Než na tuhle otázku odpovíme, shrneme současné dění kolem Rychlých šípů. Jejich situace je dlouhodobě nerůžová. Za komunismu to měli složité a po převratu taky. Komiks vyšel krátce po revoluci, pak ještě jedna kniha v roce 1997 – a šlus. To všechno kvůli sporům o dědická práva. Zdá se, že se blýská na lepší časy, protože kompletní řadu by měl co nevidět vydat Albatros.
Vydáno – a vyprodáno
Ještě před ním – a to ve správnou chvíli – přichází kniha Rychlé šípy a jejich úžasná nová dobrodružství. V nakladatelství si vůbec neuvědomili, jak vysokou emocionální hodnotu tahle značka má, a připravili v Česku obvyklý náklad. Teď se nestačí divit, protože si jej knihkupci rozebrali takřka okamžitě; jen na Světě knihy se prodalo víc než 200 kusů. Češi chtějí Rychlé šípy – a když nemají ty původní, skočí po „náhražce“.
Sestavit podobný sborník není snadné. Největší pochvalu proto zasluhuje grafik Jan Šiller, který dokázal z desítek naprosto nesourodých krátkých příběhů sestavit knihu, jež působí celistvým dojmem a je radost v ní listovat. Ale je radost v ní číst?
Parodie nám jde nejlíp
Ne vždy. Asi v pětině případů se autorům podařilo přijít s příběhy, které jednoznačně potěší. Tu a tam někdo přesně navázal na Foglarovu poetiku, zvítězili však ti, kteří vsadili na nadsázku a humor – však parodie jde Čechům odjakživa nejlépe. V nadpoloviční většině případů se však čtenáři znalému předlohy lehce křiví ústa, u několika případů vyloženě trpí. To jsou epizody snažící se vnést nějaké to „nóvum“, v nejhorších případech dokonce nějakou tu současnost (neplatí v případě Lucie Lomové, která vystřihla naprosto skvostný kraťas z domova důchodců).
Český komiks žije!
Venkoncem tedy není hlavní přínos celé antologie v nových skvělých epizodách Šípáků. Těm spíše dělají medvědí službu, protože zahrávat si s kánonem tak ikonickým je ošemetné. Poselství celého projektu je jinde – český komiks žije a dění se aktivně zúčastňují všechny generace. Vždyť nejstarším kreslířem je Jiří Petráček (1941) známý z ABC či Komety, nejmladší účastnice Zuzana Čupová se narodila v roce 1995.
Rychlé šípy a jejich úžasná nová dobrodružství tak sice využívají emočního náboje tématu, ale slouží více než co jiného jako galerie současných možností české i slovenské scény. Signál je jasný – máme co nabídnout. Ovšem veřejnost, která zná Rychlé šípy, ale současná komiksová scéna je jí – odpusťte – ukradená, se bude nejspíš cítit lehce podvedena. Což ale rozhodně nebude bránit tomu, aby se knihy prodalo pěkných pár tisíc.
Grus, Nikkarin i mlaďasové
Na samý závěr se pokusíme vypíchnout pár jmen, která celou knihu táhnou. Pokud jde o styl kresby, je to třeba nejstarší Jiří Petráček, který konečně mohl dělat na projektu, jehož rámec je mu blízký: jeho komiks vypadá jako jeden z původních příběhů. Z nejmladší generace zmiňme stoupající hvězdy Karla Osohu (1991) a Lenku Šimáčkovou (1991). Na sborníku participovali i zavedení autoři jako třeba Jiří Grus, jehož scénář patří k těm nejlepším z celé knihy.
Nikkarinovi se zase podařilo možná nejlépe navázat na Foglarovu notu a dokončit jeden z jeho příběhů, aniž by čtenáři vstávaly vlasy hrůzou na hlavě. Příjemně ezoterický příběh napsal a nakreslil Pavol Bratský. A pokud bychom měli hodnotit schopnost užít to nejlepší z Foglarova komiksového jazyka, odnesl by si zlato za skvostné libreto Jan Pomykač.
Antologie by se dala rozebírat z mnoha dalších hledisek, to nejdůležitější už zaznělo. Najdou se v ní skvělé kousky, ale většina příběhů opravdu neoslní. Víc než co jiného tedy jednou poslouží jako dokument stavu české komiksové scény v roce 2018.
