubřele vykřikuje a Putin tiše dělá všechno ostatní.
Moje třetí návštěva Ukrajiny na konci dubna nočním vlakem, nacpaným ukrajinskými ženami a dětmi, začala dost skličujícím dojmem. Ve spacím voze jsem měl jen jednu spolucestující. Jako v letadle, ale ještě rozpačitěji, jsme spolu začali mluvit až hodinu před polským Přemyšlem. Utekla z Charkova, když v únoru 2022 Rusko zaútočilo, a od té doby žila v Praze. Nic neřekla, když jsem se smíchem prohlásil, že o Putinově kamarádovi Trumpovi raději mluvit nebudeme. Ale když jsem se nějak zmínil o bývalém Sovětském svazu, hned ožila.
„Přála bych si, aby se vrátil,“ prohlásila. Musel jsem ji požádat, aby to zopakovala. „Ano, tehdy byl život lepší,“ tvrdila tahle čtyřicátnice. Že byl lepší, slyšela od svých rodičů.
„Ale – snad ne jako za Stalina?“ zeptal jsem se.
„Ukrajina teď nějakého Stalina potřebuje,“ odpověděla. Mluvila úplně jinak než Serhij Žadan, ukrajinská rocková hvězda a básník, který právě bojuje na frontě a Rusové na něj kvůli jeho popularitě vypsali odměnu. Vloni na podzim jsem Žadana sledoval přes video link z východní Ukrajiny na lvovském knižním veletrhu. Účastníci diskuse rozebírali nový ukrajinský význam starého sovětského ideálu „kolektivního jednání“, ale on chtěl oslavovat jednání individuální. „Svou osobní zkušenost často přenášíme do jakési kolektivní podoby,“ tvrdil. „Například v roce 1933 tady na východě každá rodina někoho ztratila (genocidní sovětský hladomor) a ve 40. letech přišla o majetek. Takže mluvíme o statisících osobních příběhů.“
Hrdina mé spolucestující Stalin dohlížel na smrt vyhladověním 3,5 až 5 milionů Ukrajinců (hladomor použitý jako zbraň), ale ona spíš chtěla vysvětlit Zelenského krutost a zkaženost. Zelenskyj teď nabírá do armády osmnáctileté děti, řekla, ale jeho děti a děti jeho kumpánů se vojenské službě vyhýbají. Možná si myslela, že sedí ve vlaku na Ukrajinu s jedním z těch Američanů, kteří jsou úplně mimo realitu. Byl jsem si dost jistý, že v dubnu 2024 se skutečně odvodový věk snížil, ale z 27 na 25 let.
„Ne, verbuje osmnáctileté,“ trvala na svém. „Můj syn je v nebezpečí. Je to ještě dítě!“ Bylo mu 20, takže v nebezpečí být mohl, kdyby porušil ukrajinské stanné právo, které říká, že muži ve věku 18 až 60 let nesmějí opustit zemi. A mimochodem, Zelenského děti jsou dvacetiletá dcera Oleksandra a dvanáctiletý syn Kyrylo.
„Takže vy máte problém se Zelenským?“ zeptal jsem se.
„S celou tou jeho svitou,“ vysvětlovala. „Nikdy se na Ukrajinu nevrátím.“
Další den jsem se setkal s docentkou Olesyou Tatarovskou, která učí angličtinu na Lvovské národní univerzitě Ivana Franka, abych si tam naplánoval přednášky. Sešli jsme se ve Veronice, útulné kavárně, jejíž místnosti i vnější vzhled připomínají starý Lemberg, tehdy noblesní, ospalou výspu habsburské říše. Tentokrát jsem nepřednášel o žurnalistice, ale o Shakespearovi (obojí učím na Anglo-americké vysoké škole v Praze). Obávala se trýznivého „mírového procesu“ a zmínila se o dalším prezidentovi, kterému nevěří.
