Kerouacova románová prvotina, Bukowského prasácké povídky a pařížský šarm
Po delším limbu této do Vánoc celkem pravidelné rubriky překonalo nadšení ze dvou právě vydaných knih autorčinu vrozenou lenost a máme zde jeden ks nového textu.
Pravda, svůj podíl na resuscitaci Knižního čtvrtku má i soustředěná četba nové Labyrint revue – letošní monotematické dvojčíslo, tradičně nesmírně zajímavé, je totiž věnováno kultu práce a nutí člověka přejít od planých slov k činům.
Na zoubek se tedy letmo podíváme Odbarvené píče (to je ten Bukowski z nadpisu článku) a poblahopřejeme Jackovi Kerouacovi do nebe k devadesátinám i k tomu, že konečně vydali tu jeho pozapomenutou románovou prvotinu, kterou on sám nejspíš nikdy vydat nechtěl.
Jeho kniha o moři byla publikována až v listopadu roku 2011, 42 let po autorově smrti a sedm dekád po jejím napsání, a v půli února ji v překladu Davida Petrů vydalo Argo, Kerouacův český nakladatel. Slavný beatnik toto své dílo „o prosté lidské revoltě proti společnosti takové, jaká je, s jejími sociálními nerovnostmi, frustrací a vlastní vinou způsobenými agoniemi“ považoval za příšerné a nikdy je nechtěl vydat, zřejmě pro ně nakladatele ani nehledal.
Ano, nijak nekončící příběh dvou mladých přátel, námořníka Wesleyho Martina a někdejšího univerzitního pedagoga Billa „Drobka“ Everharta na vlnách, jejich debaty o lidské povaze, společnosti, literatuře a politice, jejich pití a kontemplace o samotě a bytí, je juvenilie, ale přece jen, není zajímavé pozorovat rozvoj talentu jednoho z nejvlivnějších spisovatelů 20. století už od jeho raných dvaceti? Když je navíc próza protkána potenciálními životními krédy? („Na zejtřek se vykašli!“ zamručel Wesley pohrdavě. „Pojď na film.“)
Ještě že spisovatelův švagr ten rukopis v Kerouacově archivu objevil, ať už si recenzující Sarah Churchwellová z britského Guardianu myslí, že Můj bratr oceán měl být přihlášen do soutěže o nejhorší prózu, nebo ne.
Mimochodem, Kerouac, který umřel ve 47 letech na vnitřní krvácení způsobené zřejmě dlouhodobým nadměrným požíváním alkoholu, „oslaví“ 12. března 2012 „nedožité devadesátiny“, což v příštím čísle Reflexu (tedy v desítce) připomeneme Causou.
Dvě první prózičky populárního autora Poštovního úřadu, Hollywoodu nebo Škváru – Odbarvená píča a Bílý plnovous – jsou plné vulgarismů, obscénností a politické nekorektnosti. Ta třetí, Vražda Ramóna Vásqueze, je poněkud jiná káva – neobyčejně explicitní popis nepěkného konce laskavého starého homosexuálního herce z rukou jeho dvou milých, kultivovaných hostů. Tahle knížka je ideálním dárkem pro kohokoli, kdo dokáže nějakou tu kapku spermatu v nakousnutém melounu a několik deci krve prýštících z obličeje a varlat přejít s úsměvem.
Můžete namítat, že je to plné skryté reklamy a že tablety k odhalení zubního plaku nejsou u vás v lékárně k dostání, ale tohle je přesně jedna z těch osvícených a tolik potřebných příruček, které dají pracující ženě zapomenout na celosvětové humanitární problémy a donutí ji vyhodit smradlavou fuchsiovou rtěnku a odvézt celý šatník na farní charitu a utratit tři výplaty za nové oblečky. Tu knihu můžu jen doporučit, i když nejspíš jen dočasně (zatím jsem ve fázi prázdná skříň, plná peněženka).
