Před 60 lety odehráli Beatles svůj poslední koncert. Turné provázely výhrůžky smrtí i pálení desek
V roce 1966 vystoupili Beatles v San Franciscu na závěrečném koncertu svého severoamerického turné. Okolnosti byly tak náročné, že se skupina rozhodla s živým vystupováním nadobro přestat. Co k rozhodnutí vedlo? Byly to výhrůžky smrtí při cestách po Japonsku? Vynucený útěk z Filipín? Nebo kampaň KuKluxKlanu a radikálních křesťanů pobouřených Lennonovým výrokem, že Beatles jsou populárnější než Ježíš?
Při dotazu na poslední koncert Beatles každý fanoušek okamžitě vysype z rukávu, že John, Paul, Ringo a George hráli pod širým nebem naposledy v lednu 1969, a to na střeše svého studia Apple Corps. Opravdoví znalci pak přihodí, že s nimi hrál na klávesy jejich americký kamarád Billy Preston, jehož úsměv a brilantní muzikantství vnesly do rozhádané kapely pohodu potřebnou k natočení poslední desky. Impromptu koncert, z něhož vzešlo album Let It Be, je součástí hudebního legendária. Ve skutečnosti ale nešlo o koncert, ale o scénu z televizního filmu, který s Beatles ve studiu natáčel režisér Michael Lindsay-Hogg (materiál v roce 2021 zrestauroval a sestříhal do šestihodinového dokumentu Get Back Peter Jackson). O okolnostech skutečného posledního živého vystoupení Beatles se toho ví podstatně méně. Příběh je to přitom fascinující i smutný.
Konec beatlemánie
Před živé publikum nastoupila liverpoolská čtyřka naposledy 29. srpna 1966 v San Franciscu. Jejich koncert na baseballovém stadionu Candlestick Park byl již 18. vystoupením nabitého severoamerického turné. Během předcházejících 12 dní stačili Beatles objet Chicago, Detroit, Cleveland, Washington, Philadelphii, Toronto, Boston, Memphis, Cincinnati, St Louis, New York, Seattle a Los Angeles.
Atmosféra celé koncertní šňůry se podstatně lišila od beznadějně vyprodaného turné z roku 1964. Beatlemánie pomalu opadala a jen v San Franciscu zůstala skoro čtvrtina z 25 000 míst prázdných. Pořadatelská agentura přitom musela kapele za každé vystoupení zaplatit fixní částku od 50 do 100 tisíc dolarů, a navíc na každý koncert zabookovat několik amerických předskokanů, aby dostála požadavkům hudebních odborů. Lístky se tehdy prodávaly za asi 6 dolarů, což v některých případech ani nepokrylo pořadatelské náklady.
Hudba z jiné doby, hudebníci slavnější než Ježíš
K finančním nepohodám se přidala šuškanda, že Beatles už nejsou těmi rozjívenými kluky, který si celý svět zamiloval. Ani jejich hudba nezněla stejně. Tytam byly přímočaré R’n‘B vypalovačky a zamilované balady doprovázené foukací harmonikou. Na nejnovějším albu Revolver spřádali Lennon s Cartneym psychedelické bludiště mnohoznačných filozofických textů. Ringovy bubny tepaly jako nemilosrdný bicí automat. Vedle kytar kvílel Harrisonův indický sitar a harmonie rozbíjely koláže poskládané ze smyček magnetofonových pásků. Závěrečná Tomorrow Never Knows zní i dnes, po 60 letech od vydání, jako hudba z jiného vesmíru.
Jako z jiného vesmíru musely znít americkým posluchačům i názory samotných Beatles. Už během předchozího amerického turné v roce 1964 striktně odmítali hrát před segregovaným publikem, což na hluboce rasistickém Jihu vyvolávalo vlny pobouření. V roce 1966 do doutnajícího hněvu uražených konzervativců přilil olej John Lennon. V únoru se v interview pro britský deník Evening Standard rozhovořil o svých názorech na náboženství. „Křesťanství zanikne,“ prohlásil s přesvědčením. „Zmizí a ztratí se. O tom není potřeba diskutovat. My jsme už teď populárnější než Ježíš.“
V Británii vzbudilo Johnovo filozofování slušný, ale nijak extrémní ohlas. Když ale rozhovor přetiskl americký teenagerský časopis Datebook, strhla se doslova bouře. Radiostanice vyřazovaly skladby Beatles z playlistů. Před obchody s hudebninami demonstrovali rozlícení křesťané. Na několika místech bylo zorganizováno obřadní pálení desek Beatles, což manažer Brian Epstein suše komentoval slovy: „Můžou je spálit, ale nejdřív si musí koupit“.
