Destruktivní a provokativní Sedmikrásky: Film Věry Chytilové rozzuřil poslance, označili za „zmetek"
Chcete naše zprávy v Googlu přednostně?
„Celý život jsem chtěl být filmařem, na divadlo jsem se dal tak trochu z nouze, když jsem se k filmu nedostal,“ řekl mi na konci roku 1995 Václav Havel. Generačně se cítil být spojen s československou filmovou novou vlnou 60. let, a tak to byl právě on, kdo na IV. sjezdu Svazu čs. spisovatelů přečetl 28. 6. 1967 „jakýsi manifest celé nové vlny“. Přesněji řečeno, byl to protest mladých filmařů proti dehonestaci, které se jim dostalo v tehdejším Národním shromáždění a jejímž předmětem byla kromě podobenství Jana Němce O slavnosti a hostech (1966) zejména groteska Věry Chytilové Sedmikrásky (1966).
Autorem interpelace proslovené 17. 5. 1967 jménem jedenadvaceti poslanců na půdě socialistického parlamentu byl poslanec Jaroslav Pružinec (*1934), pocházející z Plzně, povoláním zedník. V projevu adresovaném zejména ministru informací a kultury Karlu Hoffmannovi označil oba filmy za „zmetky“, které „nemají s naší republikou, socialismem a ideály komunismu nic společného“, a na jejich tvůrce se obrátil s emfatickou otázkou, „jak dlouho si budete hrát s nervy dělníků a rolníků a vůbec, jakou demokracii zavádíte? My se vás ptáme, proč myslíte, že máme Pohraniční stráž, která plní těžký bojový úkol, aby se k nám nedostali nepřátelé, zatímco my, soudruhu ministře národní obrany a soudruhu ministře financí, platíme královské peníze vnitřním nepřátelům, necháváme je šlapat, soudruhu ministře zemědělství a výživy, v našich plodech práce.“ Jak ještě uvidíme, jen poslední slova měla se Sedmikráskami něco společného, jakkoli jsou výrazem obludného nepochopení jejich poselství.
Vadí / nevadí
Odlidštěně pracující ozubené soukolí pod titulky filmu střídají záběry bombardování, střelby, výbuchů a bortících se staveb. Střihem se ocitáme na plovárenských palubkách, kde si bruneta Marie I (Jitka Cerhová) a blondýnka Marie II (Ivana Karbanová) v bikinách loutko- vitě vyměňují naivisticky přímočaré názory. „Nikdo nic nechápe.“ – „Nikdo nás nechápe.“ – „Všechno se nám kazí na tom světě.“ „Víš co? Když se všechno kazí…, tak… budeme… zkažené… i… my...“ – „Správně.“ – „Vadí?“ – „Nevadí,“ dostane Marie II od Marie I facku, až se skácí, a černobílý děj se přenese do barevně rozkvetlé zahrady s kašírovanou jabloní.
Začíná epizodická koláž, která svou exhibicionistickou provokativností, unikátní hereckou a výtvarnou stylizací a bořením norem ani nemohla neprovokovat. Destrukce jako základní princip i vlastních vztahů obou Marií vévodí nade vším, přestože blondýnčin panenský věneček a brunetčin závoj jsou symbolem neposkvrněnosti a cudnosti. Vábení jablka poznání a sebeprosazení je však silnější, a tak se Marie vydávají do světa veřejných podniků.
Nactiutrhání socialistickému systému
Co asi tak nad Sedmikráskami poslance Pružince niterně trápilo, co si mohl o řádění obou Marií myslet? Mohl jim vůbec rozumět? Sám byl věkem ze stejné generace jako nová vlna, Chytilová byla dokonce o pět let starší než on, a přesto pochopil film jen jako zapovězené nactiutrhání socialistickému systému, aniž by byl schopen vnímat hlubší perspektivu autorského gesta. A Ester Krumbachová (1923 až 1996), s Chytilovou (1929–2014) spoluautorka scénáře filmu, jeho výtvarnice a návrhářka kostýmů? Ta byla ještě o pár let starší než režisérka a prošla si tvrdou školou bídy života bez otce zběhlého od rodiny, totálního nasazení a kontaktu s odbojem za války a po ní střídání řady manuálních zaměstnání, než se prosadila v divadle a pak i na Barrandově.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
