Anna K.: Překvapilo mě, co jsem všechno vydržela. Při ozařování mi sestřičky musely zpívat koledy
Zpěvačka Anna K. čelila smrti několikrát. Poprvé jako miminko na Vrbatově boudě, kde v mrazu -40 °C málem přišla o ruku, podruhé při boji s rakovinou, kdy jí panické ataky na ozařování pomáhaly překonat sestřičky zpěvem koled. V otevřeném rozhovoru pro Prostor X popisuje, jak ji tyto jizvy formovaly, proč se dodnes stydí za svou ruku a jak si i přes únavu z koncertování udržuje svůj "punkový" nadhled.
Anna K. otevřeně promluvila o svých nejtěžších životních chvílích. Během onkologické léčby pro ni byla velkou zkouškou klaustrofobie při ozařování. Popsala, že musela být přikurtovaná v malé místnosti, což jí působilo panické ataky. Pomohl až přístup personálu. „Prosila jsem je na kolenou, ať mluví nonstop... bylo to před Vánocemi... no, tak zpívejte nějaký koledy,“ popsala zpěvačka. Dodala, že jí to nesmírně pomohlo. „Vždycky, když se ozvali z toho repráku na tý ozařovně ty koledy, tak mně se chtělo brutálně smát,“ řekla Anna K.
A co by vzkázala každého, kdo si diagnózu právě vyslechl? Sama přiznala, že se nejprve zhroutila a nebyla „žádná Xena“, ale klíčové je podle ní se nemoci postavit. „Nejdůležitější je hlava, nejdůležitější je ten přístup k tomu,“ uvedla. Zdůraznila, že nemá smysl ptát se "proč já", protože na to člověk nikdy nedostane odpověď. „Chce se to fakt z toho nezhroutit. Jasně, dovolte si to... Prožijete si to, ale do boje normálně jako lev,“ vzkázala.
O život jí šlo už jako miminku v Krkonoších, kde vyrůstala na Vrbatově boudě. „Byla jsem malinká v kočárku, měla jsem iglú jako Eskymák,“ vzpomínala na dětství. Osudnou se jí stala chvíle, kdy ji rodiče, zaneprázdnění prací v kuchyni, nechali v kočárku venku, kde se otočil vítr. „Já jsem si bohužel údajně vyndala ručičku z toho spacáčku a ve vteřině omrzla,“ popsala dramatickou událost. V mrazu až -40 °C byla situace kritická. „Měla jsem ji průsvitnou jako led... šlo o záchranu života a mohlo to skončit i amputací,“ dodala.
Tento incident ovlivnil i její hudební kariéru. „Proto vlastně nehraju na kytaru ani na piano,“ vysvětlila. „Mám na té ruce trochu zkrácené prsty a necitlivé konečky... Z piana na konzervatoři jsem byla vlastně téměř osvobozená,“ uvedla s tím, že se za ruku dlouho styděla a schovávala ji.
Na pódiu působí jako nezastavitelná energie. „Jsem takovej pankáč... ale je pravda, že jsem unavenější fyzicky,“ řekla. „Trochu víc pindám, že musím jet někam pět hodin v dodávce... Pořád to jedu hodně na punk, ale jsem prostě unavenější. Na druhou stranu zkušenější,“ zhodnotila. Právě koncerty ji ale nabíjejí. „Ta energie, co se vám vrátí od lidí na koncertě, to je to omlazující... miluju svoji práci a to je dar,“ uzavřela zpěvačka, kterou čeká 7 koncertů v rámci závěrečného turné alba Včelí údolí.
Jak Anna K. vzpomíná na své začátky v Semaforu, kde stála na jevišti už v osmi letech? Jak to měla se svým bohémským tatínkem? A jaké to je večer co večer zpívat písně z alba Údolí včel o velké lásce, která nedávno skončila? Nejen to se dozvíte v celém rozhovoru v Prostoru X.
