nahoru

Má smysl zabít Heydricha? Samozřejmě!

Vojtěch Šustek 26. května 2022 • 16:00
Má smysl zabít Heydricha? Samozřejmě!
foto: Archív VHÚ

Dva vojáci zahraniční armády, rotný Karel Svoboda a rotmistr Josef Gabčík, se 3. října 1941 dostavili do londýnské budovy Porchester Gate na 2. oddělení československého ministerstva národní obrany v Londýně. Oba muži za sebou měli boje ve Francii i výcvik pro parašutisty.

Šéf vojenské rozvědky plukovník František Moravec za přítomnosti pplk. Bartíka, majora Palečka a majora gen. štábu Krčka k vojákům promluvil: „Z rozhlasu a z novin jste informováni o tom nesmyslném zabíjení u nás doma. Němci vraždí nejlepší z nejlepších. I tento stav je znamením války. Tedy nenaříkat, neplakat, ale dělat. Doma naši pracovali a jsou nyní v situaci, že jejich možnosti jsou omezené. Řada je na nás zvenčí, abychom pomohli. Jeden z úkolů pomoci bude svěřen vám. Měsíc říjen je měsícem našeho národního svátku. Je potřeba, aby tento svátek byl nějak podtržen. Bylo rozhodnuto, aby toto podtržení se stalo nějakým činem, který by byl zaznamenán do dějin právě tak jako toto vraždění. Jsou v Praze dvě hlavní osoby, které reprezentují toto vybíjení. Je to K. H. Frank a Heydrich, nově příchozí. Podle našeho názoru, jakož i našich vedoucích osob je třeba pokusit se o to, aby jeden z nich za to zaplatil, abychom ukázali, že vracíme ránu za ránu. To by byl v principu také úkol, kterým budete pověřeni. Zítra odjedete přezkoušet noční seskoky. Domů jedete dva, abyste si pomáhali. Způsob a dobu provedení úkolu si musíte určit sami. Budete vysazeni v prostoru, který zaručuje maximální možnost přistání. Budete vybaveni vším, čím vás můžeme vybaviti. Tak jak známe situaci u nás, dostane se vám pomoci všech našich dobrých lidí, na které se obrátíte. Ovšem z vaší strany je třeba důsledné opatrnosti a rozvahy. Nemusím opakovat, že úkol je historicky vážný, riziko veliké. Tedy srdce na pravém místě. Vznikají-li pochybnosti po tom, co jsem řekl, řekněte to.“

Má to smysl? Samozřejmě!

Vojáci neváhají. Souhlasí. Rotný Karel Svoboda však o několik dní později utrpí při závěrečném výcviku zranění a z akce musí být vyřazen. Operace Anthropoid se odkládá. Josef Gabčík požádá své nadřízené, aby za Svobodova náhradníka vybrali rotmistra Jana Kubiše. Josef Gabčík a Jan Kubiš jsou přátelé. Prošli spolu  francouzskou frontou, z poražené Francie se v červenci 1942 dostali poslední lodí do Velké Británie. Spolehliví, odhodlaní vojáci. Osmadvacetiletý Jan Kubiš si do svého zápisníku zaznamenal: „Dnes nejsem si jistý dnem, neb jest na mne požadován zvláštní úkol, úkol velice nebezpečný, ale nebojím se ho, jdu s chutí do práce a nezastaví mne ani to nejhorší.“ Jan Kubiš a Josef Gabčík se nepotřebovali ptát: Má to smysl? Chtěli „pouze“ splnit to, co považovali za svoji povinnost. Jejich přání, které napsali 28. prosince 1941, několik hodin před odletem do akce, je věcné. Poslední vůli sepsali v totožném znění. „… prosím, aby bylo postaráno o moje rodiče.“

Parašutisté se převlékli do civilního oděvu, převzali zbraně, operační materiál a svoji výstroj. Na letišti v Tangmere v jihoanglickém Sussexu nastoupili společně s osádkou a dalšími pěti parašutisty do čtyřmotorového bombardéru Halifax. Anthropoid, tříčlennou paraskupinu Silver A ve složení nadporučík Alfred Bartoš, rotmistr Josef Valčík, svobodník Jiří Potůček a dvoučlenný výsadek Silver B, sestávající z rotmistrů Jana Zemka a Vladimíra Škachy, doprovázel až nad místo seskoku štábní kapitán vojenské rozvědky Jaroslav Šustr.

