Miloš Forman

Miloš Forman Zdroj: Nguyen Phuong Thao

Martina a Miloš Formanovi v zahradě svého domu v americkém Connecticutu.
Miloš Forman
Miloš Forman
Miloš Forman
Miloš Forman
17
Fotogalerie

Poslední velký rozhovor Miloše Formana: Když přijdu v Čechách do hospody, tak vím, o čem je řeč

Jeden z nejslavnějších českých rodáku, režisér Miloš Forman, držitel dvou Oscarů za nejlepší režii, by se dnes dožil devadesátky. Poslední rozhovor českým médiím dal Miloš Forman v roce 2012 redaktorce Reflexu Tereze Spáčilové, která se za ním vypravila do společně s fotografkou Nguyen Phuong Thao do Connecticutu. 

Nejdřív jsou jen samé mokřiny. Potom kukuřice. Potom červený domeček, dříve kravín. A v něm Oscary a Miloš Forman s rodinou. Reflex se za nimi vypravil, aby zjistil, co je pravdy na zvěstech o zlomeném smutném nemocném režisérovi. Stručně? Nic.  

Prezident nočních ptáků

Hlavně žádné bilancování, na tom jsme se s Milošem Formanem shodli okamžitě. "Všichni furt čekaj, že budu moudrej a hlubokomyslnej, zvlášť když mi hrozí nějaký kulatiny nebo čestná cena. Jako bych si na starý kolena nemohl popovídat jen tak," říkal, když nás vítal ve svém útulném domově.  A tak jsme si povídali "jen tak".

Byl bosý a na stole měl doutníky. "No jo, už zas kouřim. Radost musí bejt,ne?" konstatoval, když prvně labužnicky popotáhl. Bobík, pes rasy "něcojakoretrívr", se mu stejně rozkošnicky otřel o hřbet nohy a do vzduchu se vznesl obří chomáč zlaté srsti. "Líná po kilech, pozor. Ale je to vděčnej mazel. Jako by věděl, že utekl hrobníkovi z lopaty - máme ho z útulku a k nám šel týden před uspáním, že jo, holči?" obrátil se na manželku Martinu, která se zrovna vydala vyzvednout "dvojčata" - čtrnáctileté syny Andyho a Jima. "To víš že jo… Hele a nezavřeme dveře, když topíme?" odvětila věcně. 

Byla to scénka jako vystřižená z její nové knihy, biografického rozjímání na téma múzy versus hamburgery, sousedi a třídní schůzky. V předvečer naší návštěvy jím úspěšně bavila publikum v Českém domě na Manhattanu a protože tam její muž nebyl, dodatečně zjišťoval, jak dopadla. "Trapas. V diskuzi se čtenáři jsem si zaboha nemohla vzpomenout na jediného oblíbeného amerického spisovatele," shrnula Martina - "Holči, vždyť vedle nás bydlí minimálně dva!" smál se Forman, načež ji láskyplně odpoklonkoval a dovnitř vpustil druhého psa, taky nalezence. Bobík se mezitím přemístil na pohovku, snad že odtamtud měl lepší přehled, a se zadkem na mém stehně spokojeně usnul. Oscarový režisér s náplastí na noze se mohl konečně rozpovídat.

Sledoval jste v létě olympiádu?

Samozřejmě! 

Já jen, že vaše žena v knížce vtipně popisuje, jak jste se kvůli jedné z olympiádě "ulil" z večeře u sousedů. Šlo skutečně o sport, nebo jen nemáte rád formality?

Tady šlo rozhodně o sport. Do olympiády jsem blázen, viděl jsem všechny. Tu v Mnichově jsem dokonce točil, do Barcelony a Atlanty jsem jel jako divák.  Společenský večeře můžete mít každej tejden, ale olympiádu jen jednou za čtyři roky.   

Takže jste viděl i letošní ceremoniál režírovaný kolegou-filmařem Dannym Boylem? 

Říkal jsem si, chudák Boyle, spektákl z Pekingu bude těžký překonat. On to přitom nakonec zvládl ještě líp, udělal taky spektákl, ale lidskej, mělo to nápad a humor.

Lákalo by vás něco takového? 

Olympiádu už bych nezvládl. 

Čistě teoreticky…

Teoreticky jo, to by mě bavilo. (K fotografce Thao: "Já vám rozsvítim lampu, ať máte hezčí atmosféru,jo?")  

Zkouším si představit ceremoniál podle Formana.

V Mnichově jsem točil segment o desetiboji, protože se mi líbilo, že má každá z jeho disciplín jiný rytmus. Takže asi tak by to vypadalo. A asi bych si z toho samozřejmě dělal trochu srandu, čínskej spektákl byl jako spartakiáda, a těm já nikdy nefandil.

