Reakce na coming out v Česku bývají výrazně víc OK než dřív, říká režisér Šimon Holý
Autorský filmař Šimon Holý (32) po filmech Hello, Welcome, A pak přišla láska... a Zrcadla ve tmě natočil další studii ženské duše v určitém zlomovém období. Pětapadesátiletá Zdena (Pavla Tomicová) je už tři roky vdova, živí se jako vesnická pošťačka a i když ji samota trápí, od života už toho moc nečeká. Když ji z Paříže, kde působí jako drag queen, přijede navštívit syn Lukáš (Jan Cina), dostane Zdena šanci najít znovu cestu jak k němu, tak k sobě samé. Film Chica Checa běžel v Hlavní soutěži MFF Karlovy Vary a nyní je k vidění v kinech.
Na Chice Chece jste začal pracovat ještě před svým prvním dokončeným celovečerním filmem Zrcadla ve tmě (2021). Co ji zdrželo?
Chica Checa je něco jako můj třetí možný debut. Jeden film se zasekl úplně, další, David, se po jedenácti letech pořád vyvíjí, a když se dopředu nehýval právě ani David, zašel jsem za producentkou Babet Janáčkovou s tím, že mám nápad na televizní film. Když scénář četl dramaturg Jaroslav Sedláček, říkal: „To by mohl být celovečerák, rozpracujte to víc.“ A to se i stalo. Počítám, že jsem na Chice Chece mohl začít dělat v roce 2018, pak se vyvíjely různé verze, do toho se řešily koprodukce, natáčeli jsme před dvěma lety. A na moje poměry měla i netradičně dlouhou postprodukci a střih.
Jak moc je pro vás ten film autobiografický?
Je inspirovaný spíš mojí mámou. Hlavní hrdinka Zdena žije ve venkovském domě, který se trošku rozpadá, a vesnice nemá pocit, že by ho Zdena byla schopná sama opravit. Moje máma na tom byla podobně – a nakonec to zvládla a tu novou střechu má. Bavil mě ten moment, kdy se single žena v určitém věku rozhodne postavit tomu, že si lidé myslí, že na něco nemá. Že něco nezvládne. A pak tam byly detaily, že třeba Rémiho, partnera hlavního hrdiny Lukáše, hraje černoch – protože jsem ho psal v době, kdy jsem žil taky s černochem. Právě on chtěl, aby to tak bylo i ve scénáři, a já jsem to tam propsal.
Lukáš ve filmu absolvuje hned dvojí coming out, před svojí matkou a pomyslně před vesnicí. Proběhnou při tom určité typické české reakce. Vycházely tyhle scény z vašich vzpomínek? Byly pro vás třeba i terapeutické?
Asi ani ne. Ta scéna je pro mě velice důležitá ze dvou jiných důvodů. Zaprvé jsem hrozně nechtěl, aby v Chice Chece coming out proběhl jako v klasickém queer filmu, kdy se děj po vyoutování postavy na dvacet minut zastaví, aby divák viděl, jak se ta postava trýzní a jak jsou na ni všichni zlí. Potřeboval jsem ukázat trošku realističtější pohled: není to o tom, že bychom v Česku byli všichni homofobní, a už vůbec ne na vesnici, ale spíš o tom, že lidé s něčí orientací nemusejí nutně souznít a nemusejí se z ní radovat, ale prostě to přejdou. Reakce na coming out v Česku bývají výrazně víc OK než dřív. Vesnice, které se Lukáš možná bál víc, jeho orientaci přijme líp než jeho máma, a ta se pak za svoji reakci možná i trochu stydí. Takže pro mě bylo podstatné ukázat, že coming out na vesnici nemusí být takový problém, jak si myslíme, a vyhnout se tomu tradičnímu příběhu, jak nám ho audiovize předkládá, že coming out musí být vždycky traumatický a vždycky dopadnout blbě.
Chica Checa je plná skvěle odpozorovaných drobností z venkovského prostředí – drby, mechanismy myšlení, nuance komunikace... Jak jste je nasbíral?
I když jsem narozený na Vinohradech a žiju tu, od svých tří let asi do osmnácti jsem na vesnici trávil dost času a sledoval tamní dění. A do Chicy Checy jsem chtěl promítnout i to, jak mě štve zobrazování venkova v české kinematografii: ten jakoby sociální realismus je často jenom taková samoúčelná šedomodrá deprese. Chtěl jsem ukázat vesnici, jak ji znám já: jasně, lidi tam trošku drbou, ale mají i svoje životy, žít tam není nutně trauma.
