Kdo dělá něco, co má pocit, že je užitečné, tak tomu dneska říká udržitelné, poukazuje Vladimír Kočí na zaklínání se udržitelností za účelem zvýšení atraktivity všemožných produktů a služeb. Jako příklad takového greenwashingu uvádí hejt, který se snesl na festival Colours of Ostrava kvůli používání jednorázových kelímků. „Aby opakovaně používaný kelímek měl smysl environmentálně, musíte zajistit, že se použije víc než 10x,“ upozorňuje vedoucí ústavu udržitelnosti a produktové ekologie VŠCHT v Praze a podotýká, že to je ve vítkovickém areálu, kde jsou pouze dva přívody vody, nereálné. Kelímky by se musely vozit k mytí do Brna a zpět, což by znamenalo větší ekologickou zátěž než jejich recyklace.
„Na první pohled je to trošičku překvapivé, protože dneska stále říkáme ‚recyklujme a používejme věci opakovaně‘. Já s tím rozhodně souhlasím, ale ukazuje nám to vlastnost těchhle systémů, že my je musíme umět zasadit do konkrétního kontextu,“ ilustruje Vladimír Kočí na případu ostravského festivalu nutnost přijímat jednotlivá řešení se zohledněním všech proměnných, které v dané situaci figurují. S přehnaným entusiasmem se často setkává i v souvislosti s recyklací, přitom ta samotná nás nespasí. Je jen jedním z kroků na cestě k cílům, které bychom si měli klást. „Recyklace taky škodí životnímu prostředí, je to jako každá operace. Má smysl ve chvíli, kdy ten získaný druhotný materiál umíme smysluplně využít a my často hledáme recyklační technologie, zavedeme je, jsme z toho nadšení, chlubíme se tím a pak hledáme, co s tím recyklátem,“ říká vedoucí ústavu udržitelnosti a produktové ekologie VŠCHT v Praze a člen rady vlády pro klimatické změny.
Dalším, k čemu by měla společnost směřovat, je dematerializace. Snížení materiálové a energetické spotřeby přitom nenahrává současné nastavení ekonomiky a daňového systému, v potaz proto přichází jejich přehodnocení. „Stát ve svém ekonomickém nastavení nemá výhodu z toho, že se něco nevyrobí, což je do jisté míry paradox. Já jsem průmyslovák, jsem pro průmyslovou výrobu, ale uvědomuju si limity, že s neustálým nárůstem průmyslové výroby nemůžeme životní prostředí zlepšit, to nejde. Máme ještě Jevonsův paradox, že čím víc vyvinete technologií, které budou čistší, tím víc je budeme využívat, protože si řekneme: Je to čisté, a o to víc emisí bude. Takže tady je opravdu třeba začít hledat nějaké jemnější techniky než prostě větší, nebo menší kladivo a nějakým způsobem pracovat s člověkem,“ vysvětluje. Žádoucí změna životního stylu přitom podle něj nemusí nutně znamenat vzdát se každoroční dovolené u moře, ale přistoupit na koncept oběhového hospodářství, tedy sdílení, a všeobecné zpomalení.
„Celkové nastavení v té rychlosti je něco, co považuju za tmel v udržitelnosti, protože udržitelní nebudeme, pakliže budeme stále zrychlovat, to nás někam vystřelí a nebude to úplně dobře. Stejně tak si nemůžeme postavit udržitelnou společnost třeba na lži. Třeba Rusko je bytostně založené na lži, tam se věci zamlčují, anebo se překrucují, a řada těch disciplín není férově transparentních v tom, aby se s nimi dalo pracovat. A jakmile nemáte kvalitní vstupní data pro rozhodování, tak nemůžete pokračovat dál, nejste udržitelní. Takže těch aspektů udržitelnosti nejenom v té materiální stránce, ale řekněme kulturní, je docela dost, které potřebujeme rozvíjet,“ adresuje Kočí další výzvy.
Co dnes dramaticky mění nastavení byznysu? Jak si stojí Čína v přístupu k „zeleným technologiím“? Co si myslí o klimatickém aktivismu? A proč v této chvíli nelze očekávat, že ekologickou katastrofu odvrátí geniální technologie? Na tyto a další otázky odpovídal vedoucí ústavu udržitelnosti a produktové ekologie VŠCHT v Praze a člen rady vlády pro klimatické změny Vladimír Kočí ve speciální sérii rozhovorů Prostor Meltingpot X natočené během festivalu Colours of Ostrava.
