Podzimní knižní trh praská jako každoročně ve švech; mezi několika tisíci nových publikací bychom ovšem neměli přehlédnout dvojici knížek nabízejících nové pohledy na dvě velké osobnosti českých poválečných kulturních dějin: překladateli Janu Zábranovi vzdává hold jeho dcera Eva a život a dílo Ivana Martina Jirouse kriticky nahlédli literární a výtvarní teoretici a kritici, překladatelé a publicisté (nejen) z okruhu Revolver Revue.
Život význačného českého překladatele z angličtiny a ruštiny, literáta a editora Jana Zábrany je dobře znám z jeho ceněných deníků, jejichž dva svazky vydané pod názvem Celý život byly mnohokrát dotiskovány. Obraz Zábranovy osobnosti nyní, u příležitosti třicátého výročí překladatelova úmrtí, dokresluje svými vzpomínkami jeho dcera Eva. Ve Flashkách (vyd. Torst), útlé knížce o čtyřiadvaceti kapitolkách, vypráví otevřeně, upřímně a do sebebolavějších podrobností o svém vztahu k milovanému tátovi, odkrývá rodinnou historii a bez obalu píše, co si myslí o některých otcových kamarádech v čele s Josefem Škvoreckým i o nomenklaturních kádrech, které stíhané rodině ztěžovaly život. „Největší deprese nemá z politických analýz, ale z lidských sebelýz,“ přibližuje Zábranová, sama učitelka angličtiny a překladatelka, jak otec trpěl při poslechu zahraničního rozhlasu, do kterého chodívali promlouvat jeho přátelé (mnoho z těch nejbližších emigrovalo). Čtenář se trochu děsí všech těch líčených křivd a nešťastných osudů i toho, s jakou lhostejností a hrubostí se před padesáti lety (zjevně dosti běžně) vychovávaly děti, ale přestat číst nelze. Výjimečná kniha o výjimečném člověku.
Šéfredaktorka Revolver Revue Terezie Pokorná a redaktorka Edita Onuferová uspořádaly do knížky dva tucty příspěvků, které zazněly na loňské listopadové konferenci o díle a osobnosti Ivana Martina Jirouse. O jeho básních, dopisech (škoda, že tehdy nevystoupila Daniela Iwashita, která už pár let chystá k vydání Jirousovu korespondenci s jeho ženou Julianou) a překladech, o samizdatu, výtvarněkritickém díle, undergroundu a I. M. Jirousovi v porevolučních rocích tu na dvou stech stran píší mnozí: s obdivem, kriticky, v souvislostech, s erudicí, zaujatě, s ostnem vůči současným novinářům, a tedy (spolu)tvůrcům básníkova plochého mediálního obrazu z posledních let jeho života i po jeho skonu (10. listopadu 2011). Nenápadný sborník Magorova konference (k dílu I. M. Jirouse), vybavený fotografiemi Ondřeje Němce, který Jirouse soustavně fotografoval téměř po čtyřicet let, je zásadní a nezbytnou knihou pro každého, kdo to s Jirousem a undergroundem myslí vážně.
