Každého filmového fanouška to po minulých Oscarech zajímalo: co natočí objev roku 2014 Damien Chazelle, autor návykově chytlavé a ničemu nepodobné ódy na jazz jménem Whiplash? A on sáhl do šuplíku a vytáhl svůj studentský (!) projekt, jehož čas mohl přijít, až když se študák změnil ve fenomén. La La Land je totiž muzikál, tedy žánr, o němž respektovaný list ze zámoří napsal, že je dávno mrtvý. Inu jestli byl, tak teď už rozhodně žije!
Skoro by se chtělo říct, že dějiny muzikálu přepíšeme na ty před a po La La Landu. Ostatně našli se (vážení) recenzenti, kteří jej označili za nejlepší od Zpívání v dešti. Ale i když ubereme na superlativech - z evropského pohledu je americké nadšení přece jen trochu moc hysterické—, pořád bude proč přepisovat. Chazellův muzikál je totiž “jiný”. Klasický, a přitom nový, bez slavných předloh, “jistých” autorů a hitů z databází. Film klanící se žánru i hollywoodským tradicím en gros. A taky facka Hollywoodu současnému.
Selanka na Oscara
Chcete-li srovnávat, na bezchybnost ani hloubku Whiplashe Chazellův La La Land nemá. Leč filmařinu oslavuje stejně bravurně a v sugestivitě jde snad ještě dál. Ano, budete se nablble usmívat i při vědomí, že jste vlastně naletěli banalitě. Příběh je totiž z rodu tisíckrát viděných. Selanka o dvou, již se romanticky milovali, pak se milovali už jen pragmaticky a pak to s nimi nějak dopadlo. Selanka ovšem ke klasickému muzikálu patří a především ji Chazelle inscenuje tak, že s ní jdeme otřepanost neotřepanost.
Jen abyste měli představu: Mia (Emma Stone) je dívka z vidlákova, jež vyrůstala s plakáty Ingrid Bergmanové a i když vrchol její dosavadní kariéry představuje práce v hollywoodském baru, snu o velkých rolích se nevzdává. I Sebastian (Ryan Gosling) má sen - otevřít si jazzový klub, klasický stejně jako kino Rialto, kde se z filmového pásu pouští Rebel bez příčiny. Zatím ovšem drnká “Rolničky” na piano v restauracích a kdykoli freejazzově “ujede”, vyhodí ho, protože se hostům špatně tráví. Ti dva se prostě ani nemohou nepotkat a nezamilovat.
“Jiný” muzikál
Střet reality a snů, metafory (nejen) současného LA, ovšem dělá z La La Landu víc než obyčejnou romanci. Město, kde lidem není vždycky do zpěvu, byť se zpěvným být zdá, nutí hrdiny utíkat do soukromých fantazijních světů. Proto také písně (napsal je mimochodem Chazellův spolužák z Harvardu Justina Hurwitz) neposouvají děj, ale vyjadřují emoce, onu potřebu aspoň na chvíli žít jen ve zpěvu a tanci. Působí to překvapivě moderně a svěže, takže se “chytají” všichni, nejen fanoušci žánru (ti se ostatně vyřádí v nespočtu odkazů a citací).
La La Land je mimořádný v mnoha směrech, ale nejobdivuhodnější je právě jeho univerzálnost. To, jak přirozeně umí prolnout ono tradiční a nové. Sebastian by řekl, že srdce La La Landu bije pro minulost, pro monochrom a pastelové barvy a pro všechny ty stepující Astairy a swingující Tryskáče, ale přitom je rafinovaně zpřístupňuje směrem současnému divákovi. Cítíme pokoru k žánru, ale i touhu objevit ho pro ostatní.
Maestro Chazelle
A pak je tu samozřejmě obrazová a výtvarná virtuozita. I když “samozřejmě”: Chazellův talent nemá v jeho generaci obdoby a je ještě příliš brzo na to, brát ho jako něco samozřejmého, a tudíž přehlédnutelného. Takže znovu: to on je tím hlavním důvodem, proč si cestou z kina nepřestanete notovat City of Stars. V podstatě průměrná písnička zůstane stejně jako mnoho dalších momentů ve vaší paměti proto, že Chazelle umí převést rytmus hudby do obrazu. Kamera, to pomyslné pero a štětec, jenž tak bravurně ovládá, v dlouhých záběrech krouží kolem (průměrně) zpívajících herců a vypráví (průměrný) příběh, jenž vás nepřestane zajímat. Co víc, zamilujete se do něj. Lalalala.
Velkou recenzi si přečtěte příští týden v tištěném Reflexu.
