Sweeney Todd ovládl Státní operu: Vraždit ve jménu bezmocných přináší skvělou zábavu

Příběh o lazebníkovi, kterého podlý soudce připraví o ženu i dceru a on se po letech vrací s vidinou pomsty do Londýna, vzešel z brakové literatury viktoriánské Anglie. Je taky náležitě morbidní, temný a krvavý: holič vyzbrojený břitvou vraždí nepřátele jednoho po druhém. A jeho přičinlivá sousedka, paní Lovettová, peče z na­mletých mrtvol pirohy, což se ukáže jako skvěle fungující byznysplán, Londýňané se po nich mohou utlouct. Todd ale postupně propadá totální destrukci, až se mu krvavý vzdor proti zkaženému světu definitivně vymkne z rukou.

Známý příběh se ve 20. století dočkal nespočtu adaptací, z nichž nejslavnější je muzikál Stephena Sondheima (autor šestnácti muzikálů, mimo jiné textař Bernsteinovy West Side Story) s libretem Hugha Wheelera z roku 1979. Z tohoto díla vychází filmový muzikál Tima Burtona z roku 2007 ­Sweeney Todd: Ďábelský holič z Fleet ­Street s Johnnym Deppem a Helenou Bonham Carterovou. Sweeney Todd se ve Státní opeře vrací k původní Sondheimově verzi a Burtonovu poetiku cituje jen ve scéně s démony (na snímku). Jde o inscenaci s mimořádně náročnou pěveckou parti­turou, která vyžaduje zkušené hlasy – v roli Sweeneyho alternují Adam Plachetka, Aleš Jenis a Jiří Hájek, paní Lovettovou hrají Barbora Perná, Tamara Morozová a Lucie Hájková a žebračku Vanda Šípová a Sylva Čmugrová.

Dramatické pasáže střídá groteska, emotivní lyrické scény hororové vraždění. A to vše v pěkně ostrém tempu, účinkující ani diváci si ani na chvíli nevydechnou. A nevydechne si ani ilustrátor (buď Finn Stiller, nebo Lukáš Panoch), který od svého stolku umístěného na jevišti v průběhu představení dokresluje děj – jeho oživlé ilustrace se přenášejí přes projektor na scénu. Té dominuje jednopatrový dům ve Fleet Street s holičstvím nahoře a bistrem paní Lovettové dole. Dům podle potřeb děje vyjíždí a zajíždí do země a divákům odhaluje rudě planoucí podzemí s pecí, pekelné místo, kde celá opera vygraduje. Přestože k představení vznikla série hororově krvavých fotografií s Adamem Plachetkou, je třeba ocenit, že na pódiu se vraždí decentně. Toddova břitva se sice blýská o sto šest a podřezaných krků chladnokrevně přibývá, publikum ale nespatří kapku krve. Za to patří režii bod navíc. Stejně jako za vtipné aktualizace viktoriánského hororu, ve chvíli, kdy paní Lovettová vyjmenovává celý seznam potenciálních darebáků, které by měl Todd oddělat, jmenuje i „vládního zmocněnce“ a publikum se baví. Příběh Sweeneyho Todda lze interpretovat mnoha způsoby. Je to příběh o osudové lásce a pomstě, sociální drama o vzpouře bezmocného člověka proti prohnilému systému, a především černočerná groteska, u níž je dobré nebrat hororový děj příliš vážně, přestat počítat rozemleté mrtvoly a nechat se unášet intenzívními výstupy operních pěvkyní a pěvců, kteří si užívají muzikálovou lehkost. Důstojné prostory Státní opery tohle makabrózní žánrové vykročení s přehledem ustojí.