Podobně mě ve filmu zaujaly trefně odposlechnuté dialogy, hlavně mezi Zdenou a jejím synem...
Máloco se mi psalo tak moc snadno jako Chica Checa. Měl jsem při psaní pocit, že ty postavy strašně dobře znám: že vím, jak ti lidé fungují, co chtějí, co potřebují... Velkou roli hrála právě i inspirace mojí mámou: strávil jsem s ní hodně času, tak někdy vím i to, co by mi chtěla říct, i když mi to třeba neřekne. A pomohly mi i dramaturgické debaty s Terezou Novákovou a Jardou Sedláčkem během psaní scénáře a při střihu s Martinem Horynou.
U vašeho filmu A pak přišla láska... (2022) jsou herečky Pavla Tomicová, Sára Venclovská, Eliška Soukupová a Tereza Hofová uvedené jako spoluautorky scénáře. Vstupovali herci do textu i v tomhle případě?
Tentokrát skoro vůbec, jen v detailech. Ale protože úplně bez improvizace by mě natáčení nebavilo, zapojil jsem ji do tří scén. Jednak na začátku do veselky: v jednu chvíli jsem hercům a komparzistům řekl, ať zapomenou na to, že tam jako filmaři jsme, a ať prostě jenom žijou. A herci začali svým postavám na místě vytvářet vlastní příběhy a zatahovali do toho i komparzisty, což bylo skvělé. A pak je tam sekvence na pohřbu, kdy Honza s Pavlou večer u stolu zpívají písničku. Tu vytáhl Honza ze svého osobního šuplíku, prý ji zpívala jeho babička. Přišlo mi, že dobře chápali, co jsou jejich postavy zač, a že jim sedí do pusy, a v té improvizaci se to projevilo. U té třetí scény si improvizaci vyžádala Pavla. Neumí francouzsky ani anglicky a přišlo jí, že bude nejlepší, když snídani ve Francii odehraje improvizací.
Pavla Tomicová vám hrála právě už v A pak přišla láska... Jak jste ji dal dohromady s Janem Cinou?
Casting jsem nechal na Sáře Venclovské, která v „Lásce“ hrála Pavlinu dceru. Známe se roky, spolupracovali jsme spolu na řadě projektů a já jsem chtěl, aby Chicu Checu obsadil někdo, kdo bude mít čerstvý přístup. Věděl jsem jen, že Lukáše bude hrát Honza Cina, pro něj jsem ho napsal. Ale do role jeho mámy jsem chtěl někoho „objevit“. Věděl jsem, že je tu spousta hereček, které by v takové roli byly skvělé a které přitom příležitosti na takový dramatický projev nedostávají. Chicu Checu jsme připravovali už když jsme dokončovali „Lásku“ a Pavla mi opakovaně říkala, že Zdenu chce hrát ona, protože jí rozumí. Já jsem to tak úplně neviděl. Pak jsme na Zdenu dělali několik kol castingu a Pavla se pravidelně připomínala, že si je jistá, že ji bude hrát ona. A když už jsme byli hodně v úzkých, protože se mělo začít natáčet, řekli jsme si se Sárou, Honzou i Babet, že Pavlu zkusíme. Na castingu byl vždycky i Honza: chtěl jsem, aby si tak trošku vybral „mámu“ sám. S Pavlou se neznali, ale po deseti vteřinách zkoušky jsme všichni věděli, že to je ona. A po několika minutách Pavla říká: „Tak já myslím, že dobrý, ne?“
Jejich souhra je opravdu působivá. Navíc je i velmi fyzická, Zdena s Lukášem se velmi často různě dotýkají navzájem. Jak se tedy sehrávali?
Zaprvé jsou oba vřelí a srdeční lidé, v tomhle se potkali. Zadruhé jsme oblouk jejich postupného sbližování budovali vědomě – třeba v tom, jak je zpočátku záběrujeme separé, a postupně ve střihu přidáváme víc záběrů, kdy jsou v obraze spolu. Takže i ty doteky a jejich gradaci měli ve scénáři přesně popsané. Řešili jsme třeba i to, jaký typ objetí proběhne dejme tomu když vybírají oblek na pohřeb. Nebo jsem Zdenu viděl tak, že často tak nějak neuroticky kýve hlavou. Tak jsem to nechal Pavlu zkusit, a řekl Honzovi, ať se s tím pohybem zkusí sladit: matka a syn mívají podobná gesta nebo grimasy.
Ve filmu hraje velkou roli jistá píseň Heleny Vondráčkové. Komunikovali jste s ní? Konzultovali jste ji?
