O svou primární bezpečnost se musí Evropa postarat sama, Rusko je hrozbou pro ni, je přesvědčen analytik Asociace pro mezinárodní otázky Petr Boháček. Od Spojených států lze očekávat podporu, ruské jaderné zbraně jsou rizikem i pro ně, ale ne záchranu. „My i Spojené státy budeme vždy chtít vzájemně bojovat za vlastní svobodu. To je ta hranice, kterou bychom neměli opustit. Ale jsou situace a problémy, na které budeme mít rozdílný názor,“ říká a jako příklad uvádí vztahy k Íránu, potažmo celému Blízkému východu a Číně nebo konkurenční boj mezi společnostmi Airbus a Boeing. Životaschopnost transatlantické aliance je podle něj podmíněna oboustranně přínosnou spoluprací – pro USA je hlavním vyzyvatelem Čína, a tak musíme najít způsob, jak jim pomůžeme s ní.
Přebudovat není podle Petra Boháčka potřeba pouze vztahy Evropy s Amerikou, ale také evropskou bezpečnostní architekturu, která je v krizi a Vladimir Putin toho zdárně využívá. „Rusko je dlouhodobě hlavní hrozbou pro východní Evropu, která si to uvědomuje, snaží se to komunikovat, ale není schopná o tom přesvědčit západní Evropu. To se musí změnit, a to je zejména na nás, na východní Evropě, aby konečně našla své hlavní téma v Evropské unie, které bude držet, ve které bude lídrem, ve kterém bude schopná zatlačit na západoevropské země, a říct: ‚Pokud chcete, aby vám východní Evropa rozšiřovala váš trh, aby vám dávala levnou práci, aby se sem mohly outsourcovat různé jednoduché montovací části dodavatelského řetězce, tak my ale chceme mít bezpečnostní záruku‘,“ upozorňuje analytik Asociace pro mezinárodní otázky na nutnost komplexně přehodnotit dosavadní postoj. Impulsem k tomu by mohla být právě ruská invaze, resp. stát se zmiňovaným hlavním tématem, k němuž východoevropští státníci zaujmou jednotné a pevné stanovisko.
Česká republika coby příští předsednická země EU může do budoucna ovlivnit mnohé. „Bude se mluvit hodně o obranné spolupráci, o znovunastavení toho vztahu EU a NATO a zejména se bude mluvit o budoucím vztahu s Ukrajinou, takže pro české předsednictví jsou toto hlavní pilíře. V otevření debaty, proč Ukrajina ještě nemá nějaký kandidátský status, může hrát Česká republika opravdu velkou roli, dlouhodobě se tím tématem východního partnerství zabýváme, ale samozřejmě pak je otázka, jestli budeme mít dostatečné finanční kapacity tohle utáhnout,“ dodává.
Jednoznačný signál by podle něj ČR měla vyslat i za velkou louži. „Spolupráce se Spojenými státy musí být intenzivnější. Oni jsou nepostradatelným partnerem, zejména z důvodu jaderné dimenze toho konfliktu. Pokud bude ale záviset jenom na tom, že tady bude základna Spojených států a že kdyby na nás někdo zaútočil, tak umře americký voják, tak to je podle mě špatný a vlastně dost sobecký přístup k obraně. My bychom měli řešit, jak být přínosným spojencem, co přinášíme my k tomu stolu, proč by nás vlastně Spojené státy a i zbytek Evropy měly vůbec bránit. Jsou nějaké věci, kvůli kterým jsme pro ně nepostradatelní? Z hlediska technologií například? Protože to rozhodně nebude z hlediska množství tanků a velikosti naší armády, ale něčím můžeme být přínosní. A pokud si řekneme, že tahle debata o obranné politice, o bezpečnostní politice skončí tím, že si tady postavíme americkou základnu, tak to nevyřeší podle mě nic,“ má jasno Boháček, podle kterého navíc diskuze o americké základně na českém území není na pořadu dne. Pokud by se někde měla začít stavět tak v Pobaltí, které by předsunutá přítomnost aliančních vojáků na jeho území aktuálně neochránila. Čeho naopak doporučuje se vyvarovat, je výhradní nákup amerických zbrání, který s sebou nese jak restriktivní omezení, tak ekonomické oslabení.
Jak reálné je použití jaderných zbraní a co by udělalo s evropskou bezpečností? Jakým způsobem se může vstup Finska a Švédska do NATO propsat do historie? Čí zájmy ovlivňují prodej zbraní? Kudy se ubírá tzv. francouzská cesta při přemýšlení o budoucnosti Evropy? Na tyto a další otázky odpovídal v Prostoru X Petr Boháček, analytik Asociace pro mezinárodní otázky.