Jak to teď vlastně máte s filmy: skutečně už nechcete točit?

Heleďte,  dělat film není sranda, je to  velká fyzická námaha. Od rána do večera na nohou, furt se někdo na něco ptá, furt musíte někomu něco vysvětlovat, předstírat, že víte, i když nevíte. Hrozná dřina. A mně je přece jen osmdesát.

 Oliveirovi je přes sto, a točí.

Taky mu to závidim.

Navíc nám odborníci tvrdí, že stárneme pomaleji.

Jasně, takže mně je vlastně šedesát. (chechtá se) Upřímně - kdyby se objevilo něco, co za to stojí, asi bych to ještě mohl zvládnout. Ale jsem děsně línej.

Když jsem cestou za vámi musela absolvovat všechny ty vízové pohovory, říkala jsem si, o kolik náročnější jste je musel mít vy jako emigrant z komunistického východu.

V té době jsem ještě emigrant nebyl. Prvně jsem jel do Ameriky legálně, na pracovní vízum, točit film. Dokoncem jsem si ještě před jeho dokončením stihl odskočit domů a zase se vrátit, sice už se psal rok 69, ale kdyby mě nepustili, stálo by to naši vládu majlant na pokutách. 

Běhání po úřadech jste se ale asi stejně nevyhnul.

No bylo to trochu složitější, to je fakt. A hlavně napínavý: když jsem se rozhodl zůstat, zažádal jsem o zelenou kartu, ale asi tak týden před vypršením víza mi oznámili, že karta nebude, protože jsem jim v dotazníku lhal. A že prý na mě našli členství v KSČ. Snaži jsem se jim vysvětit, že jsem ze zásady nikdy nebyl straník, natož komunista, ale nevěřili. Zachránil mě herec Buck Henry z filmu Taking Off, který obvolal přátele, a společně se za mě zaručili.

Zatímco čeští kolegové psali petice proti vám…

V tom je ta krásná ironie. Když se vyjednávalo natáčení Amadea v Praze, bývalí spolupracovníci mě posílali jako zrádce-emigranta pryč. A naopak lidi jako Mike Nichols nebo Sidney Lumet, tedy filmaři, kteří mě takřka neznali a pro které jsem vlastně představoval potenciální konkurenci, napsali dopis na mou obhajobu. 

A vy jste jim pak ještě vyfoukl Oscara.

A víte, že doslova? V jednom roce se mnou soutěžil Sidney Lumet a vyhrál jsem já.  

Nepovažovali vás zprvu za tajného špiona? 

Možná jo. Točili jsme zrovna někde v Nevadě, když najednou přijeli dva od FBI. Vyptávali se, jestli znám Mlynáře a další podobný lidi, ale jinak nic. Ještě absurdnější ale byly útoky po Taking Off. V kinech sice propadl, ale kritiky měl  velice slušný. Až na dvě.  Napsali je dva emigranti, Jugoslávec a Kubánec a psali, ať táhnu plivat tam, odkud jsem přijel.  

Kde jste bral po příjezdu do New Yorku peníze na živobytí?

Od Paramountu, studia, se kterým jsem měl smlouvu, jsem dostával diety. Jak ono to bylo? Promiňte, na mě je ještě brzo, já ještě spim.

Ve tři odpoledne?

Dlouho bdím a pozdě vstávám. 

 To abychom příště přijeli radši v noci.

Stoprocentně! Na co jste se to ptala?

Z čeho jste žil?

Ve Státech hlady neumřete, nejde to. Vždycky vás někdo pozve, vždycky se to nějak zařídí. Já bydlel v hotelu Chelsea a chodil jsem jíst do nedaleké samoobsluhy. Desetkrát jsem zašel k ochutnávce sýra a měl jsem večeři.

Byl už tehdy hotel Chelsea legenda?

Byl, ale já o tom nevěděl. Doporučil mi ho kamarád. Majitel měl rád umění, podporoval týpky jako já. Dva roky mě tam nechal žít na dluh, prej až budu mít, zaplatím.

A zaplatil jste?

Zaplatil, i na premiéry jsem ho zval.

Legendární je také domek v Greenwich Village, kam jste se přestěhoval poté. 

K němu mi dopomohl Voskovec, patřil nějakému divadelnímu výtvarníkovi. Byl to první slušné bydlení za slušnou cenu.

Teď je tam, předpokládám, pamětní deska.

