Na některé výlety po zemích Koruny české není pozdě ani v půli listopadu – po dočtení knihy Petra Volfa o „renesančním městě moderní architektury“ si rezervujete pokoj v hotelu Aplaus, sbalíte kufry a vyrazíte směr Litomyšl. Pokud se tam rovnou neodstěhujete. Zcela jistě se ale nepohrnete do Ruska: Sergej Kuzněcov ve svém psychothrilleru o moskevském masovém vrahovi, vedle nějž se kalifornský sériový zabiják Zodiak jeví jako nenápaditý a slušně vychovaný učedník, nedělá Putinově republice zrovna reklamu.
Dlouholetý redaktor a přispěvatel Reflexu (mj. tvůrce naší architektonické přílohy Jiné domy) Petr Volf své nadšení pro jedno z našich nejkrásnějších měst vtělil do dvousetsedmdesátistránkové publikace Litomyšl – renesanční město moderní architektury (vyd. Město Litomyšl), která se slovem i obrazem věnuje vzniku „litomyšlského zázraku“, tedy vývoji města, které je nádherné na pohled a výjimečně „pohodlné“ pro život. Koncepční moderní výstavba, citlivé rekonstrukce historických budov a monumentů, investice do veřejných prostranství (tato „území nikoho“ byla městskou samosprávou opečovávána ještě v době, kdy by nějaké předláždění chodníku nebo výsadba stromů jiná česká města ani nenapadlo), pozornost upřená na veřejné bydlení stejně jako na účelové budovy typu sportovišť a administrativních center – tím vším se Petr Volf zabývá na obrovské ploše, kterou si jedno z nejvýznamnějších architektonických center České republiky, litomyšlský „architektonický biotop“ a „kulturní ostrov“, rozhodně zaslouží. A ačkoli má kniha o více než padesáti architektonických projektech Smetanova či Mařákova města „vyšší“ účely a vznosnější záměr, poslouží i jako turistický průvodce. Proto ji seženete snad ve všech litomyšlských knihkupectvích (ale i v Praze u Fišera, případně ji na dobírku zasílá litomyšlský městský úřad).
„V takové dny mi bývá moc těžko. Abych to aspoň trochu překonal, začnu vzpomínat na ženy, které jsem zabil,“ vyznává se vypravěč na počátku psychothrilleru Motýlí kůže známého ruského novináře a spisovatele Sergeje Kuzněcova (v překladu Jitky Dědicové jej právě vydala Jota). Příběh třiadvacetileté internetové novinářky Xenie, milovnice poněkud tvrdších sexuálních praktik, se prolíná s vyprávěním a ohavnými básněmi muže, který je zjevně obávaným moskevským vraždícím maniakem. Pozor, jedná se o dost brutální thriller, sexuálně velice explicitní, s vysloveně hnusnými obrazy násilí na ženách – člověku činí problém některé popisy číst, natož si popsané představovat. Místy ovšem kniha vyvolá nostalgický úsměv (v Rusku poprvé vyšla s velkým čtenářským úspěchem roku 2005): telefonuje se z Motorol, internetový byznys, s nímž příběh hodně operuje, je dosud v plenkách, a novináři pro méně privilegované obyvatele zjišťují informace, protože běžní lidé ještě nejsou tak jako dnes všichni u nevysychajícího zdroje www… Nevyhneme se ani narážkám na politickou situaci – Kuzněcov jakožto Putinův kritik například vtěluje do úst svých hrdinů obavy, co se asi stane „pokud si Putin ochočí všechny noviny, tak jako si omotal kolem prstu televizní kanály“.
