Kryštof Pavelka se stal v pouhých 30 letech uměleckým vedoucím A studia Rubín v Praze, kde dříve fungoval jako dramaturg. Má za sebou režii několika představení, hry sám píše a navíc přispívá o kultuře a společnosti do médií. Na první dobrou si člověk řekne, že stihnout tohle vše do třiceti, si žádá opravdu ostré lokty a tvrdou disciplínu. Kryštof umí být drsňákem, má to totiž v povaze, ale taky dobře ví, že v divadle je důležité být fér a občas pořádně zjemnit. O tom, co v Rubínu chystá i o projektu, kterého se momentálně účastní, se nám svěřil v rozhovoru.
Režisér bývá často zobrazován a vnímán jako drsňák. Je drsnost jednou z vlastností, kterou režisér musí mít?
Představa režiséra jako permanentně řvoucího psychopata, kterému co nevidět musí takzvaně kleknout pumpa, je samozřejmě přehnaná. Nevím, jestli musí být režisér drsnej, ale určitou autoritu by asi mít měl. Ale nemám moc rád, když se to přehání, když si režisér na zkoušce někoho vybere a pak z něj obrazně řečeno nadělá sekanou, tak říkajíc k utužení morálky mužstva. Je mi to nepříjemný.
Znáš nějaké režiséry, kteří zkouší zásadně v klidu a s úsměvem?
V zásadě bych řekl, že den před premiérou nakonec tečou nervy všem stejně a bez nějakého křiku se to obejde málokdy. A pak hodně záleží na povaze. Určitě jsou režiséři, kteří zkouší s větším klidem, ale já to moc nejsem. Ale snažím se držet mantinely.
Patří emoční výbuchy k úspěšné práci s herci?
Mám tu výhodu, že jsem zatím skoro vždycky dělal takové projekty a inscenace, které jsem si sám vybral a s lidmi, se kterými jsem chtěl. A stejně k nějakým výbuchům docházelo (tímto se omlouvám jednomu nejmenovanému divadlu za rozkopaný dveře na zkušebně a rozmlácený hrníček na kávu tamtéž). Ale nemám takový to režijní řvaní jako pracovní metodu. I když se traduje, že udělat na zkoušce záměrný dusno je nejlepší způsob, jak dostat z herců to nejlepší. Já jsem trochu cholerik a někdy mi ujedou nervy, ale dělat to záměrně mi nepřijde dobrý a fér vůči hercům.
Myslíš, že se režiséři s věkem zklidní?
Záleží na povaze, ale obecně asi určitě. Jednak se do té práce dostane určitá rutina a řemeslná zručnost a jednak taky asi dojdete k názoru, že divadlo je sice důležitý, ale ne tak důležitý, abyste kvůli němu umřeli na infarkt. Já na to nejsem samozřejmě dost starej, ale už si snad aspoň tolik nemyslím, že jsou všichni idioti a že já to všechno dělám nejlíp.
Stávají se herci, s kterými zkoušíš, i tvými kamarády?
Skrze zkoušení se paradoxně můžete nejlíp seznámit právě s někým, kdo vám ze začátku nejvíc lezl na nervy. V tomhle je divadlo dobrý, že lidi poznáte z úplně nečekaný stránky. Že i když se třeba občas navzájem vyřvete, můžete pořád udržovat lidský vztahy.
Zaznamenal si ve své režijní činnosti nějaké zásadní zlom?
Pokud něco, tak se teď hlavně rozhoduju, jestli chci v budoucnu jenom psát, nebo i režírovat. Zatím je to tak půl na půl. A v osobní rovině bych řekl, že se snad snažím být míň nafoukanej a nemít pocit, že všichni ostatní nic neví. Což je, obavám se, trochu problém spousty lidí, kteří čerstvě vystudují režii, nebo třeba scenáristiku. V tomhle se teda snažím nějak zjemnit.
Jaký je podle tebe ideální režisér?
To je spíš otázka na herce, já můžu říct jenom to, kdo mě baví z pozice diváka a člověka, který se divadlem profesionálně zabývá. Baví mě režiséři, u kterých vidím styl, nápaditost, ale především dlouhodobou potřebu řešit určitá témata. V lidský rovině jsou to asi lidi, který dokážou na zkoušení vytvořit příjemnou tvůrčí atmosféru a nedrtí to jenom na sílu. Dobrý režiséři berou herce a vůbec celej inscenační tým jako partnery, ne jako služebný personál.
Jaké divadlo máš nejraději?
Mě baví věci, u kterých vidím dlouhodobej záměr, potřebu se opakovaně konfrontovat s problémy. Takový divadlo se dělalo v éře Dušana Pařízka a Davida Jařaba v Komedii, takový divadlo dělá Jan Nebeský a takový divadlo dělal Jan Grossmann.
Po Petrovi Kolečkovi přejímáš pozici uměleckého šéfa A studia Rubín na Malé Straně, co to pro tebe znamená?
Velkou zodpovědnost, samozřejmě. Když Petr do Rubínu před sedmi lety přišel, bylo divadlo v totálním uměleckým i provozním rozvalu. On sem přitáhnul jak skvělý režiséry ze své generace, jako Dana Špinara, nebo Honzu Friče, tak výborné herce, třeba Lukáše Příkazského, Pavlu Beretovou, Kubu Prachaře, nebo Janu Strykovou. Podle rubínovskejch inscenací Padesátka a Zakázané uvolnění se natočily celovečerní filmy, což je mimořádnej komerční úspěch. V nastaveným dramaturgickým konceptu, který Rubín profiluje jako divadlo pro původní autorskou tvorbu, chci rozhodně pokračovat. Z nových věcí, které do nadcházejících sezon v Rubínu chystáme, bych zmínil pokus o větší autorskou rozmanitost a celkově větší orientaci na témata, která reflektují stav společnosti, stav polis. Chceme taky nabídnout návštěvníkům komplexní kulturní servis, od téhle sezony se tak můžou nově těšit na ucelenou hudební dramaturgii, striktně orientovanou na současnou klubovou, elektronickou a nezávislou scénu. Rádi bychom taky navázali spolupráci s akcemi jako Zažít město jinak, Festival Mezipatra nebo FAMUFEST. Chci Rubín dál posouvat směrem k tomu, aby fungoval nejen jako divadlo, ale jako přirozený místo pro setkávání kreativních lidí.
Proč si se rozhodl účastnit se projektu #šéfezjemni?
Asi proto, co jsem říkal na začátku, zkusit ukázat, že takovej ten stereotypní pohled na režijní práci přeci jenom tak úplně neplatí. Že i režisér může zjemnit a být jemný.
|