V New Yorku si na desky moc nepotrpí. Byl jsem se tam nedávno podívat, do toho bytu se šlo takovou myší dírou přes dvorek, ale na něj už se nedostanete, zatarasili ho.

(na pohovku si přilehne druhý pes a Forman si zapálí další doutník) 

Jak tehdy fungovala emigrantská komunita, pomáhali si krajani navzájem?

Tady žádná extra komunita nikdy nebyla. I těch pár českých hospod, co fungovaly na Manhattanu, zmizelo. Italové i Číňani mají svoje čtvrti, ale Češi jsou spíš sólisti.

Čím to, že k sobě netíhneme?

Nevím. Voskovec byl výjimka. Ondříček tu žil jen během Taking Off, pak odjel a když jsem ho chtěl na Přelet přes kukaččí hnízdo, z Prahy vzkázali, že už má jinou práci. Což samozřejmě nebyla pravda. Znovu jsme se setkali až u Vlasů.

To byl poslední film, který se odehrával v soudobém New Yorku. Jak moc se  od té doby město změnilo?

Central Park, kde jsme se pohybovali nejvíc, vůbec, tam se totiž ani žádné změny provádět nesmí. Jinak ale New York skoro nepoznávám. Například Soho byla tenkrát divočina a dnes je luxus mít tam loft. A když jsem jel nedávno na jih, k přístavu trajektů a Grand Zero, málem jsem netrefil.  Martina a Miloš Formanovi v zahradě svého domu v americkém Connecticutu.Martina a Miloš Formanovi v zahradě svého domu v americkém Connecticutu.|Nguyen Phuong Thao

Přímo u Central Parku máte byt dodnes. Proč právě tam?

Věděl jsem, že v něm chci točit Vlasy, tak jsem to chtěl mít blízko do práce. Vlastně jsem si představoval, že budu režírovat přímo z okna.

Vlasy mám moc ráda a nejsem sama. Proč se tenkrát nechytly?

Špatné načasování. Vietnam už nebyl aktuální a nostalgie ještě neletěla. Teď by si asi vedly líp.

Co takhle remake?

Kdepak. Vím, že je to teď móda, ale mě nechytla. I když takový Amadeus "dvojka", Mozart v nebi… Dělám si legraci, asi už se probouzím.

Nemůžu se nezeptat na Broadway, jako milovník muzikálů tam musíte být ve svém živlu.

Hlavně tehdy jsem byl: učarovala mi West Side Story, Cats, Jesus Christ Superstar. Byl jsem tam pořád. 

Nechtěl jste si vyzkoušet muzikál režírovat?

Muzikál ne, ale málokdo ví, že první věc, kterou jsem v Americe dělal, byla francouzská hra právě na Broadwayi. Moc hezká, ale moc těžká. Pro Američany.  

Nic dalšího už jste tam nezkusil?

Já se u divadla necítím pohodlně. Přejít z filmu na pódium, to je jako točit scénu na jednu kameru z jednoho úhlu.  

S čím jste v Americe nejvíc bojoval co se týče způsobu života?

S jazykem. Ne tím každodenním, ale pracovním. Svůj první americký film Taking Off, jsem se snažil dělat stejně jako v Česku, například jsem herce provokoval k improvizaci. No jo, jenže oni začali improvizovat a já jim nerozuměl ani slovo.

Nic dalšího vám problém nedělalo? Uspěchaný životní styl, kafe z kelímku, velké vzdálenosti…

U filmu jsou všichni stejní, tam žádné rozdíly nevnímáte. A z toho ostatního… Ve Státech si může každý žít jak chce, to je to nejkrásnější. Nevím jak mimo New York, ale tady se můžete stavět na hlavu a nikoho to nezajímá.

Pořád je to tedy ta země nekonečných možností a svobod?

Ano. Soudě podle sebe.

A propos nedávno jste se zastal Obamy, kterému připisovali socialistické názory.

To nebylo na obranu Obamy, naštvali mě, že mluví o něčem, co pořádně neznají. Ono je i obecně těžký definovat, co vlastně socialismus je, zeptejte se deseti lidí a dostanete deset různých odpovědí. Říkat ale o každým levičákovi, že je socialista, je nesmysl a primitivismus.

Mě na tom překvapil spíš fakt, že jste se vůbec vyjádřil k politice. Neděláte to často.

Normálně se do politiky nemíchám, ale tohle mě nadzvedlo. Navíc šlo o téma, o kterým jsem leccos věděl. 

Jak tu lidem popisujete svou zkušenost se socialismem?

Nijak, kdo to nezažil, nemůže pochopit. 

(zadívá se na fotografku Thao: "Ty vaše vlasy bych si taky natočil.")