„Mnoho lidí se tady nechalo ošálit prezidentem Trumpem,“ vysvětlovala. „Zelenskyj si zahrává s ohněm a neuvědomuje si to. Trump je žralok.“
Podaří se Zelenskému získat nějaký ústupek z celého balíku dárků, které Trump podle všeho nabídl Putinovi? „Doufáme, že přece jen něco dostaneme,“ odpověděla. Mluvili jsme o tom, co by to mohlo být, přinejmenším co by Ukrajina nemusela dovolit – právní uznání anexe Krymu; ruský nárok na zbývající části Doněcké, Luhanské, Záporožské a Chersonské oblasti, které prozatím okupované nejsou, i kdyby Ukrajina připustila faktické uznání okupovaných částí; nemusela by se vzdát naděje na členství v EU, i kdyby musela opustit vyhlídky na NATO; a mohla by získat i nějakou vojenskou pomoc, když už ne skutečné bezpečnostní záruky od Ameriky. Na výběr je toho čím dál míň.
„Jinak tuhle válku prohrajeme,“ prohlásila. „Každý profituje, jen Ukrajina ne. Ztrácíme území, ztrácíme lidi, ztrácíme zdroje. Jsem z toho –“ zarazila se. Tiše jsme si sedli na jarním sluníčku na slavném Ševčenkově bulváru s honosnými budovami a italskými designovými obchody. „Už nikdy svou zemi neuvidím takovou, jaká byla,“ uzavřela Tatarovska.
V Plavu, baru s galerií a společenským centrem, kde se plno studentů nalévá levným vínem a hltá syté, i když ne zrovna zdravé jídlo, nebyla nálada o moc optimističtější, zato rezolutnější. Barmanka Dyana měla právě pauzu, a tak jsem se jí zeptal na ruské oznámení o příměří na Den vítězství.
„Já nevěřím ničemu, co Putin říká,“ odpověděla. Stejně málo věřila i Trumpovu mírovému plánu. Najednou se k nám někdo přitočil.
„Vím, že vás to překvapí,“ řekl Markian, influencer, který má svůj kanál na YouTube. „Myslím, že je to dobrá věc,“ ohodnotil Trumpův plán. „Zelenskyj je zloduch. Mnoho ukrajinských hrdinů zemřelo. Byli to naši nejlepší lidé,“ pokračoval. „Mohli dát Ukrajinu zase do pořádku.“ Podle něj by dohoda s hranicemi zmrazenými na linii území dobytého Ruskem mohla Ukrajincům poskytnout čas na obnovu. „Myslím si, že Ukrajina musí počkat nějakých 10, 20 let. Pak se z ní může stát supervelmoc.“
Z Markiana mluvila osobní zášť: před dvěma lety získal stipendium na polské univerzitě, 1 000 euro měsíčně plus 100 euro měsíčně na kolej. Ale ukrajinská hraniční stráž ho zastavila. „V tu chvíli jsem pochopil, že jsem Ukrajině úplně jedno.“
Mykola, další barman, měl trochu odlišný pohled. Loni na podzim mi tu ukazoval fotografie zakladatele Plavu Dmytra Pašuka, kterému se podařilo založit několik komunitních organizací, než ho v roce 2023 ve věku 27 let zabili na východní frontě. Mykola teď vypadal starší. Stejně jako jeho kamarádi doufal, že když se Trump stane prezidentem, válka rychle skončí. „Ale mírový plán žádný plán není nebo přinejmenším nemá šanci fungovat.”
Těžko se přiznává, že Ukrajina nemůže okupovaná území osvobodit, pokračoval. „Ale musíme se bránit, protože Rusko přináší jen zlo. Když se vzdáme Krymu a NATO, bude to pro Rusko vítězství, protože to je přesně to, co chtějí. Kdyby nám dohoda o nerostech přinesla stabilizaci fronty a zachránila ukrajinské životy, bylo by to skvělé. Existuje velké riziko, že Trump hodnotu nerostů nadsadil, ale i kdyby, je lepší platit penězi než lidskými životy.“ Pak si zase protiřečil. „Možná bychom se neměli tolik upínat na Američany, ale myslet na to, jak vést válku bez nich. V zimě 2023, když byla americká pomoc zmrazená, jsme celou frontu drželi pomocí FPV dronů.“
Při zmínce o frontě zvážněl. „Dřív jsem vášnivě sledoval zprávy, ale teď už tolik ne, moje duševní zdraví se zhoršilo,“ přiznal. Vinu přičítá „světovému zpravodajství a zprávám od přátel, kteří jsou na frontě.“ Mykolovi je 23.
Andrew Giarelli je odborný asistent oboru žurnalistika a literatura na Anglo-American University v Praze. Jeho nová kniha se jmenuje The Lands Between: A Central European Journey (danzig & unfried).