Brzy o nás uslyšíte

Letoun se vznesl ve 22 hodin místního času. Kapitán Šustr předal členům Anthro­poidu kontaktní adresy. Gabčík s Kubišem si museli zapamatovat následující údaje: Václav Král, inspektor státní policie, Plzeň, Pod Záhorskem čp. 1.; Václav Stehlík, železničář, Rokycany, Pražské předměstí; Václav Skalický, dílenský u státních drah v Plzni. Královy a Stehlíkovy parašutisté později skutečně oslovili a našli u nich útočiště. V Šustrově hlášení se uvádí: „Po celou dobu letu, jakož i před ním a před seskokem projevila skupina Silver A opravdu nejlepší duševní kondici. Rovněž tak Anthropoid, kde však byl znatelně lepší rtm. Gabčík.“[…] Skupina Silver A i Anthro­poid těsně před seskokem podala dispatcherovi ruku a přesvědčivě řekla: „Brzy o nás uslyšíte, uděláme všechno, co bude možné.“

Přelet osamělého britského letounu zaznamenala německá protiletecká obrana. Německý flak u Prahy na něj vystřílel devadesát osm dělostřeleckých granátů.

Anthropoid měl seskočit mezi obcemi Ejpovice-Kyšice, západně od Plzně. Gabčík s Kubišem na zasněženém poli balili padáky a další už nepotřebnou parašutistickou výstroj. Potřebovali rychle zmizet z místa seskoku. Operační výzbroj ukryli do osamělého zahradního domku. Po rozednění zjistili, že vinou navigační chyby seskočili nedaleko obce Nehvizdy. Josef Gabčík si navíc při seskoku poranil hlezenní kloub.

Parašutisté však měli štěstí. S pomocí vlastenců z Nehvizd se jim podařilo provizorně, ale bezpečně ukrýt operační materiál i padáky. Potom odjeli do Rokycan k železničáři Václavu Stehlíkovi, jenž Gabčíkovi zajistil lékařské ošetření. Další den Anthropoid navázal spojení s Václavem Králem v Plzni. Díky němu parašutisté získali umně zfalšované osobní doklady. Bratranec Václava Krále Ladislav Král v roce 1941 totiž působil na pracovním úřadu v Plzni: „Před vykonáním národního soudu nad Heydrichem navštívil mě bratranec Václav Král v mém úřadě v doprovodu mně neznámého muže a žádal, abych mu pro tohoto neznámého, jakož i pro druhého, který se s poraněnou nohou nachází u něho v bytě, vystavil pracovní knížky. Při tom mně sdělil, že oba tito muži jsou z Anglie shození parašutisté. Když jsem mu sdělil, že bych potřeboval nějaké jejich doklady, dal mně dvě občanské legitimace, z nichž jedna zněla na jméno Otto Strnad, kdežto druhá na Zdeněk, příjmení si však již nepamatuji.“ Rodina Králova zprostředkovala parašutistům zázemí u dalších plzeňských rodin. Mezi nimi byli manželé Vojtěch a Marie Kučerovi, František a Karolína Královi i policista Jan Bejbl s manželkou Antonií. Podle poznatků gestapa to byl právě policista Jan Bejbl, který propojil Anthropoid se zcela klíčovým spolupracovníkem v Praze Janem Zelenkou, s krycím jménem Hajský. Bejbl totiž poslal parašutisty Gabčíka a Kubiše ke svému příteli Václavu Růtovi, jenž bydlel v Biskupcově ulici 4, v témže domě, a dokonce i vchodě jako manželé Františka a Jan Zelenkovi se synem Milíčem.