Hrozby v Asii
Ještě než do rozlícených Spojených států Beatles dorazili, doléhala na ně tíha nepovedeného turné po východní Asii. V Japonsku byla 60. léta dobou masových protestů mládeže, okupačních stávek na univerzitách i vzestupem poválečného nacionalismu. Beatles, coby symbol západní popkultury, působili na všechny radikály jako červený hadr na býka. Když bylo oznámeno, že se jejich vystoupení v Tokiu odehrají v aréně Budokan zasvěcené tradičnímu západu sumo, začaly na adresu skupiny přicházet výhrůžky smrtí. Hudebníci trávili veškerý čas zavření v hotelu a na každém kroku je doprovázeli ozbrojení vojáci, což zarytý pacifista Lennon těžce snášel.
Podobné situace nastávaly i na Filipínách, kde se skupina navíc dopustila faux-pas a nedostavila se na slavnostní oběd pořádaný První dámou Imeldou Marcos. Uražený prezident pak proti celému turné poštval své příznivce. Beatles museli vrátit část honoráře a ze země doslova prchnout. V letadle směřujícím přes Tichý oceán do USA proto nepanovala zrovna pozitivní nálada. Po přistání se nijak nezlepšila, protože se ukázalo, že na některých zastávkách může jít kapele doslova o život.
Na mušce KuKluxKlanu
Hned po začátku začaly turné stíhat výhrůžky a bojkoty. Nešlo přitom o akce ojedinělých fanatiků. K tažení proti Beatles vyzval v televizním projevu hlavní vůdce KuKluxKlanu Robert Shelton. Velký čaroděj pravděpodobně nevěděl, čím se Beatles provinili, a označil je pro jistotu za komunisty. Jeho povel ale místní organizace uposlechly. Ve Washingtonu, St Louis a v Memphisu stály před koncertními arénami hlídky v bílých kápích. V Jižní Karolíně uspořádal klan procesí, na jehož závěr „upálil“ na kříži přibitou desku Revolver.
V Memphisu, městu tradičně zasvěceném hudbě, proti pronájmu koncertní arény hlasovala i samotná městská rada. Odůvodnění znělo, že zařízení nesmí být zneužito pro zesměšňování náboženství. Pronájem zrušit nedokázala, vydala ale prohlášení, že Beatles nejsou v Memphisu vítáni. Na pódium pak během koncertu pršelo nahnilé ovoce a odpadky. V jeden okamžik mezi hudebníky vhodil neznámý výtržník petardu, která explodovala těsně vedle vyděšeného Ringo Starra.
Hráli jsme mizerně…
Na celé situaci bylo možná nejsmutnější, že ani hudba Beatles nezněla nijak dobře. Nové skladby vznikaly během dlouhých studiových experimentů a naživo jednoduše nešly zahrát. Nedokonalý aparát navíc nedokázal ani zdaleka přehlušit jekot fanynek a hulákání protestujících odpůrců. Ringo Starr později rozladěně prohlásil, že se na pódiu jednotliví členové navzájem neslyšeli, a nedokázali proto ani udržet rytmus. „Dospěli jsme do bodu, kdy jsme hráli mizerně. Já jsem se přitom k Beatles přidal jen proto, že byli nejlepší kapela v Liverpoolu.“ Než turné dospělo k poslední štaci v San Franciscu, panovala mezi Beatly nevyslovená dohoda, že tento koncert bude poslední.
V aréně Candlestick Park odehrála liverpoolská čtyřka jen půlhodinový set. Obecenstvo si ale nemohlo stěžovat, protože před nimi shlédli nabitý program místních hvězd jako byl Bobby Hebb, The Remains, The Cyrkle and The Ronettes. Dívčí trio vystoupilo bohužel bez své frontmanky Ronnie. Pro zpěvačku proslavenou hitem Be My Baby byli Beatles hudebními idoly. Její chorobně žárlivý manžel a manažer Phil Spector ji ale na vystoupení nepustil.
Už stačilo
Z posledního živého koncertu Beatles se kupodivu dochoval jak obrazový, tak zvukový záznam. Oproti zvyklostem Paul požádal PR manažera Tony Barrowa, aby ze zvukařského mixpultu pořídil nahrávku celého vystoupení. Než Barrow předal pásku Cartneymu, pořídil si kopii, z níž pak vznikl slavný bootleg kolující mezi fanoušky jako svatá relikvie. Obrazový záznam pak pořídili sami členové kapely vlastními fotoaparáty a John Lennon si dokonce na pódiu cvaknul regulérní „selfie“. Na jejich tvářích je dodnes viditelná únava, melancholie i smutek. Jak později řekl George Harrison: „Věděli jsme to. Už stačilo. Už nikdy tohle nepodstoupíme. Toto je náš poslední koncert.“