Jen jsme s ní vyřešili autorská práva, nekonzultovali jsme s ní nic. A pozvali jsme ji na světovou premiéru na festival v Karlových Varech, ale nemohla přijet. Slyšel jsem, že není nadšená z toho, že ji drag queens a travesty performeři mají za svůj etalon, ale nechala si práva zaplatit a my jsme si pak mohli dělat, co jsme chtěli.
Choreografie vystoupení na hudbu Heleny Vondráčkové i na velkou finální show v pařížském klubu připravila vaše dlouhodobá spolupracovnice Eliška Soukupová. Měl jste vlastní představu, nebo jste jí nechal volné ruce?
Něco málo jsme si řekli. Ještě během vývoje filmu Eliška pro Honzu připravila týdenní pohybový workshop spolu s přední tuzemskou drag queen, Just Karen alias Karlem Vladykou. Zkoušeli spolu pohybové věci a Honza se od Just Karen učil i specifické líčení. Eliška si pochvalovala, že nepracuje s hercem, který se snaží tancovat, ale s člověkem, co prošel soutěžemi StarDance a Tvoje tvář má známý hlas a základy má. Zároveň jsem po Elišce chtěl, aby tanečníky pro to závěrečné číslo poskládala z lidí, kteří jsou pro dragovou scénu autentičtí. Proto sáhla například po drag queen Tonic, dále Michalovi Ninjovi Černému, což je jeden z našich největších voguerů, známém choreografovi a tanečníkovi Fandovi Čechovi nebo se tam objevil čerstvý držitel ceny Thálie v kategorii alternativní divadlo právě za drag Martin Talaga z projektu PiNKBUS... Taky bylo potřeba, aby choreografie nebyla „přetanečnělá“ – aby opravdu vypadala, jako když tančí drag queens. V neposlední řadě jsme chtěli, aby to vystoupení v Paříži stylizovaně odvyprávělo celou Zdeninu cestu za Honzou až do Francie: od jejího domu přes let, kdy z ní letušky strhnou tu českou „Helenu“ a udělají z ní Francouzku v kostýmu od Gaultiera, až po konec, kdy z ní strhnou i Gaultiera a z ní se stane pomyslná zlatá medaile obklopená francouzskými drag queens v českých hokejových dresech. V tom jsme se rozhodně nebáli určité doslovnosti a campu nejvyšší úrovně.
Fascinovala mě taky přesná výprava Jana Vlčka, interiéry v Chice Chece působí velmi autenticky. Jak jste vytvářeli prostředí Zdenina domu?
Dům byl pro všechny noční můra a můžu za to já. Uvědomil jsem si totiž, že jsem scénář celou dobu psal na přesně vymyšlený prostor. Měl jsem v hlavě, jak ten dům vypadá, co v něm je, jak v něm jsou rozložené místnosti... Věděl jsem, kudy a jak jím postavy chodí, a podle toho je nastavené i načasování scén. Jenže jak takový dům najít? Projeli jsme asi čtyřicet domů po Česku a na realitkách jsem viděl dalších asi pět set. Potřebovali jsme točit v Plzeňském a hlavně v Ústeckém kraji a všechny domy, co jsme zvažovali, měly přesně ten nádech „opuštěného smutku“, který jsem nechtěl. A těsně než už se mělo začít natáčet jsem na jedné realitce našel dům, o kterém jsem hned podle první fotky věděl, že to je on. Byl v Rumburku, což je z Prahy strašně daleko, ale to, že to je on, hned poznala i kameramanka Jana Hojdová a právě Honza Vlček. A tím se to rozseklo. Honza tam odvedl obrovský kus práce, protože ten dům byl úplně prázdný, prodával se.
Jak se ohlížíte za natáčením v Paříži, kde filmový Lukáš žije a kam ho Zdena přijede navštívit?
Ve Francii jsme točili dva dny. Točit tam je nesmírně drahé a my to měli ještě dvojnásob, protože jsme mohli natáčet jen o víkendu, kdy jsou sazby dvakrát tak vysoké. Ale jindy Pavla s Honzou společný čas prostě nenašli. O to rychlejší muselo všechno být a natáčení jsme proto pojali trochu punkově. Ale velice mě zaujala práce našeho francouzského osvětlovače Jérémieho Dignaca: ukázal mi spoustu věcí, jak scénám pomoct, které jsem z Česka neznal. A pak jsme měli skvělou zkušenost s Vincentem Amorem, který film barvil, dělal color grading. Je jedním z těch, kdo Chicu Checu postavili.