Důležité zázemí našel Anthropoid u sestry Karoliny Králové, v rodině Marie Moravcové, která bydlela s manželem Aloisem a dospělým synem Vlastimilem na Žižkově, v Biskupcově ulici 7.

Střežené území

Zásluhou českého odboje měl Anthropoid od počátku ledna 1942 podpůrnou síť v zakonspirované a rozsáhlé sokolské odbojové organizaci. Mezi nejbližší spolupracovníky Anthropoidu patřili sokolové Antonín Oktábec, Václav Novák, František Hejl, Jaroslav Piskáček, MUDr. Bedřich Lyčka. Parašutisté s mlynářem Břetislavem Baumannem a zahradníkem Jaroslavem Starým vyzvedli operační materiál v Nehvizdech. Antonín Sedláček, kterému patřil zahradnický domek, do něhož si po seskoku schovali věci, společně s místním četníkem slíbil, že bude mlčet.

Jana Kubiše a Josefa Gabčíka čekala protektorátní každodennost. Protektorát Čechy a Morava patřil k nejdůkladněji střeženým územím, která Němci okupovali. Byl protkán desítkami služeben gestapa a německé Kriminální policie, ale byly zde i vyzbrojené jednotky německé Ochranné policie a strážní prapory SS, jež bylo možné rychle a účinně nasadit podle tzv. poplachových plánů, vypracovaných německou Kriminální policií. Nelze pominout ani jednotky SS z výcvikových prostorů, vojáky Wehrmachtu, pozemní personál vojenského letectva a tisíce ozbrojených německých civilistů ze stranických formací nacistické strany. Žilo zde také 250 000 česko-moravských Němců. Mnozí z nich horlivě a bedlivě na Čechy dohlíželi. Kromě neuniformované i uniformované německé policie kontrolovala českou společnost i tzv. Bezpečnostní služba říšského vůdce SS – Sicherheits­dienst. Výzvědná služba sice nevykonávala na území protektorátu žádnou exekutivu, ale shromažďovala zprávy pro potřeby gestapa i šéfů politické správy. Sledovala veřejný život, náladu českého i německého obyvatelstva, tisk, kulturu, školství atd. Nepříliš výkonným nástrojem okupačního režimu byla i protektorátní policie a četnictvo. Většinu mužů v těchto sborech tvořili Češi. Čeští policisté a četníci pochopitelně podléhali německé velitelské pravomoci a kontrole. Až na několik málo výjimek se ale mezi českým četnictvem a policií za celou dobu okupace nenašli prvoplánoví kolaboranti.

Často docházelo k náhodným kontrolám na ulici, kdy policisté prováděli osobní prohlídku. Celých dvacet dnů po jejich příchodu do protektorátu ještě navíc trval výjimečný civilní stav. Parašutisté museli projít labyrintem přihlášek a odhlášek v místě pobytu. Naštěstí měli kolem sebe dost statečných a obětavých lidí, kteří se jim postarali o ubytování i potraviny.

Atmosféra houstne

Hned v lednu 1942 se začali Jan Kubiš a Josef Gabčík chystat na své poslání: zabít Heydricha. Bylo nezbytné, aby do příprav zasvětili alespoň své nejbližší spolupracovníky. Podle pozdějšího zjištění gestapa informovali jako prvního z nich Jana Zelenku-Hajského. Ten jejich úkol s nadšením přivítal.

