Peklo velkochovů. Co nemáte vidět a vědět o původu většiny živočišných potravin.

Peklo velkochovů. Co nemáte vidět a vědět o původu většiny živočišných potravin. Zdroj: Lukáš Vincour

Peklo velkochovů. Co nemáte vidět a vědět o původu většiny živočišných potravin.
Peklo velkochovů. Co nemáte vidět a vědět o původu většiny živočišných potravin.
Peklo velkochovů. Co nemáte vidět a vědět o původu většiny živočišných potravin.
Peklo velkochovů. Co nemáte vidět a vědět o původu většiny živočišných potravin.
Peklo velkochovů. Co nemáte vidět a vědět o původu většiny živočišných potravin.
87
Fotogalerie

Peklo velkochovů. Co nemáte vidět a vědět o původu většiny živočišných potravin.

Většina potravin živočišného původu v našich obchodech od masa přes sýry a mléko po vajíčka pochází od zvířat ve velkochovech neboli z průmyslových chovů. Pro ty je typická maximální koncentrace zvířat na minimálním prostoru a co největší “výtěžnost” každého jednoho tvora, který je označován jako hospodářské zvíře.

Co by u domácích mazlíčků bylo považováno za zvrácené a trestné týrání, je v mnoha těchto chovech běžnou rutinou a normou. Přesvědčili jsme se o tom sami, když jsme se s fotografem na cestu po těch tuzemských vydali.

Kromě jedné “statečné” drůbežárny na jihu Moravy, kde nás vedoucí provedl a na všechno nám odpověděl, nás nikdo nikam oficiálně nechtěl pustit. Záminkou byly přísné hygienické a bezpečnostní podmínky, což však byla jen výmluva, a potvrdili nám to i na Státní veterinární správě. Živočišný průmysl je jedno z nejvíc protekcionistických prostředí u nás. Zkrátka do velkochovů se lidé zvenčí, natožpak novináři nepouštějí. Není to hezký pohled a nikdo to nemá vidět – jen by se odradili zákazníci. Protože nic z toho, co tam vidíte, ani v nejmenším neodpovídá klamavým reklamám plným šťastných a spokojených zvířat, jež nadšeně dávají mléko či se nechávají pomlít do párků.

A právě proto je třeba tam jít a dívat se. Přesně to jsme udělali. Vydali jsme se tam, i když oficiálně jsme nebyli vítáni. Jeli jsme po Česku, a kde jsme si všimli průmyslového chovu, zastavili jsme. Vybírala za nás náhoda. Všude byla vrata dokořán a na vrátnici nikdo. Když jsme pak mezi stovkami zvířat narazili na stájníka, technika, dojičku, řekli, že si klidně můžeme prohlédnout a vyfotit, co chceme. Ani před námi nepřestali zvířata bezdůvodně bít, nesnažili se nám ukázat to lepší (pokud vůbec nějaké ‘lepší’ existuje). Bylo jim to jedno. Smáli se, když do zvířat kopali a nadávali jim. Proč by kvůli novinářům měli předstírat, že zvířata jsou pro ně něco víc než otravná věc? Kravíny, prasečáky… jedno jako druhé, jako desáté. Těžko připustit, že jsme zkrátka jen měli smůlu a jinde je situace v chovech s vysokou koncentrací zvířat výrazně lepší.