Když řeknu kolegům v Anglii, že máme jednu věž vysokou sto metrů, tak se rozesmějí, říká o svém projektu věží pro pražský Žižkov, jehož budoucnost je teď mimo jiné právě kvůli výšce nejistá. Neví, kde se bere ten strach, ale otevřít diskuzi o veřejném prostoru, výšce budov a architektuře obecně je podle Jiřičné nutné. Praha se totiž jistě změní. Chránit ji navždy prý dětem lepší budoucnost nezajistí.
Jiřičné jde o sdílení radosti ze své práce, která je naplněním jejího života. Zbláznila jsem se do architektury, říká doslova. Otevřeně přitom mluví o rodině, která šla stranou. Jiřičná nemohla mít děti, její partneři přitom neměli pochopení pro to, že potřebovala prostor pro práci. Možná měli problém s jejím úspěchem.
Nevěřila jsem, že by nás zbytek světa nezachránil, že nikdo ruské tanky nevyžene, říká o roce 1968 Jiřičná a popisuje další roky v Anglii, které pro ni byly velmi šťastné. Po roce 1989, kdy se mohla vrátit do Československa, ji překvapilo, jak je společnost uzavřená, jaké stopy tu zanechala totalita. Situace se podle ní mění jen pomalu, ale Jiřičná je optimistická a doufá, že věci snad změní mladí lidé.
Jak se Eva Jiřičná dívá na kritiku svého projektu žižkovských věží? Zanevřela na práci v Česku? Proč se bojíme stavět odvážně? Jakou roli hrají politici? Jaký vzkaz chce předat lidem v rámci své instalace pro Signal festival? A jakou roli v něm hrají Babišovi motýle?
