nahoru

Cesta autem do Řecka v čase tvrdého lockdownu: Prázdné dálnice a vylidněná města

Adéla Knapová 12. listopadu 2020 • 18:00
Cesta autem do Řecka v čase tvrdého lockdownu: Prázdné dálnice a vylidněná města
foto: Adéla Knapová

Vydat se v listopadu v době tvrdého lockdownu z Česka do zahraničí, ideálně tam, kde je menší procento nakažených, napadlo mnoho našinců. Někteří odletěli, jiní zvolili spolehlivější cestu vlastním automobilem – lety se v časech koronavirové pandemie nepříjemně často ruší, ve voze je člověk víc pánem svého času, a tedy i možnosti návratu.

Já jsem se vydala do Řecka, kde je nutné prokázat se negativním testem na covid-19 ať jedete nebo letíte.

Negativní test na nový koronavirus po nás ale vzhledem k tuzemské situaci požaduje čím dál víc zemí. A i pro případ, že snad jedete nebo projíždíte státem, kde to oficiálně není vyžadováno, je potvrzení, že jste negativní, jakousi vaší vnitřní zklidňující pojistkou proti případným obstrukcím a snad hrozící (většinou jen papírově) karanténou. Navíc vám to doporučí většina úředníků z ambasád, jimž snad předem zavoláte a poradíte se s nimi, pro jistotu. Oficiální podmínky i jen pro tranzit tou kterou zemí je dobré si ověřit ideálně v den odjezdu. I když se reálně až zase tak často nemění, nikdy nevíte. Důležité je nenechat se jimi odradit. Protože jsou to často jen složitě popsaná obecná doporučení, jež mají zřejmě za cíl odradit alespoň část dobrodruhů a bohémů, kteří hodlají obecné světové panice navzdory dál užívat stále ještě nebývalé svobody pohybu (minimálně v rámci evropského kontinentu). Když se do pravidel a podmínek pro vstup do daných zemí začtete pozorně, zjistíte povětšinou, že vás nijak zásadně (minimálně v tranzitu) neomezují.

Nebojte se cestovat

Cestování se nyní zdá být složité a riskantní. Realita, již jsem minulý týden vyzkoušela na vlastní kůži, je ale stejná, jako byla v srpnu a září. Není důvod se bát cestovat. Projdete jako nůž změklým máslem, bez komplikací, kontrol, zdržování.

Nikoho můj negativní test nezajímal. Nikoho jsem nezajímala ani já. Celou cestu přes Slovensko, Maďarsko, Srbsko a Bulharsko se nikdo neptal, kam jedu, odkud, proč a zda mám test.

Dálnice byly unikátně prázdné, na hranicích uvnitř schengenského prostoru nikdo nestál a poprvé za víc než deset let, co jezdím do Řecka, mne dokonce maďarští celníci nežádali, abych otevřela kufr svého vozu – jen mávli, ať jedu a bylo to. Každý, kdo přes Maďarsko jezdí, ví, že to je rovno zázraku. Maďaři jsou pověstní tím, že z principu vytvářejí na hranicích (je jedno zda do Schengenu vjíždíte nebo ho opouštíte) několikahodinové kolony a dávají cestovatelům s gustem znát, kdo tady rozhoduje o cestě dál.

Můj čistý čas jízdy od domu k domu z ČR do Řecka byl jedním z vůbec nejkratších, na žádných hranicích ani mýtnicích jsem nestála ani pět minut. Nikdo nechtěl vidět nic jiného než můj občanský průkaz, dokonce jsem ani nemusela mít ústenku. Tu bylo třeba nasadit jen na čerpacích stanicích nebo v restauracích, dokud si člověk nekoupil něco k jídlu.

Zvýšený počet policejních vozů nebyl po trase nikde, tudíž ani žádná namátková kontrola. Kdyby nebyl tak nezvykle slabý provoz a uzavřené restaurace, nešlo by poznat, že je svět ochromen virem a obavami.

Rychlotest a kód

Jedinými hranicemi, kde po mně chtěli něco jiného (pokud vůbec) než občanku, byly ty řecké. Tam bylo třeba ukázat kód, jenž vám v den vašeho plánovaného příjezdu do země pošle řecká vláda. Před cestou musíte vyplnit na jejich stránkách jednoduchý formulář, kdy a kam v Řecku jedete, na jeho základě kód automaticky obdržíte.

I když Řecko požaduje negativní test již od srpna, stejně jako v létě nikoho nezajímal, ani když jsem ho vytáhla a ukazovala. Mávli rukou, ať si ho nechám. Řekové totiž přímo na hranicích testují z každého vozu jednoho člověka výtěrem z úst. Za minutu je vše hotovo, není to vůbec nepříjemné, pak už vám jen zamávají s tím, že kdybyste náhodou byl/a pozitivní, přijde vám SMS zpráva a vy byste měli zůstat v místě svého pobytu v karanténě.

Ani na řeckých hranicích nebyla fronta, naopak tam byl můj vůz  v danou chvíli jediný osobní (kilometrové štrůdly kamionů zůstávají na všech hraničních přejezdech stejné jako v dobách před koronou). Kdybych si nemusela zajíždět přes Bulharsko, což je další řecká nelogická koronavirová libůstka, že do země lze autem přijet jediným přechodem přes Bulharsko, ovšem ze země můžete vycestovat i hlavním dálničním přechodem se Severní Makedonií), měla bych pravděpodobně čas dojezdu méně než čtrnáct hodin, což na patnáctisetkilometrovou štreku není vůbec špatné.