Jednou z velkých překážek pro členy Anthropoidu byly Heydrichovy časté služební cesty mimo území protektorátu. Jan Zelenka-Hajský vyhledal svého někdejšího žáka Františka Šafaříka, který pracoval jako zřízenec v hospodářské správě Pražského hradu, a požádal ho o informace. Šafařík po válce vypověděl:„Zelenka za mnou byl  několikrát na Hradě, kde jsem byl zaměstnán jako smluvní zřízenec u hospodářské správy. Většinou se mnou hovořil o křivdách, které se dějí na českém národě. Po těchto rozhovorech vyzval mě někdy v prvních měsících 1942 v lednu neb v únoru, abych pomohl při splnění rozkazu ze zahraničí, že Heydrich musí být odstraněn. Zelenka připomenul, že uskutečnění tohoto příkazu chápe jako národní povinnost. Zelenka mě zavedl na schůzku s Gabčíkem a Kubišem za Muzeem, abych je podrobně informoval o programu Heydrichových cest, kterým autem pojede, kdy a kam. Pan Zelenka mne žádal, abych oba parašutisty informoval do všech podrobností a abych jim plně důvěřoval. Schůzku s nimi jsem měl  na Malostranském náměstí na chodníku, kde jsem je podrobně informoval o pravidelných cestách Heydricha, dále jsem  řekl,  kdo s ním jezdí, a hlavně hodiny odjezdu a příjezdu. Ptali se mne také, zda s Heydrichem jezdí společně K. H. Frank, že by nejraději odstranili oba najednou. Na Hradě byl několikrát Kubiš, jenž si prohlédl auto.  Gabčík mně řekl: Zaklepeš na okno, které mně ukázal, odevzdáš beze slova zprávu. Tyto zprávy přebírala ode mne slečna nebo mladá paní, tmavovlasá, bydlela ještě s jednou dámou. Nevím, jak se jmenovaly. (Šlo o Marii Kovárníkovou a Ludmilu Soukupovou.)  Tam jsem také podal poslední zprávu asi 10 dní před atentátem, že Heydrich jezdí již trvale z Panenských Břežan na Pražský hrad a zpět, a to vždy ve stejnou dobu, kterou přesně dodržoval, a že jezdí s doprovodem, ale tento doprovod není pravidelný. To byla moje poslední zpráva před atentátem.“

Sestry Marie Kovárníková a Ludmila Soukupová, jež od Šafaříka přebíraly zprávy, bydlely v Letenské, tehdy Magdeburské ulici č. 2. Zajímavé je, že pocházely z Velkých Ohrazenic, obce nedaleko Dolních Vilémovic, kde se narodil Jan Kubiš.

Cíl Heydrich

Na konci března 1942 byly do protektorátu vysazeny skupiny Out Distance ve složení npor. Adolf Opálka, rt. Karel Čurda a čet. Ivan Kolařík a paraskupina Zinc s velitelem npor. Oldřichem Pechalem, rt. Arnoštem Mikšem a radiotelegrafistou des. Viliamem Gerikem. Vinou nešťastných náhod jim bylo gestapo okamžitě v patách. Desátník Ivan Kolařík se zatčení vyhnul sebevraždou. Už 31. března vědělo gestapo o seskoku velitele Zinku Oldřicha Pechala. O čtyři dny později, 4. dubna, se radista Zinku Viliam Gerik vzdal sám protektorátní policii a byl předán gestapu. V noci z 29. na 30. dubna 1942 padl v přestřelce s četníky nedaleko osady Požáry u Křivoklátu člen Zinku rotmistr Arnošt Mikš. O tři dny vinou německého udavače gestapo dopadlo ve Zlíně člena paraskupiny Bivouac desátníka Libora Zapletala a o několik hodin později v Brně-Komíně i parašutistu Jindřicha Čoupka.