Ani synům o své minulosti nevyprávíte? Jsou v pubertě a mladí mají sklony tíhnout k extrémům. Tedy aspoň v Evropě.

Tady to naštěstí žádná velká móda není. A synům nic neříkám, proč taky. Minulost je minulost. 

Cítíte křivdu? 

Vůbec, Česko mám rád. Dokonce jsem po letech získal zpátky pas, jsem zase Čech.

Tak to můžete volit českého prezidenta.

To je fakt. Jen nevim, koho bych volil, moc na výběr nemáte. 

Že byste to nakonec zkusil vzít sám?

To víte, že už se mě taky ptali.

Kdo se ptal? Někdo z politiků?

Už ani nevim a ono je to hlavně jedno. Na to totiž byla snadná odpověď: jak můžu být prezident, když vstávám v poledne?

To by se mnoha lidem líbilo.

Politikům by to mohlo vyhovovat, do ničeho bych se nemíchal, protože než bych vstal, bylo by už dávno po jednání.

Nemyslím politiky. Například náš šéfredaktor zrovna nedávno psal sloupek o diskriminaci nočních ptáků. 

No to má váš pan šéfredaktor recht, jsme diskriminovaný. (smích) Ale mě fakt politika nikdy nebavila. Druhá věc je, že jakmile se k nějakému proudu připojíte, ztratíte objektivitu, protože vás začne ovlivňovat. Tohle dilema jsem si uvědomil, už když jsem točil zmíněné Vlasy. Na jednu stranu mi imponovali mladý lidi, jejich zápal a to, jak chtěli měnit svět,  navíc bojovali proti Vietnamu, tedy proti komunismu. Jenže zároveň jsem se tím dostal na tenký let, vyjádřil jsem politický názor. Protivládní, navíc.

Ozvala se tehdejší nomenklatura?

Ne, první dodatek ústavy o svobodě slova je tu nedotknutelnej.

S příběhem Larryho Flynta jste ale oplétačky měl.

Za ně mohla malá skupina feministek. Jen dělala velký humbuk. 

Vaší specialitou je přicházet s novými tvářemi, dělat ze zpěváků herce nebo z komiků dramatické postavy. Je těžké přesvědčit producenty, aby vám posvětili netradiční variantu?

Někdy ano. Například s Courtney Love ve Flyntovi to byla úplná odysea. Studio tehdy řeklo, že ona nikdy, prý pro ni neseženou pojistku. Měla za sebou divokou drogovou historii, ale to jsem nevědel. Tak jsem sehnal  pojišťovnu, která kývla, problém byl, že chtěla miilion dolarů. Nakonec jsme se složili já, Woody, Oliver Stone, Courtney a ještě někdo a dali jsme do banku každý 200 tisíc.

To jste jí musel hodně věřit.

Taky jsem za ní šel a povídám jí: Hele Courtney, budu za tebe bojovat, ale jen když mi zůstaneš čistá. Dala mi na to ruku takovým způsobem, že jsem ji uvěřil.

A byla čistá?

Byla. Absolutně. Během prvních dvou týdnů jsem ji několikrát našel úplně zelenou na záchodě, mával s ní absťák, ale nezlomilo ji to, ničeho se netkla. Pár lidí pak tvrdilo, že hrála samu sebe, ale byli vedle - točili jsme totiž chronologicky, takže scény, kde je ještě za nezkaženou holku, odehrála v nejhorších stavech, zatímco ty feťácký dala úplně čistá.

Když mluvíme o hercích, měl jste alternativu pro Nicholsonovu roli v Přeletu? 

Nicholson byl jedinej jasnej případ. Náhrada neexistovala. O to větší byl šok, když jsme se na poslední chvíli dozvěděli, že už roztočil jinou věc a my musíme počkat. Tehdy jsme posílali scénář i pár dalším hercům, například Genu Hackmanovi nebo Marlonu Brandovi, ale ani se neobtěžovali odpovědět. Já pak zašel za producenty Douglesem a Zaentzem a řekl, že bych chtěl stejně nejvíc Nicholsona. Musím jim vyseknout poklonu, protože souhlasili, i když je to stálo strašně peněz. A můžu ještě jednu historku?

Do toho, jsem ráda, že už jste vzhůru.

No právě, toho se musí využít. (smích) Martýrium bylo najít představitelku role Velké sestry. Chtěli jsme někoho démonickýho až zrůdnýho, tak jsme obeslali odpovídající slavné herečky, ale všechny odmítly. Pak přišla andělská Louise Fletcher, úplnej opak, a mně to docvaklo: když někdo vypadá jako ďábel od začátku, víte, na čem jste, zato když poznáte ďábla v andělský podobě, je to zážitek.  

