Chica Checa na kolonádě: Kritika chce utrpení a elity servilně mlčí
Návrat podcastu Poprask po divokých kotrmelcích přinesl upřímné, ale i ostré ohlédnutí za 60. Mezinárodním filmovým festivalem v Karlových Varech. Jak vnímá Šimon Holý úspěch svého filmu Chica Checa u diváků a v čem ho štvou recenze? Proč lidem vadí představa snadného coming outu? Proč se Hana Trojánková po turbulentních týdnech a velkém pracovním nasazení nejvíc psychicky uvolnila u filmu o „mrtvých horolezcích“?
Tématem ročníku byla rodina a její démoni, ať už ve snímcích hlavní soutěže, v mrazivém dokumentu Poslední vrchol o tragédiích na zimní K2, v citlivém portrétu o umění i závislosti Dvě deci duše od Esther Geislerové nebo v dokumentu Pepi Lubojacké Kdyby se holubi proměnili ve zlato o alkoholismu v rodině. „Alkohol je v Česku strašně normalizovaný, a to stylem, který rozhodně není v pořádku. Stále neumíme lidem žijícím se závislostí strukturálně pomoct nebo je připravit na život potom. Ti se pak vracejí do stejných smyček a na konci to padá na dva nebo tři lidi z rodiny, kteří už v jednu chvíli nemají sílu zachraňovat ostatní,“ říká Šimon.
Obrovský úspěch zažila také režisérka (a kameramanka filmu Chica Checa) Jana Hojdová se svým portrétem legendárního kameramana Roberta Richardsona (Robert Richardson: Bílý ďábel), blízkého spolupracovníka Quentina Tarantina. Natočili spolu šest filmů včetně Hanebných panchartů nebo Tenkrát v Hollywoodu. „Bylo mi líto, že Janě utekla divácká cena doslova o pár hlasů před Helenou Třeštíkovou a jejím časosběrem o Báře Basikové. Myslím, že tentokrát to mohla vyhrát nová i stará parta,“ myslí si Šimon.
Na pozadí festivalu však Šimon s Hankou varují před zásadním ohrožením demokracie – tichým zestátňováním veřejnoprávních médií, ke kterému česká kulturní elita překvapivě servilně mlčí. Místo koncepční diskuse s nekompetentními politiky, jako je ministr kultury, který evidentně řeší spíš vzhled svého kníru než podklady a čísla, se veřejný prostor vyčerpává jen honem na čarodějnice na sociálních sítích. Je na čase chtít od českých umělců víc než jen tiché díky za to, že vůbec mohou na festivalu být.