Gestapo tušilo, že jedním z cílů parašutistů by mohl být útok na Reinharda Heydricha. Zastupující říšský protektor souhlasil s přijetím důkladných opatření na ochranu své osoby. Systém policejní ostrahy a hlídek v Panenských Břežanech byl od dubna 1942 systematicky zesilován a propracováván. Střežena byla i silnice z Břežan do Prahy. Ovšem i to považoval šéf pražského gestapa Hans Ulrich Geschke za nepostačující. Dne 14. května se obrátil přímo na Heydrichova adjutanta Sturmbannführera SS Ploetze: „Bezpečnostní opatření v Panenských Břežanech jsou důkladně přezkoumávána. […]v obci Panenské Břežany je stanoviště českého četnictva o síle velitel a šest mužů, které od Hlavní úřadovny státní policie Praha obdrželo konkrétní pokyny a je ve stálém spojení s referátem ochranné služby Hlavní úřadovny státní policie Praha. Dále byla pro obce v okolí Panenských Břežan přijata zvláštní nařízení, zejména v souvislosti s přihlašováním a podchycením přítomnosti cizích osob. Stanoviště Waffen-SS je v době přítomnosti Obergruppenführera obsazeno v síle velitel a 10 mužů. Z tohoto počtu jsou dva muži vyčleněni pro hlídkovou pochůzkovou službu ve hlavní budově a jeden muž vykonává službu telefonisty. Je nezbytné, zejména s ohledem na současnou situaci vzniklou seskokem nepřátelských agentů-parašutistů, zavést stálou hlídkovou pochůzkovou službu i vně zámeckých zdí. Pokud má být tato služba vykonávána příslušníky SS, pak je žádoucí posílit stanoviště Waffen-SS alespoň na počet velitel a 15 mužů.“

Jan Kubiš a Josef Gabčík chtěli původně zaútočit na Heydricha buď přímo v Panenských Břežanech, anebo během jízdy Hey­drichova automobilu z Panenských Břežan do Prahy. Jak s rozhořčením píše v závěrečné zprávě o atentátu gestapo: „Gabčík a Kubiš průběžně jezdívali po cestě do Panenských Břežan, aby se důvěrně obeznámili s tamějšími […] možnostmi. Přitom často sedávali v silničním příkopu, a když projížděl SS-Obergruppenführer, zdravívali ho v českém devotním stylu hlubokou poklonou a SS-Obergruppenführer jejich pozdrav přátelsky opětoval. Při těchto jízdách si atentátníci nosili s sebou svoje samopaly a bomby.“

Náhlé zesílení policejní přítomnosti v Panenských Břežanech a četnické hlídky na silnici vedoucí do Prahy přiměly parašutisty změnit plán. Muži z Anthropoidu ovšem vypozorovali, že po vjezdu automobilu do Prahy-Libně Heydricha už četnictvo, SS ani policie nestřeží. Zaútočit ve městě skýtalo lepší šance na útěk než nezalesněná krajina mezi Panenskými Břežany a Prahou. Sám zastupující říšský protektor parašutistům jejich úkol usnadnil. Přijížděl totiž do Prahy opakovaně stejnou cestou, a dokonce v týž čas. Heydrich tak sám porušoval základní předpisy o „zajištění osobní bezpečnosti vynikajících osobností Říše“, jejichž byl autorem.

Přípravy úderu na Heydricha se blížily ke konci. Několik spolupracovníků jejich úkol znalo, jiní odbojáři si ho domysleli. Ladislav Vaněk, ale i Vladimír Krajina a Arnošt Heidrich z Ústředního výboru odboje domácího (ÚVOD) poukazovali na represe, jež po Heydrichově likvidaci Němci rozpoutají. Prostřednictvím rádiového spojení dokonce žádali vedení zahraničního odboje o odvolání rozkazu k zabití Heydricha.

Většina spolupracovníků Anthropoidu si uvědomovala všechna rizika a byla na ně připravena. Mělnický sokol Augustin Rebec na podzim 1942 nedlouho před popravou poslal svým blízkým moták: „Je válka a ta si žádá oběti. Proč zrovna nám by se to mělo vyhnout?“

Vojtěch Šustek




Diskuse ke článku
Diskuze se zobrazují pouze uživatelům, kteří jsou přihlášeni na Facebooku a odsouhlasili cookies. Pokud pod články nevidíte diskuze, zkontrolujte prosím toto nastavení.