Proč účast v Přeletu tolik herců odmítlo?

V té době ještě nebylo moc populární být zloduchem. Ale hlavně šlo o film emigranta odněkud z východu, nikdo nevěděl, co čekat. Nechtěli si zkazit kariéru.

Promiňte, ale neodpustím si ještě jednu otázku na Jacka Nicholsona: jaký je?

Od chvíle, kdy přijde na plac, do chvíle, kdy skončíme, absolutní profesionál, vždy ohromně vstřícný vůči ostatním. Ale abych řekl pravdu, než na ten plac přijde a poté… Dodnes nevím, jestli je blázen nebo ne.

 U nás si režiséři s herci volají, občas zajdou na pivo. Co v Hollywoodu? 

Ale jo, s Michalem Douglasem jsem párkrát na večeři zašel, když zavolám Jackovi, že něco potřebuju, taky mi vždycky zavolá zpět. V podstatě je to stejné jako v tom českým rybníčku. 

Přelet a další filmy byly adaptace. Je pravda, že jste v Americe přestall točit podle vlastních námětů, protože vám bylo hloupé popisovat  něco, co pořádně neznáte?

Spíš jsem zjistil, že s mou úrovní angličtiny nejde pracovat způsobem, který jsem znal z Čech. Tam přijdu do hospody a vím, o čem je řeč, zatímco tady bych si musel vymýšlet vlastní příběhy. Zase jsme zpátky u jazyka,

Teď už ale anglicky umíte tak, že byste si mohl troufnout točit v Americe "po česku".

Asi jo. Ale stejně nevím, jestli by to tady pochopili. A muselo by se to povést. Víte, já ale obecně tohle dělení na americký-evropský-český moc neberu. Všude na světě se filmuje stejně.

Výsledek ale stejný není.

Dobře, řekněme, že americký film je v podstatě pohádka, zatímco evropský je sebedrásání duše. To by mohlo platit..

Takže vy se vlastně v Americe máte líp, nedrásáte se. 

Jasně, já mám rad pohádky.

Když jste vyprávěl pohádky dětem, vymýšlel jste si svoje nebo četl?

Ani nevyprávěl, ani nečetl. Miloš FormanMiloš Forman|Nguyen Phuong ThaoTakže typický otec filmař? Trochu mi to připomnělo vzpomínky Davida Ondříčka, kterému otec místo pohádek pouštěl Kubricka a Čelisti.

Tak drsnej snad zas nejsem. Já ani nevím, na co se ty mý kluci dívaj. Hroznou ironií je, že mluví tak rychle, že jim nerozumím. Já, jejich vlastní táta. Tudíž ani nevím, čím teď vlastně žijou. Tuším jen, že je baví hry, pořád sedí u počítače.

Viděli už aspoň nějaký váš film? Když jsme spolu mluvili před dvěma lety, říkal jste s lítostí, že ne.

Teď už snad viděli. Ale moc toho nebude. Dospěli do věku, kdy se rodiče považujou za trapný, takže i to, co dělají, je logicky trapný. Včetně oscarových filmů. Nerozmlouvám jim to, počkám si, až je objeví sami. Doufám, že objeví.

A co váš nově nalezený biologický otec, pan Kohn, kterého jste objevil relativně nedávno. Ten vaše filmy zná?

Pochybuju, žije v Ekvádoru.

Tenhle životní příběh je jako z románu: po letech zjistíte, že váš otec nebyl váš otec a že dokonce máte nevlastního bratra. 

(do rozhovoru vstoupí Martina, která se vrátila: "Bratr byl na tom mém čtení včera na Manhattanu, moc rád by tě viděl,")

Vidíte, holt mám na starý kolena novýho bráchu. 

Omlouvám se, jestli se vám o tom nechce mluvit.

V pořádku. Já byl na toho pana Kohna, údajnýho otce, taky zvědavej. Napsal jsem mu krátkej hezkej dopis, že nic nechci, jenom bych rád věděl, jestli je to s tím otcovstvím pravda. Neodpověděl. Tak jsem mu napsal, ať dá vědět, jestli vůbec můj dopis dostal. Přišel mi koresponďák a tam stálo: Ano, váš dopis jsem dostal. Tečka, podpis. Možná se bál, že po něm něco budu chtít.

Vy, oscarový režisér?

Asi mě fakt nezná.

Třeba bude přesně tohle příběh, který ještě zfilmujete. 

Radši ještě počkáme, jak dopadne.