Nákladní legenda: Čím byla Tatra 815 tak úspěšná a proč se stala symbolem?

Když Petr Gilar konečně ubral plyn, moje srdce a mozek se zase vrátily na svá původní místa. Vedoucí zkušebny, testovací řidič a několikanásobný účastník slavné Rallye Dakar mi v terénní části polygonu společnosti Tatra Truck v Kopřivnici předváděl, jak to asi může vypadat s tímto nákladním autem při závodech. Byl jsem chvilku jeho spolujezdcem ve vojenském voze Tatra Force, který je následníkem legendární T 815.

Bylo zataženo, mžilo a začalo to nenápadně. „Dnes to klouže, tak vám některé věci jen ukážu, přiblížíme se k nim, abyste si je prohlédl. Jste host, nemůžu s vámi riskovat,“ říkal Petr Gilar, když jsme se dostali do vyvýšené části polygonu. „Kousek odsud najedeme do kopce, ne až na vrchol, a uvidíte, jak se chová auto na vozovce se stoupáním 65 procent. Pojedu opatrně, jak říkám, klouže to, ale ať vidíte, co všechno to auto dokáže,“ vysvětloval mi vedoucí zkušebny vozidel v Tatra Trucku. Před námi se najednou zjevil krátký, ale extrémně strmý kopec. Jeho povrch byl z kostek. A opravdu to klouzalo. Jak něco takového zdolá auto, to moc nechápu, protože já bych kopeček nevyšel ani po svých. Je to stěna, jež se vám se vší urputností postaví do cesty.

„No a teď vám předvedu, jak to může vypadat na rallye,“ vysvětluje Gilar, usměje se a šlápne na plyn. Těžké auto se začne chovat, jako když někoho štípne vosa. Poskočí vpřed. Cítíte jeho ohromnou sílu. Tatra najednou letí mezi stromy a napíná své svaly. Kameny a další nerovnosti na nezpevněné cestě vůz pořádně rozhýbají, občas prudce nadskočí. Jsem pevně připoutaný, ale vím, že jsem jen hříčkou té automobilové bestie a pana Gilara. Je to hodně zvláštní pocit. Dělám takové ty reflexní pohyby – snažím se něčeho v kabině pevně chytit. Ale síla, která na mě působí, je větší. Původně jsem si myslel, že z kabiny pořídím exkluzívní videa, ale fakt to nešlo. Mobil jsem sice v ruce měl, ale byly by z toho jen trhané záběry a mé vzdechy. Autem to smýká, nestíhám sledovat, kudy vlastně jedeme. Mám chvilinku pocit, že někam letíme a že to nepůjde zastavit. Petr Gilar má ale situaci pevně pod kontrolou. „Tak to byla jen malá ukázka, ve skutečnosti se jezdí na závodech daleko rychleji,“ říká, když zpomalí. A to jsme neseděli v závodní tatře, ale ve standardním vojenském valníku. Ještě při zpáteční cestě do Prahy jsem po několika hodinách přemýšlel, co bych vlastně na závodě zažil, když tohle bylo na půl plynu…