Je to sice chabý převlek, ale třeba mu to konečně vyjde: Oscar si nevšimne, že ten zarostlý zálesák, který se k němu s hekáním plouží zasněženou krajinou, je Leonardo DiCaprio, a konečně (poté, co mu vždycky na poslední chvíli vyklouzl z prstů při nominacích za role ve filmech Co žere Gilberta Grapea, Letec, Krvavý diamant a Vlk z Wall Street) se mu vydá všanc.
Ve filmu Revenant (Zmrtvýchvstání) je scéna, při níž hlavní hrdina vstoupí do ruiny rozbořeného kostela v pustině. Podoba toho kostela se nápadně podobá obrazu Opatství v Eichwaldu německého romantika Caspara Davida Friedricha. Podle kunsthistoriků představuje tenhle obraz Friedrichovu snahu vyjádřit ikonografii takových metavýznamů, jako je právě zmrtvýchvstání, v racionálním 19. století, na které už bylo nějaké renesanční vznášení se na obláčku krátké. Friedrich na to šel od lesa (v tomto případě dubového) a vyjádření těchto velkých myšlenek propasoval na plátno v disproporčním postavení mrňavého človíčka, jeho rozbořeného díla a přírody, která ho přesahuje.
Jenže zatímco Friedrichův obraz si prostě visí v rámu a už přes 200 let pere na člověka významy, aniž by musel cokoliv vysvětlovat, zmíněná scéna ve Zmrtvýchvstání se rychle zlomí ve vcelku banální konstatování hrdinovy nezáviděníhodné situace. A takhle se to má v nejnovějším filmu režiséra Alejandra G. Iñárritua víceméně se vším: audiovizuální stránka filmu, která ukazuje zranitelného, zesláblého, pinožícího se muže tváří v tvář zdrcující obludnosti zasněženého světa americké divočiny, je nádherným, rozpohybovaným obrazem. A tenhle obraz je napěchovaný takovou silou a energií, že se pod ním primitivní příběh snímku stěží prohýbá na svých hůlkovitých nožkách.
Třeba režisér Terrence Malick, jehož snímkům se Zmrtvýchvstání v některých ohledech podobá, si tuhle disproporci (svět / příroda / Bůh versus lidské touhy / přání a motivace) bolestně uvědomuje, a proto své filmy prošívá navíc ještě neustávájícím drmolením filosofujících, pochybujících, kontemplujících postav (viz zvuková stopa filmů Tenká červená linie, Nový svět nebo Strom života). Ne, že by nutně vždycky říkaly něco extra hlubokého, ale přes jejich příval slov aspoň není to ticho světa, který jejich skromné existence přesahuje, tak ohlušující.
Iñárritu naopak vypráví příběh trapera Hugha Glasse (Leonardo DiCaprio) s absolutním důrazem na vysilující lidské přežívání v mrazivé náruči louisianské divočiny; žádná slovní pentlení kolem a kolem, prostě tady máš, hrdino, průšvih, a nějak se z toho vysekej. Ta divočina má pěkně ostré tesáky a odhalí je ve chvíli, kdy Glassovo dobrodružství skutečně začne – tím, že na něj zaútočí samice medvěda grizzlyho.
Vybavujete si ty dlouhé chvíle, kdy v megadlouhých záběrech Iñárrituova předchozího snímku Birdman získávalo až živoucí rozměr divadelní jeviště a budova, v níž se skoro celý ten film odehrával? Tak takhle fyzicky a živě ve Zmrtvýchvstání působí jeviště nesmlouvavé přírody: a setkání s její medvědí protagonistkou je intenzivní, vrčící a brutální, na čemž se podílí i zcela fyzická přítomnost kamery (do níž se dá v tomto filmu i strčit).
Hlavní bod konfliktu ale ve filmu nepředstavuje velká medvědice. Ať je příroda jak chce být drsná, není to svině – tou jsou nakonec zase jenom lidé a pomsta, která žene Hugha Glasse z mělkého hrobu a ještě mnohem dál, je napřena zase jenom k člověku: proradnému parťákovi Johnovi Fitzgeraldovi (Tom Hardy), který ho v první části filmu z vlastních sobeckých pohnutek nechá napospas neveselému osudu, rozervaného, chrčícího a promrzlého – a provede mu ještě nějaké další dost ošklivé věci.
Tahle mezilidská pomsta, v očích hlomozící přírody něco zcela irelevantního, je pak tou jedinou šťávou, která Glassovi umožňuje potácet se pořád dál, skal a stepí, divočinou.
Režisérovi společně se scenáristou Markem L. Smithem bylo evidentně jasné, jak plytce může pomsta, klokotající krevním řečištěm hlavního hrdiny působit, a tak v adaptaci románu Michaela Punkeho, podle něhož je film natočen (přičemž jde o převyprávění skutečného příběhu) ještě trochu zatlačili na pilu: naproti předloze připravili Glasse při jeho putování o pár podstatných výhod a z Fitzgeralda udělali ještě většího hajzla, než jakým asi ve skutečnosti byl. Jenže Alejandro G. Iñárritu nato kolem svého hrdiny rozehrál tak fascinující divadlo, že proti němu neměnné, bigotně pomstychtivé a nulově sebereflexivní pohnutky Hugha Glasse i přesto vyznívají trochu přízemně.
Poznámka pro fanoušky country: Jednou z vedlejších postav snímku je Jim Bridger, což je ten stejný Jim Bridger, o kterém Michal Tučný zpívá v písničce Blízko Little Bighornu to „Říkal to Jim Bridger, já měl jsem v noci sen, pod sedmou kavalérií jak krví rudne zem“. Jim Bridger skutečně žil a na divokém západě zažil opravdu kdeco – včetně příběhu, podle něhož vznikla knižní předloha Zmrtvýchvstání. Ještě víc toho ale podle historiků rád navyprávěl – takže je možné, že to o sedmé kavalérii skutečně „říkal“, i když u Little Bighornu (naproti tomu, co se zpívá v písničce) nebyl.