Vylidněné Řecko

Během mého pobytu v oblasti Chalkidiki a Střední Makedonie, byl v celém Řecku zaveden takzvaný tvrdý lockdown. Důvodem byla situace ve velkých městech, primárně Athénách a Soluni. U nás na venkově dosud nebyl v okruhu dvaceti kilometrů ani jeden pozitivní člověk. Řecká vláda však k lockdownu přistoupila proto, aby zabránila cestování mezi kraji a venkovem a městy. Každý, kdo vyjel s vozem mimo svou obec, musel mít vystaveno úředně orazítkované potvrzení, že buď jezdí do práce, nebo že třeba jede ten den sklízet olivy – v období od října do ledna je zde sezóna sklizně oliv a lisování oleje.

K mému velkému překvapení jindy neposlušní a z podstaty anarchističtí Řekové se bez jediného slova ukázněně podvolili, byť samozřejmě reptali nad nelogičností. Městečka a vsi zely ještě větší prázdnotou než obvykle (živo je zde povětšinou jen v letní sezóně). Všechny obchody vyjma supermarketů a pekáren byly zavřené. Občas postávaly hloučky místních s cigaretami a kávami v rukách na ulici. Pravda, u nás na venkově a v mé vsi měli všichni ústenky zastrčené v kapse a nasadili si je jen, když vstupovali do pekárny (nic jiného u nás otevřeno nebylo). Ale už to, že je měli, byla velká změna proti létu. To člověk potkával s ústenkami v pohotovosti jen pár zbloudilých turistů.

To, jak moc lockdown umrtvil Řecko, bylo možno zažít ale až ve velkém městě. Procházet centrem Soluně bylo mnohem děsivější, než když jsem letos v březnu úplně sama poprvé životě kráčela přes Karlův most a Staroměstské náměstí. Řekové žijí venku na ulicích a náměstích celý rok a téměř nonstop. V Soluni touto dobou sedávají davy místních v zahrádkách kaváren pod teplomety a místo ledového frappé popíjejí horkou čokoládu nebo kapučíno. Najednou nic. Nikde nikdo. Jen pár desítek ukázněných zaústenkovaných Řeků procházejících se po nábřeží.

Zavřené obchody vyjma potravin, lékáren a kaváren, jež vydávaly jídlo a kávu s sebou. Ta tam je neustávající kakofonie troubení a křiku. Obnažená, umrtvená Soluň bez davů hlasitých, gestikulujících lidí, bez kolon automobilů, kličkujících skútrů a prudce brzdících přeplněných autobusů. Na dohled žádné plachetnice nebo jachty, čluny, na odbavení a vykládku čekající tankery.

Policie nejen na trhu

Lockdown začal v Řecku platit v sobotu. Každý pátek je v našem spádovém městečku trh, kam místní zemědělci vozí své výpěstky (přidávají se k nim obchodníci s kdečím). Byl to tedy poslední trh na kdoví jak dlouho, říkali jsme si všichni navzájem, a hned poté, co jsme se s trhovci a farmáři, s nimiž se za ta léta dobře známe, olíbali na přivítanou, objali jsme se rovnou i na rozloučenou.

Trh byl asi desetinový oproti normálu a ke všemu jsem na něm poprvé viděla policisty. Neměli ale moc práce kromě usrkávání kávy.  Mezi stoly s ovocem a zeleninou jsme měli povětšinou ústenky nasazené, jen když jsme ochutnávali citrusy (začala jejich sezóna) nebo popíjeli místní pálenku (bylo třeba ten lockdown zapít, v Řecku je mírná tolerance alkoholu za volantem), osvobodili jsme tváře.

Přítomnost policie na trhu byla předzvěstí, že od soboty se lockdown opravdu začne kontrolovat. A taky ano. I u nás v kopcích, kam lze vyjet jen čtyřkolkou, měli všichni farmáři na svých traktorech a pickupech přilepená orazítkovaná lejstra, která jim umožňovala sklízet olivy.

Na sedmikilometrovém úseku silnice od mého domu k penzionu kamarádky jsem dokonce minula policejní hlídku. Poprvé za všechny roky zavítala policie i k nám, do oblasti nulové kriminality (neb velké bídy a samot roztroušených podél pobřeží a v kopcích mezi olivovými háji).

Když jsem o pár dnů později odjížděla směr Česko, dokonce mne policejní kontrola zastavila, aby mě preventivně poučila, že vyjma cesty zpět do své rodné země nemůžu nikam bez povolení jet a že za nedodržení povinnosti mít nasazenou ústenku venku nebo dokonce i v autě, pokud v něm nejsem sama (uznali, že můj pes se jako covidem ohrožená bytost nepočítá) bych mohla dostat pokutu tři sta eur. S povytaženým obočím dodali, že tentokrát se takové pokuty opravdu rozdávají.

Kromě tohoto zastavení byla cesta zpět do Česka stejná jako ta do Řecka – hladká, rychlá, bez kontrol, bez dotazů. Alespoň v této tato části Evropy a Balkánu je dál možný svobodný a volný pohyb. Jedinou komplikací nebyla korona, ale hustá mlha, která ten den zavalila Srbsko i Maďarsko. Maďarsko-slovenské i slovensko-české hranice pak byly standardně zcela bez jakéhokoliv celníka či policisty volně průjezdné. Byla to vůbec nejhladší cesta do a z Řecka, již jsem dosud absolvovala. 





Diskuse ke článku