Alarmující situace v Řecku ukazuje, že první uprchlickou vlnu jsme dosud nezvládli. A další se blíží | Reflex.cz
nahoru

Alarmující situace v Řecku ukazuje, že první uprchlickou vlnu jsme dosud nezvládli. A další se blíží

Adéla Knapová10. března 2020 • 13:20
Alarmující situace v Řecku ukazuje, že první uprchlickou vlnu jsme dosud nezvládli. A další se blíží
foto: Adéla Knapová

I bez nátlakové akce Turecka, jež momentálně využívá milionů utečenců na svém území jako páky na EU a NATO, byla situace na řeckých ostrovech a v tamních pevninských uprchlických táborech dlouhodobě katastrofální. Nejen humanitární organizace upozorňují už léta na nepřijatelné (fyzicky a neméně tak psychicky) podmínky, v nichž žijí staří, mladí, děti, těhotné… téměř bez vody, elektřiny, často bez střechy nad hlavou, léků, pomoci, ochrany před zneužíváním, vydíráním… I několik let. A bez naděje na řešení, protože nikdo neví, co s nimi.

Desítky tisíc běženců uvázly bezprizorně na území země, která se už téměř deset let potýká s ekonomickou a sociální krizí, jež proklamacím světových ekonomů navzdory reálně neskončila. A další uprchlíci do země neustále přibývají – poslední týdny se jejich počty opět zvýšily. Byť naštěstí zatím zdaleka nedosahují stotisícových počtů, i několik desítek až stovek nových uprchlíků denně nakonec vytvoří početnou skupinu, o niž je třeba se postarat.

Lekce od ostrovanů

Přesto třeba právě obyvatelé ostrova Lesbos mohou dát zbytku Evropy lekci. I když se zde za poslední týdny vyostřily emoce, začala se prosazovat agresivní domobrana popichovaná ultrapravicovými provokatéry nejen ze Zlatého úsvitu a ani řecká vláda situaci zrovna neuklidňuje (více na toto téma v textu, jež vyjde ve čtvrtek v tištěném Reflexu), přesto většina ostrovanů dál přistupuje k desítkám tisíců běženců živořících mezi kdysi úrodnými olivovými háji prakticky a rozumně. Považují je za lidské bytosti a jako k takovým se k nim chovají. Neotevírají jim automaticky bezhlavě náruč, ale také před nimi nezavírají dveře. Když mohou, pomohou, když ne, alespoň neškodí.

Vědí, že řešení není ani černé, ani bílé. Že tím, že zavřou oči, problém nezmizí. Proč nejsme schopní chovat se takto logicky a lidsky (!) i my? Proč u nás vždy skončí debata na toto téma pliváním jedových slin ze zákopů buď jednoznačně vstřícných, nebo naopak radikálně odmítavých? Oba názorové proudy jsou stejně ploché a mimo. Řešení je vždy někde uprostřed, ovšem to znamená spolupráci, myšlení a zájem o vyřešení, ne jen veřejné proklamace a alibismus.

Promarněných pět let

Na to, abychom se konečně začali chovat jako civilizovaní a vzdělaní Evropané, za které se ještě pořád tak rádi považujeme, jsme měli pět dlouhých let. Pět let, kdy jsme se mohli bez primitivních emocí a vzájemného urážení soustředit na řešení budoucího problému, o kterém jsme věděli, že nastane. Dřív nebo později. A my jsme se na to vykašlali.

Koneckonců Řecko a Itálie, kde jsme problém uzamkli, se nám zdají dostatečně daleko, a tak jsme je v tom nechali.

Když před pěti lety do Evropy zamířily první miliony běženců, byl to takový šok, že snad lze omluvit hysterické reakce jak takzvaných vítačů, tak i jednoznačných odmítačů, jež se staly pro otázku uprchlíků příznakovými. Ale dnes již není možné akceptovat silácké a naprosto scestné výkřiky mnohých, ať prostě Řekové začnou lodě s uprchlíky potápět. To může říct jen někdo, kdo sám v životě nestál tváří v tvář člověku, jehož měl popravit – neboť nic jiného tito „odborníci“ desítkám policistů a vojáků neradí, než aby zabili lidi, kteří neudělali nic jiného, než že chtějí žít. Mnozí z nich jen žít lépe, to je fakt. Ano, nikdo je nezval, nechceme je tu (respektive většinu z nich), ale oni tu jsou. Úvahy o tom, co by, kdyby nemají žádnou relevanci. Jsou tady.

Budoucnost je na cestě

Miliony lidí jsou na cestě. Nevíme, kam dojdou ani kolik z nich a kdy. Ale jedno je jisté – Řecko si s nimi už brzy nebude vědět rady. Navíc jsou Řekové frustrovaní z toho, jak jsme to nechali jen na nich. Proč by se měl jeden národ EU obětovat ve jménu ostatních, které nejen že mu s problémem reálně nepomáhají (vyslat k hranicím hrstku policistů je sice líbivé gesto, ale naprosto k ničemu), ale ani se mu neobtěžují poděkovat?

Je nejvyšší čas přestat se zákopovou válkou na to, „kdo má pravdu“, a hledat skutečné řešení pro budoucnost. Pro naši budoucnost, pro budoucnost celé Evropy. Protože ona se blíží. Vypadá bohužel jinak, než si přejeme, a rozhodně nebude decentně přešlapovat před zavřenými dveřmi, ukázněně klepat a nevstoupí až po vyzvání.





Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější