nahoru

Krásná a statečná Vera Lynn rozdávala světu radost i za války. Ve 103 letech dnes zemřela

Kateřina Kadlecová 18. června 2020 • 15:10
Krásná a statečná Vera Lynn rozdávala světu radost i za války. Ve 103 letech dnes zemřela
foto: Reuters

„Vzpomíná si tu někdo na Veru Lynn?“ zpívá Roger Waters v legendární písni Vera z alba The Wall. V navazujícím filmu Pink Floyd: The Wall je táž melodie doprovozena obrazy války, vojáků navracejících se domů a objímajících se s rodinami. A právě tenhle návrat a to shledání jim krásná zpěvačka a posléze i herečka Vera Lynn ve své nejslavnější písničce slíbila, když objížděla britské šiky na zahraničních frontách. A nebyla prý vojákům ani tak bohyní, jako spíš sestrou. Dnes ve 103 letech v Anglii zemřela.

Schválně si na YouTube pusťte úryvky ze záznamu koncertů, jimiž tehdy ani ne třicetiletá vysoká, ztepilá blondýnka poctila muže v uniformách bojující v Barmě, v Egyptě, v Indii. „I know we’ll meet again some sunny day,“ zpívá jim, „vím, že se jednoho slunečného dne zase setkáme.“ A před ní stojí nebo sedí stovky vojáků a zpívají s ní s radostí a důvěrou tenhle válečný šlágr, upřímný, sentimentální, romantický a prostý – nebo hit o bílých útesech doverských nebo pochod velebící věčnou Anglii...

Kolik z těch kluků už se nikdy nevrátilo domů? Polovina? Víc? A myslíte, že to ta hezká slečna netušila? A přitom se jí nezlomil hlas. I když někdy taky ano. Také díky své lidskosti byla tato nositelka Britské válečné medaile, Barmské hvězdy a Řádu Britského impéria (titul Dame Commander) roku 2000 zvolena Britem, jenž nejlépe vyjadřuje ducha dvacátého století.

Navždy tvá

Narodila se v londýnské čtvrti East Ham kadeřnici Annie a instalatérovi Bertu Welchovým jako Vera Margaret na sklonku první světové války. Už jako malá zpívala a po maminčině povzbuzování i vystupovala. Od sedmi let v dělnických klubech; od jedenácti let pak pod babiččiným příjmením Lynnová. Jako čtrnáctiletá Vera ukončila školní docházku a našla si práci v továrně. Jenže přišívání knoflíků pro ni nebylo. Takže začala zpívat po klubech, nejprve sólově a jen o víkendech, pak i ve všední dny na tanečních zábavách s Charliem Kunzem, s Joem Lossem a nakonec i s fantastickým Bertem Ambrosem a jejich kapelami. Aniž by v životě absolvovala jedinou lekci zpěvu, jako sotva devatenáctiletá v roce 1936 vydala svoje první album a rádia ji začala hrát.

Zlom v její už tak skvěle rozjeté kariéře nastal, když jako dvaadvacetiletá nazpívala v roce 1939 krásnou nostalgickou píseň Rosse Parkera a Hughieho Charlese We’ll Meet Again. Ano, je to ta, na niž odkazují o čtyřicet let později Floydi. Ta, která dala hned zkraje roku 1943 vzniknout stejnojmennému barvotiskovému filmu s divně zmalovanou Verou Lynn, tehdy ještě zřetelně herecky nezkušenou, jež tu hraje tak trochu sebe samu. Ta, díky níž jmenovali během války v anketě deníku Daily Express příslušníci britských ozbrojených sil Veru Lynn svou nejoblíbenější zpěvačkou.

I kvůli nim bude jezdit večer po koncertech rozbombardovaným Londýnem ve svém austinu a modlit se, aby to stihla domů před dalším leteckým útokem. Její autíčko mělo plátěnou střechu a ona nosila plechovou helmu, protože co kdyby přiletěl šrapnel?

Roku 1941 začala moderovat svůj vlastní rozhlasový program Sincerely Yours, Navždy tvá, v němž četla zprávy určené vojákům sloužícím mimo vlast; nahrávala dokonce v porodnicích novopečené rodičky a jejich vzkazy tisíce kilometrů vzdáleným manželům pak pouštěla do éteru. Dodávala oběma stranám víru. Hrála se svým kvartetem písničky na přání a nakonec se spojila s organizací zvanou ENSA (The Entertainments National Service Association). Ta britským ozbrojeným silám už od roku 1939 dovážela desítky umělců po Británii, do Normandie i mimo Evropu, aby je pobavili a ubezpečili o tom, že mimo zákopy fronty stále ještě existuje normální život. Ano, občas v souvislosti s vystoupeními některých umělců akronym ENSA znamenal taky Every Night Something Awful, tedy Každou noc něco úděsného, ale nikdy to neplatilo pro Veru.

A kluci brečeli

Když před třemi lety vydala tehdy čerstvě stoletá Vera Lynn svou již čtvrtou a zatím poslední knihu pamětí, Keep Smiling Through: My Wartime Stories (Stále se směj: Mé válečné příběhy), zaměřila se především na tříměsíční období mezi březnem a červnem 1944, které strávila hlavně v Barmě, okupované Japonci. Ta země byla tak daleko od „civilizace“, že tam ENSA žádné umělce jednoduše nevozila. Sedmadvacetiletá Vera, jež do té doby v životě neletěla a nejdál byla v Nizozemsku, se ovšem rozhodla, že těm klukům, co ji znají jen z desek a z rozhlasového vysílání BBC, před bitvou přiveze trochu lásky a legrace.

A letět pět tisíc mil letadlem, to tehdy bylo skutečně něco – bylo jí celou cestu špatně, ale „cokoli, co jsem musela přestát, bylo ničím proti tomu, co musel zvládnout průměrný voják, námořník nebo pilot“. Stavila se cestou v Šamšernagaru (tehdy indické Bengálsko, dnes Bangladéš) a zazpívala tu jednotkám před klíčovou bitvou u Kóhímy, kde pak Spojenci po více než dvou měsících útrap zvítězili.

A potom dorazila do Barmy. Mladá holka, která se před třemi lety vdala za Harryho Lewise, saxofonistu a klarinetistu orchestrů Berta Ambrose i RAF, se žehlení košil a rození dětí rozhodla vyměnit za hmyz a vlhkost a monzuny a latrínu a potenciální zatoulanou střepinu z granátu – všude kolem základního tábora byla hnízda Japončíků. Jedinou sprchou jí tu byla miska vody vychrstnutá na vlasy; pěkných pár týdnů se koupala jen ve vlastním potu, oblečená chodila do khaki uniformy a zpocená trvalá pod vojenskou čapkou jí byla naprosto ukradená.

Spousta ze šesti tisíc mužů ze „zapomenuté 14. armády“ neviděla své rodiny dlouhých pět let. Umíte si představit, jak asi přivítali dívku, jež jim u starého piana líbezně zpívá o tom, jak slavík klokotá a tluče na londýnském Berkeleyském náměstí, A Nightingale Sang in Berkeley Square. Soudě podle vzpomínek barmských veteránů, od nichž Vera Lynn do konce života dostávala dopisy, se dusná, rozpálená večerní džungle otřásala potleskem.

Vera prý zazpívala šest písní „silným, čistým hlasem“, jak před třemi lety pro britský deník The Daily Mail zavzpomínal u příležitosti jejích stých narozenin veterán Frederick Weedman, „a potom chtěla z pódia odejít, ale chlapi stále tleskali a křičeli. Zazpívala tři další kusy, jenže ani pak s ovacemi nepřestávali. Začala tedy znova od první písně, a kdykoli se pokusila představení ukončit, už jsme křičeli název další skladby. Zpívala tedy, dokud jí tmavý make-up necrčel po tvářích, dokud její šaty nebyly promáčené potem, dokud se její hlas nezměnil ve skřípot. Byla jedinou hvězdou, kterou jsme kdy v džungli viděli.“

A kluci brečeli, Vera brečela, pianista Len Edwards, jenž s ní z Doveru přiletěl, taky brečel… A Harry doma možná též. Jak po mnoha desetiletích Vera Lynn vzpomínala: „Nikdy by mě ani nenapadlo, abych se ho ptala na svolení s tímhle výletem. Ale jemu by nepřišlo na mysl stát mi v cestě.“

Možná i díky takovému respektu a rozvaze z manželovy strany prožili spolu s Harrym nádherných 58 let – zemřel na zástavu srdce roku 1999.

Poslíčkem, sestrou a přítelkyní

Zmíněná Veřina cesta vedla i Káhirou, kde v obrovském polním stanu uprostřed pouštní bouře zpívala 3500 mužům: „Vítr dovnitř vnášel obrovské množství písku. Dostal se všude – do mých uší, nosu a krku – a měla jsem problém vidět své publikum, natož abych byla slyšet. Ale chlapci vypadali nadšeně.“ Další zastávky přišly ve Fallúdži, v Basře, Bahrajnu, Kalkatě – a všude zpívala a dávala si s vojáky ležícími v lazaretech nebo odpočívajícími na ubikacích šálek čaje. S každým chtěla mluvit, každému chtěla odpovědět na to, jak je doma, jaké je v Británii počasí, jaká je společenská atmosféra a jestli tam už na svoje vojáky nezapomněli. Dávala autogramy, smála se s nimi… „Ale často přišly na řadu slzy,“ vzpomínala v knize. „Občas plakali při koncertech, ale hlavně když jsem s nimi byla o samotě.“

Nenechte se mýlit – ta samota nebyla ani trochu romantická. Jak tvrdí veteráni a jak na základě vzpomínek své maminky potvrzuje i Veřina jediná dcera, Virginia Penelope Anne Lewisová, jež se dodnes stará o nadace Very Lynn: „Díky její osobnosti, pověsti a typu písní, které zpívala, ji vojáci nebrali jako náhražku za své milenky a ženy; byla spíš poslíčkem mezi nimi. Než aby v ní viděli pin-upku, byla jim sestrou a přítelkyní.“

Tisíce zhojených srdcí

Zpět do Anglie se Vera vrátila týž den, kdy se Spojenci vylodili v Normandii – 6. června 1944. Pak skončila válka a dva roky poté se narodila malá Ginny, Virginia. Holčička, jež neudržela tón. Její maminka ale zpívala dál; song Auf Wiederseh’n Sweetheart z roku 1952 se stal vůbec první písní britského (nebo jakéhokoli jiného než amerického) interpreta, která se vyhoupla na špici americké hitparády. Veřin medový alt ve válečných hitech, jako Lili Marlene nebo Yours, i v novějších, tradičně láskyplných písních Forget-Me-Not nebo The Homing Waltz se s koncem bojů neoposlouchal; melodie jejích hitů si ostatně zpíval i samotný Winston Churchill.

Od polního maršála Montgomeryho dostala diamantovou brož, s drahou přítelkyní královnou matkou si léta dopisovaly a navštěvovaly se. Měla vlastní rozhlasové a televizní pořady, s charakteristickou empatií a moudrostí promlouvala v dokumentárních filmech. Její charitativní organizace pomáhaly dětem s mozkovou obrnou a ženám s rakovinou prsu už 68, respektive 45 let, o práci pro nadace cílící na veterány nemluvě.

S koncertní kariérou skoncovala ve věku 78 let, na 50. výročí Dne osvobození, kdy zpívala před samotnou královnou. Ani jako osmdesátnice však nepřestala dětem ve školách vyprávět o hrůzách války: „Nikdy nesmíme zapomenout, co pro nás naši chlapci udělali!“

Nezapletla se s politikou, vyvarovala se skandálů a v září roku 2009 se ve svých tehdejších 92 letech stala namísto Boba Dylana nejstarším žijícím umělcem, který se kdy prodral na první místo britského žebříčku prodeje alb – s kompilací We’ll Meet Again: The Very Best Of Vera Lynn smázla Arctic Monkeys i Beatles. Byla symbolem míru. Lid ji i po těch letech znal a miloval.

Nechala za sebou přes dvacet desek a tisíce nikoli zlomených, ale zhojených srdcí. Vsadím se, že pro kteréhokoli z vojáků, kteří ji za války slyšeli, nebo dokonce viděli zpívat, byla jednou z jeho osudových žen. Vera Lynn nikdy nezmizela a nezmizí. Zůstává v srdcích britských válečných veteránů.





Diskuse ke článku