Vánoce, svátky klidu, už jsou za námi – pojďme se věnovat válce. Dvě publikace na slovo vzatých expertů nás v čase přenesou k mnichovské krizi, respektive do meziválečného období, k vývoji československé armády v době ohrožení republiky ve třicátých letech.
Mnichovský diktát či mnichovská zrada – těmito epitety jsme si zvykli označovat jednu z nejpotupnějších a dodnes traumatizujících událostí našich novodobých dějin. Bránit se, či stáhnout ocas a odevzdat se do vůle nevyzpytatelného osudu? To jsou otázky, jež mnohým zájemcům o minulost nedávají spát.
Těm všem lze vřele doporučit více než pětisetstránkovou knihu britského historika Davida FaberaMnichov. Krize appeasementu 1938, s níž právě přichází na knižní pulty nakladatelství Bourdon (přeložil ji Šimon Trusina). Publikace je zářným příkladem toho, že ani o tak známé a podrobně popsané události, jako jsou pohnuté zářijové dny roku 1938, kdy se rozhodovalo o nás bez nás, nikdy nebude řečeno poslední slovo.
Autor své dílo příznačně věnoval vlastní matce, pamatující české uprchlíky na Birch Grove. Čerpá z bohatých archívních zdrojů a knihu opepřuje dobovými i pozdějšími výroky a komentáři. Je to hluboký a zasvěcený pohled občana země, kterou sice s Československem – na rozdíl od Francie, jejíž vina za jeho obětování je tudíž větší – nevázala spojenecká smlouva, která se však zachovala neméně hanebně. Kolik arogance a naprosté bezohlednosti vůči osudu malého, pro většinu Britů včetně jejich premiéra neznámého, ale na demokratických principech lpícího národa ve střední Evropě sálá při četbě Faberova díla! A také kolik neuvěřitelné tuposti a zabedněnosti tehdejších předních britských politiků, mezi nimiž svou jasnozřivostí světlou výjimku představoval budoucí první lord admirality a ministerský předseda Winston Churchill.
Jak známo, britský premiér Neville Chamberlain, jejž Hitler, a to plným právem, pokládal za nulu a směšného staříka, „mír pro naši dobu“ nezachránil. Studená sprcha následovala krátce po Mnichovu, když nacisté uspořádali „křišťálovou noc“ – pogrom na Židy, jemuž se autor v závěru knihy rovněž věnuje. To už ale z Československa v důsledku mnichovského diktátu čtyř velmocí – Německa, Itálie, Francie a Velké Británie – zbylo pouhé torzo…
Z četby Faberova Mnichova plyne, že zlu a násilí se prostě ustupovat nemá.
Péčí nakladatelství Mladá fronta po jedenačtyřiceti letech od autorova skonu konečně přichází na knižní trh dílo Československá válečná armáda 1918–1939. Napsal jej někdejší zástupce přednosty operačního oddělení hlavního štábu československé armády plukovník Josef Fetka (1897–1975), od roku 1945 pracující ve Vojenském historickém ústavu. Nakladatelství pověřilo přípravou jejího vydání neméně kvalifikovaného odborníka – Pavel Šrámek totiž patří k předním znalcům naší předválečné armády, sám je autorem několika knih na toto téma a proslul neúprosnou kritikou senzacechtivých, ale diletantských blábolů, jež se o naší předmnichovské branné moci vyrojily.
Čtenáře asi nejvíce zaujmou pasáže věnované výstavbě naší armády v době prudce se zvyšujícího ohrožení republiky ve třicátých letech, po příchodu nacistů k moci v sousedním Německu. Fandové prvorepublikového opevnění také nepřijdou zkrátka.
Poučné je srovnání síly tehdejší československé branné moci, jejíž mírový početní stav byl v roce 1920 stanoven na 150 000 osob, se žalostně nicotnými počty nynější Armády České republiky. O její materiální vybavenosti, kterou přitom odborníci pokládali za nedostatečnou, nejlépe svědčí chvástavý projev říšského kancléře Adolfa Hitlera 28. dubna 1939, v němž triumfálně oznamoval, že obsazením Česko-Slovenska Němci ukořistili 1582 letadel, 501 protiletadlové dělo, 2175 děl polních, 785 minometů, 469 tanků, 43 876 kulometů, 114 000 pistolí, 1 090 000 pušek, miliardu nábojů a přes tři milióny dělostřeleckých granátů. Tímto výčtem Fetka uzavírá předposlední, šestou kapitolu své pozoruhodné knihy, jež je pro každého, kdo se hlouběji zabývá historií našeho vojenství, nezbytná, i když úryvky z ní se objevovaly v některých předchozích dílech.
